Nemám ráda dětské oslavy, ale sama je pořádám

Reaguji na článek, jehož autorka, stejně jako já, nemá ráda honosné dětské oslavy. Sama je odmítá pořádat a pokud je její dcera na nějakou narozeninovou slavnost kamaráda pozvaná, vymlouvá se nebo ji před svým dítětem prostě utají. Prý není typ matky „vše pro dítě“. A proč ne? Každý na to prostě není.

V nechuti k dětským oslavám bychom si s paní Tůmovou notovaly. Její článek se mi líbí (díky za něj), místy mě i pobavil a až na jedno se s autorkou naprosto ztotožňuji.

Na rozdíl od paní Tůmové Jsem matka typu „pro dítě skoro vše, klidně i na svůj úkor“ a protože své děti o oslavy nechci ochudit, účast na oslavě vždy potvrdím. Pokud je oslava kvůli nemoci zrušena nebo odložena na jiný termín, kdy nemůžeme, v koutku duše jásám.

Vzhledem k tomu, že dítě většinou dostane vymazlenou pozvánku rovnou do ruky a doma mi ji ukáže s obrovskou radostí, nedokážu si moc dobře představit, jak bych mohla oslavu utajit, ale ani ji tajit nechci. Vůči dítěti mi to přijde opravdu nefér, ačkoliv dost dobře chápu silnou touhu vyhnout se dětským oslavám.

Jsem konzervativec a introvert a velké oslavy mě spíše vyčerpávají. Za mých dětských let se tento typ oslav nenosil, slavilo se v rodinném kruhu, žádné velké dárky ani bohatá výzdoba. Dort s láskou upekla maminka, rodiče mi popřáli a já jsem byla nejšťastnější dítě na světě.

Co se týká dnešních oslav, preferuji ty, na které dítě pouze odvedu a večer si ho vyzvednu. Starší dcera má osm let a většina oslav kamarádů už je konečně koncipovaná bez rodičů. U školkových dětí, které sotva mluví, bych oslavy snad ani nepořádala.

Účast na oslavách má minimálně jednu nevýhodu. Pokud tyto akce navštěvujete, sluší se, abyste i vy uspořádali oslavu vašich dětí se všemi těmi serepetičkami.

Nemám ráda, když mi někdo přikazuje, co si mají děti obléct, ať už to jsou v horším případě masky nebo oblečení laděné do jakéhokoliv tématu. Pokud už vůbec musím na nějakou oslavu jít, jsem šťastná, když volba oblečení je ponechána na nás a můžeme přijít v tom, v čem se cítíme dobře.

Malování na obličej, představení kouzelníka, organizované hry a podobně. Většina rodičů má dopodrobna vymyšlený program, aby se předvedli a zábava náhodou nestála na bodu mrazu. Když pořádám oslavu pro naše děti, mám pocit, že bych se měla inspirovat a dotáhnout ji k dokonalosti ve všech ohledech. Jednou jsem to takhle opravdu udělala.

Když dcera slavila čtyři roky, pronajali jsme si prostory na oslavu ve škole, pozvali jsme paní, která malovala na obličej, nechyběla ani ta vypiplaná výzdoba a bohaté občerstvení. Vlastně to ani nebylo zas tak špatné, ale jindy jsme už takovou oslavu nepořádali. Asi to bylo dáno také tím, že za pár měsíců po oslavě přišel covid a kontakt s lidmi v uzavřených prostorách nějakou dobu nepřicházel v úvahu.

Naše děti jsou narozené v zimě, a proto musíme vždy hledat variantu uvnitř. Poslední roky jsem oslavy řešila decentně, u nás doma, s pozváním několika kamarádek, které si dcera vybrala. Doma je nevýhodou to, že byt není nafukovací a dcera, ačkoliv by pozvala ideálně půl třídy, musí vybrat jen pár kamarádek. Počet určuji já. Žádný animační program doma jsem neorganizovala, protože také zastávám názor, že děti se zabaví samy. Měla jsem něco v záloze, kdyby náhodou, ale nedošlo na to.

Děti už začínají dostávat pozvánky na narozeniny kamarádů a za pár měsíců mě také čeká oslava našich dětí. Jsem zvědavá, jak to tentokrát vymyslíme. Odhodlám se k organizaci ve velké dětské herně? Děti by si to přály, ale abych pravdu řekla, moc se mi do toho nechce a už vůbec ne ve stylu, že bych pozvala jen děti a vzala na sebe břemeno zodpovědnosti za ně. Na dohled nad 15 dětmi se vážně necítím, rovnou vidím ty nejčernější scénáře, kdy si někdo zlomí třeba ruku nebo nohu. Zároveň nechci zvát rodiče, protože je to starost navíc a vím, že většina rodičů o to také nestojí.

V jednom mám jasno. Oslavy dětem upírat nebudu, i když je sama nevyhledávám. Za radost dětí mi stojí, abych se překonala.