Článek
Obyčejný nástup na šestisedačkovou horskou lanovku se proměnil ve velkolepou událost, kterou by chtěl zažít málokdo. Ale stalo se a alespoň mám nový „zážitek“, který bych si raději odpustila. Ocenilo by ho možná tak pobavené obecenstvo, které čeká na to, až se ten plácající lachtan konečně zvedne.
Před tím, než začnu vyprávět svůj příběh, vkládám pro lepší představivost fotografii z místa činu.
Po několika dalších jízdách jsem při nástupu riskovala nový pád tím, že jsem vytáhla mobil, abych si vyfotila místo, kde jsem předtím spadla.
Pořízení fotografie sice skončilo happy endem, ale i tak na mě pán obsluhující lanovku ze své kukaně zakřičel s nevěřícným pohledem.
To snad nemyslíte vážně! Vám to předtím nestačilo?
To víte, že stačilo, říkala jsem si v duchu, ale nemohla jsem si pomoct.
A teď vám povím, co všechno tomu předcházelo.
Může za to lyžařská hůlka
A také moje nešikovnost, ale tu teď ponechme stranou. Jakmile jsem si pípla skipas u turniketu, doplahočila jsem se k finální zábraně, která mě v ten pravý čas pustila k lanovce. Zábrana se otevřela, červené světlo přebliklo na zelené a já jsem vyrazila, abych za chvíli byla připravena k nástupu.
Ve stejné chvíli, co se otevřela zábrana a já se octla v prostoru, kde jezdí lanovkové sedačky, mi z ruky vypadla pravá lyžařská hůlka. Měla jsem dvě možnosti. Hůlku ignorovat a nastoupit na lanovku, nebo se pro ni vrhnout a riskovat veřejné ponížení. Hádejte, co jsem si vybrala… Ano, hádáte správně - lyžovat bez hůlek neumím, a proto jsem se pokusila hůlku zvednout.
Vzápětí jsem se svalila na zem
Podjely mi lyže a já se rozplácla jak dlouhá, tak široká. A aby toho náhodou nebylo málo, v ten okamžik přijížděla sedačka a drcla mi do nohy, kterou jsem v lyžích nedokázala včas srazit k zemi.
Ta situace mi nebyla vůbec příjemná a já jsem jen přemýšlela nad tím, že by snad bylo lepší, abych skončila v bezvědomí. Možná přeháním, ale ono by to bylo mnohem milosrdnější, než takový trapas, kdy se tam bezmocně plácám a blíží se ke mně jedna sedačka za druhou.
Můj zkušený zachránce
Nakonec to přeci jen dobře dopadlo. Lanovka se mojí vinou sice zastavila na můj vkus na dlouhou dobu (chudáci ti, co se houpali v půli kopce), ale nade mnou se najednou objevil můj zachránce, moje spása.
Milý, ale znuděný pán, který obsluhoval lanovku, mě chytl pod rameny a zvedl mě zpět na nohy tak zkušeně, jako by to snad dělal každou hodinu. A možná taky jo. Lanovka se znovu rozjela a vše bylo opět zalito sluncem.
Lyžování je krásný sport. Alespoň pro ty, kteří ovládají lyže, ale i základní motoriku při nástupu na lanovku. Já se zatím spokojím s tím, že pobavím přihlížející.
