Už je z něj velký kluk. První tábor byl zkouškou samostatnosti

Už v únoru začal syn naléhat, abychom ho pustili na letní tábor, ale my jsme se na to ze začátku moc netvářili.

Vždyť je ještě malý.

Jak to tam bez nás zvládne?

Kdyby to byl týden, ale dvanáct dnů? To je přece moc.

A jak si tam chudák poradí s tím velkým kufrem? Pomůže mu někdo? Vedoucí nebudou mít na starost jen něj.

Co když ho budou ostatní děti zlobit?

A co když se mu něco stane třeba při plavání?

Možná si říkáte, že jsem hysterka, ale hlavou mi opravdu běžela spousta obav, kterým jsem se nemohla ubránit. Uznávám, že některé byly přitažené za vlasy, ale přece jen - pokud nám v létě fakt odjede, bude úplně poprvé delší dobu bez rodičů. To jsme mu také připomínali, ale on si stál za svým.

„Je to dvanáct nocí. Skoro dva týdny, kdy nás neuvidíš. Uvědomuješ si to?“

„No a co? Už jsi mi to říkala. Vím to, ale chci nové zážitky. Seznámit se s novými kamarády a vyzkoušet, jak to na táboře funguje.“

Jeho rozhodnutí bylo pevné jako skála a nám nakonec přišlo, že by byla škoda, abychom od něj syna zrazovali. Takže jsme nakonec svolili a já se s jeho budoucím odjezdem na tábor začala smiřovat. Postupně začaly odpadat také prvotní obavy, což bylo fajn.

Syn je přátelský, nekonfliktní a také má rád, když se pořád něco děje, a já věřila, že s těmito vlastnostmi si tábor užije. A pokud by moc smutnil? Organizátoři už v instrukcích slibovali, že budou telefonovat rodičům. Prý to ale ve většině případů vůbec není potřeba.

Poslali jsme přihlášku a následným zaplacením bylo definitivně rozhodnuto. Prvního července odjede na tábor.

Abych na nic nezapomněla, kufr jsem postupně balila asi dva týdny před samotným odjezdem. Bylo toho dost. Orazítkovat jménem každý kousek oblečení, vyplnit různé papíry, napsat seznam věcí, dát oblečení do každého počasí, nachystat pohlednice, pak i kapesné. Věřím, že pokud pojede na tábor příště, už to bude rutina.

Nervozity jsem se definitivně zbavila u autobusu, kde bylo vidět, že organizátoři to už mají v malíku. Kontrola bezinfekčnosti a lékařského posudku proběhla rychle, nebyly žádné průtahy a rodiče svým malým i velkým táborníkům mohli zamávat přesně v čas uvedený v harmonogramu. Dodržené časy ve mně vzbuzovaly důvěru a syn odjížděl vysmátý možná i díky tomu, že jsme u autobusu nepostávali dlouho.

Doma s námi zůstala starší dcera, protože se na tak dlouhý výjezdní tábor necítila. A protože nejsme zastánci přístupu: „Pojedeš a hotovo,“ zvolili jsme variantu příměstských táborů, zatímco my s manželem jsme trávili čas v práci.

Jako normální sourozenci se i naše děti často o něco dohadují, ale teď se nic takového nedělo. Dokonce bych řekla, že jim ta chvíle odloučení hodně prospěla.

Z tábora nám chodily fotoreporty. Celou dobu jsem byla bez obav, ale s blížícím se příjezdem jsme se už nemohli dočkat, až syna budeme mít konečně zase doma. Těšila se i ségra, která pro něj připravila dárkovou tašku za statečnost - z toho jsem měla velkou radost. Doufali jsme, že zážitky, které nám bude vyprávět, budou vesměs pozitivní. A to se taky stalo.

Tábor dopadl, jak nejlépe mohl. U autobusu jsme viděli syna s novým kamarádem, který se ho před naším odchodem zeptal:

„Tak se uvidíme příští rok?“

„To ještě uvidím.“

Jak nám za chvíli objasnil, tábor se mu líbil, ale trochu se mu stýskalo. Nicméně ten stejný den nám řekl, že by jel rád znovu. A že by si přál, abychom si pro něj na konci tábora přijeli autem.

Celé odpoledne nám vyprávěl takovou spoustu skvělých zážitků, že i ségra řekla, že příští rok pojede na tábor s ním.

Jsem na něj pyšná! První tábor zvládl na výbornou a my tak za sebou máme jeden velký milník. Ukázal, že dokáže být samostatný, zvládl nádherně sbalit kufr, našel si nové kamarády a hlavně si to užil. V den jeho příjezdu jsme ve schránce našli také pohlednice.

Prvotní obavy u nás byly zbytečné. Pokud děti do příštího roku nezmění názor na účast, přihlášku na tábor už vyplníme s naprostým klidem.