Článek
Zveme Dakotku na oslavu, vyskočí na mě zpráva. Spolužačka dcery slaví narozeniny, mně naběhne na čele žilka a snažím se nějak diplomaticky zjistit, jestli je to ten typ oslavy, kde dítě jen vyklopíte a mažete pryč. Anebo „jsou zvaní i rodiče, aby si popovídali u kafíčka či u sklenky.“ To je varianta, o které bych uvažovala jen ve stavu změněného vědomí. Tedy po půl litru vodky, dvou Neurolech a pro jistotu ještě požití auahuascy, kdyby předchozí nezabralo.
Mé dítě je chudák, nebude mít žádnou party
Dětské oslavy nenávidím s takovou vervou, jako kdyby se jednalo o sexismus nebo rasismus. A moje dcera je kvůli tomu chudák. Protože oslavy, kde je nutná přítomnost rodičů, před ní tajím a lžu na všechny strany. Ano, zhoršuji si karmu a nejspíš mě čeká po smrti peklo s nikdy nekončící dětskou oslavou. Těm, co zvou, zapírám, že dcera nemůže nebo je nemocná. A lžu i vlastnímu dítěti o tom, že se nějaká oslava vůbec koná. A nebohá ratolest žije v domnění, že je málo oblíbená, protože není zvaná na narozeniny a další dětské party. A to není všechno, sama odmítám jakoukoliv dětskou sešlost organizovat, takže mé dítě dospěje s traumatem, že se oproti jejím vrstevníkům musí na narozeniny smířit s pár zestárlými a čím dál tím víc senilnějšími příbuznými a jednou unavenou matkou, kteří jí popřejí a tím to končí. Vlastně ne, letos jsem jí připravila hru na poklad, ať se trošku snaží a najde si svůj dárek venku v lese. Základem totiž je dostat dítě z baráku, pak si jeho narozeniny užije i rodič. Jsem matka Herodes a mám daleko k mantře řady dnešních matek a otců „vše pro dítě.“
Pozvánky musí být vypiplané
Co je obdivuhodné, jakou práci si některé matky umí s takovou dětskou oslavou dát. V podstatě se to blíží přípravám na svatbu. Všude musí být hromada balonků a hlavně pozvánky, ty jsou vypiplané. Naposledy jsem byla svědkem dokonce celé knížečky alias pozvánka na party, a to v army stylu. Fotky v brožuře byly stažené z internetu odněkud z válečné fronty, tanky, vojáci, výbuchy, dokonce i jeden atomový hřib. V podstatě Umění války v kostce pro malé školáky. Do toho rodiče zadávají instrukce, jak mají být děti na party oblečené (samozřejmě, že tematicky), objednává se catering nebo se vaří, peče a smaží několik dní předem a přichází další befely v podobě toho, jaké dárky se mají oslavenci koupit. Taková variace na téma „list svatebních darů.“ A ve své bublině finanční jistoty třeba dotyční ani nevidí to, že jsou jiní rodiče, kteří si jednoduše nemohou dovolit dárek kupovat.
Největší bizár dětských oslav je, když rodiče, většinou ti movitější, zařizují animační program. Najmou kouzelníka, klauna nebo vycvičené křečky, aby se snad dítka nenudila. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale děti se umí zabavit samy. Když je odlepíte od mobilu nebo tabletu, tak budou sice brblat „že nuda a není, co dělat,“ ale během chvíle si z větve, bahna a kamene vytvoří vlastní pohlcující svět. To jim my dospělí můžeme závidět. My jsme oproti nim ti chudáci s fantazií ohořelého klacku, kteří musí mít v každém hotelu na dovolené animační tým, abychom snad náhodou nebyli chvíli v klidu a nepotkali vlastní myšlenky, což umí jednoho vyděsit.
Pak nastane onen významný den, kdy si všichni přejí, aby to už bylo za nimi. Ubrečené děti běhají za rodiči a kňourají od „tenhle spadnul a má rozbitou hlavu“, „tamta se mnou nekamarádí “ až po „já se nudím“ a dospělí sedí vysíleně o stolů a vedou s ostatními stejně postiženými chudáky small talk na téma počasí, děti (rostou, jak z vody) nebo pomlouvají ty, co se nedostavili.
Dětské oslavy jako snobská soutěž rodičů
V blahých časech našeho dětství nic takového nebylo. Sešla se rodina, sfoukly se svíčky, rozbalily dárky a šlo se na procházku. Ne, že bych byla neomarxistka, ale tenhle západní styl je v mých očích rozežraně dekadentní. Nebo přesněji, svíčky a dorty na narozeninách znali už v 18. století v Německu. Ale až poslední dekády z toho udělaly spektakulární rej konzumu. A nejen to, klíčí nám tu snobská, povrchní a maloměšťácká soutěž rodičů, aby udělali ten správný dojem. Přehnanost a okázalost „podívejte, jak jsem úžasná/ý“ nepatří do dětského světa, který je ve své podstatě jemný, přirozeně hravý a roztomilý.
Dříve autentické oslavy v nejbližším rodinném kruhu postupně berou za své a stává se z nich přehlídka sociálního postavení. Od správného výběru „tématu“ takové party, až po selekci těch, kteří budou pozvaní. Oslava se stala arénou masové spotřeby služeb. Od zábavného programu, přes výzdobu, po jednorázové nádobí s princeznou Elsou. To vše zaplacené nejen penězi, ale především intimitou v rodinných vztazích.
Zdroj: autorský text
