Článek
Běžný obrázek dnešní doby, který se odehrává v tisících bytových domů po celé zemi. Mladý pár s batoletem se tísní na čtyřiceti metrech čtverečních ve stinném dvoupokojovém bytě a každý měsíc s hrůzou sleduje odcházející splátku drtivé hypotéky. Naproti přes chodbu žije ve vlastním slunném a stometrovém bytě osamělá penzistka. Tři pokoje má trvale zavřené, slouží spíše jako skladiště vzpomínek, ale náklady na teplo a poplatky do fondu oprav spolehlivě pokrývá pravidelný státní důchod. Nejde o ojedinělou anomálii, nýbrž o ukázkovou mezigenerační propast, kterou svými pravidly dlouhodobě tiše udržujeme a platíme.
Dědictví jako jediná šance na normální život
Když pročítám diskuse pod články o realitách, narážím na obrovskou míru frustrace. Český trh s bydlením nezkolaboval jen kvůli drahým úvěrům a pomalé výstavbě. Velká část problému leží v naprosto neefektivním rozložení stávajícího bytového fondu. Obrovské množství nemovitostí v osobním vlastnictví drží lidé, kteří jejich kapacitu už dávno nevyužijí. Současný systém tento zamrzlý stav bohužel pevně konzervuje. Pravidelné a mimořádně štědré valorizace penzí v posledních letech zajistily, že i osamělý senior bez problémů ufinancuje poplatky a vytápění velkého prostoru, aniž by pocítil nutnost situaci řešit.
Pracující generace tak ze svých odvodů paradoxně sponzoruje údržbu prázdných pokojů, zatímco sama na přiměřený prostor pro rodinný život zkrátka nedosáhne. Vede to k absurdní a mimořádně morbidní situaci ve společnosti. Založení rodiny a pořízení adekvátního bytu se pro mnohé stalo podmíněným zásahem vyšší moci. Mladí lidé nemají jinou ekonomickou možnost než potichu vyhlížet, až babička zemře a oni vytoužený byt s dětským pokojem konečně zdědí. Z bydlení se tak stala čekárna na smrt, což je monumentální selhání našeho ekonomického modelu.
Vlastnictví není absolutní omluvou pro neefektivitu
Kdykoliv tuto nerovnováhu veřejně zmíním, narazím na znechucený a tvrdý odpor. Zastánci současného uspořádání okamžitě připomínají svatou nedotknutelnost soukromého majetku. Byt si prý tito lidé kdysi dávno pořídili, celý život v něm bydlí a mají na něj přece svaté právo. Nutit je ke stěhování na stará kolena je podle kritiků nehumánní sociální inženýrství. Každý si prý zaslouží klidný podzim života ve svém zaběhnutém prostředí a nikdo jim nemá diktovat, kolik metrů smějí obývat.
Citová vazba je plně pochopitelná a vlastnické právo nezpochybnitelné. Skutečně nikdo nechce seniory násilím vyhánět z jejich domovů na periferie. Nemůžeme ale dál předstírat, že se nic neděje, a ignorovat surovou ekonomickou realitu. Tento luxus nadbytku prostoru nepřímo financuje stát skrze penzijní systém, na který skládají účty právě ti, co nemají kde žít. Jestliže někdo trvá na bydlení v nadměrných metrech čtverečních a vytápí prázdné místnosti, měl by nést plné ekonomické břemeno takového rozhodnutí.
Nenacházím jediný spravedlivý důvod, proč by pracující třída měla svými daněmi sanovat neochotu starší generace ke změně. Každý má nezpochybnitelné právo na důstojné stáří, ale nikde není psáno, že důstojnost rovná se stometrový byt pro jednoho, absolutně odříznutý od tržní reality. Pokud komfort jedné generace trvale paralyzuje životní vyhlídky generace další, ztratili jsme pud sebezáchovy.
Potřebujeme zdravý tlak na uvolnění prostoru
Změna poměrů pochopitelně nenastane sama od sebe. Potřebujeme funkční nástroje, které starší majitele velkých bytů motivují k přesunu do menšího a úspornějšího. Na jedné straně to musí být asistenční služby. V západní Evropě běžně fungují programy pomáhající s hledáním menšího bydlení, kde zprostředkovatel zajistí bezpečné stěhování, výměnu nemovitosti a odstraní všechen stres s tím spojený.
Zároveň se ale nesmíme bát sáhnout po finančních pákách, které držení zbytečně velkých nemovitostí prodraží. Pokud nedokážeme trh regulovat přirozeně, je nutné otevřít debatu o takové formě majetkových daní, která zohlední efektivitu využití prostoru. Zkrátka pokud chce osamělý člověk dál žít v nemovitosti určené pro čtyřčlennou rodinu, musí to pocítit jako svůj draze zaplacený finanční nadstandard. Státní podpora ve formě penzí nesmí sloužit jako neprostupný štít proti tržním mechanismům.
Jakýkoliv krok tímto směrem vyvolá politickou bouři. Dlouhodobě nám ale nezbývá jiná cesta. Uvolnění velkých bytů do oběhu by výrazně snížilo tlak na nemovitostní trh. Dalo by to mladé generaci reálnou naději na normální život, aniž by musela dekádu čekat na pozvánku k notáři kvůli dědickému řízení.
Je čas přestat tolerovat plýtvání místem.
https://csu.gov.cz/seniori-v-datech/domacnosti-senioru
