Článek
Mám ráda české hory. V létě. V zimě se ale z malebných Krkonoš stává bitevní pole, kde je hlavním cílem provozovatelů vysát z návštěvníků poslední korunu, aniž by za to nabídli odpovídající protihodnotu.
Letos jsem si naivně řekla, že dáme Špindlerovu Mlýnu šanci. „Podpoříme místní ekonomiku,“ říkala jsem si. Pak jsem otevřela ceník skipasů a polil mě studený pot.
Matějská pouť na sněhu
Denní skipas v hlavní sezóně atakuje hranici 1 600 korun. Když k tomu připočtu parkovné (které v Rakousku bývá zdarma přímo u lanovky), předražený oběd v bufetu na sjezdovce, kde vám za tři stovky dají smažák na papírovém tácku s plastovým příborem, a ubytování, které si kvalitou nezadá s turistickou ubytovnou z devadesátek, ale cenou připomíná hotel ve Vídni, přestává legrace.
A co za tyhle astronomické částky dostanete? Především fronty. Frontu na parkoviště, frontu na skipas, nekonečnou frontu na lanovku a frontu na záchod. Samotné lyžování se smrskne na pár minut jízdy po sjezdovce, která je už v deset dopoledne plná muld a lidí, kteří nezvládají své lyže.
Připomíná mi to spíš drahou Matějskou pouť, kde platíte za každou atrakci zvlášť a všude se mačkáte než relaxační sportovní zážitek.
Rakouská matematika
Pak jsem udělala jednoduchou věc. Sedla jsem k počítači a začala počítat. Porovnala jsem náklady na prodloužený víkend (3 dny lyžování) ve Špindlu s pětidenním pobytem ve středně velkém rakouském středisku (žádný Ischgl, ale poctivé Alpy).
Výsledek mě šokoval, i když jsem ho tušila. Když započítám cestu (ano, je to dál), ubytování (v Rakousku seženete kvalitní apartmán často levněji než penzion v Krkonoších), skipasy a jídlo, vychází to v podstatě nastejno. Někdy jsou Alpy dokonce levnější.
Kde si váží zákazníka
Rozdíl je v tom, co za své peníze dostanete. V Alpách jsou ráno sjezdovky jako manšestr a vydrží tak do odpoledne. Kapacita lanovek je taková, že čekáte maximálně pět minut. Personál se usmívá, protože si váží toho, že jste jim přivezli peníze. V restauraci na svahu dostanete kvalitní domácí jídlo za cenu, která je srovnatelná s tou českou „vysokohorskou přirážkou“, ale úroveň je o tři třídy jinde.
Čeští hoteliéři a vlekaři si stěžují, že lidé jezdí pryč. Ale mohou si za to sami. Dokud budou nabízet služby úrovně východní Evropy za ceny západního Švýcarska, nemohou se divit, že lidé, kteří umí počítat do pěti, sednou do auta a popojedou o pár set kilometrů dál na jih.
Já už mám jasno. České hory si nechám na letní turistiku. V zimě své peníze odvezu tam, kde o ně stojí a kde ze mě nedělají hlupáka.
