Článek
Hned na úvod, než mě v diskuzi ukamenujete: Nemám nic proti charitě. Sama posílám peníze na různé projekty, mám nastavené trvalé příkazy. Co ale z duše nenávidím, je ten moment, kdy mi cizí lidé naruší soukromí mého domova a postaví mě do situace, ze které není důstojného úniku.
Tříkrálová sbírka je možná hezká tradice, ale v roce 2026, kdy většina z nás žije digitálně a střeží si své soukromí, působí obcházení bytů jako neomalený anachronismus.
Nemám hotovost, jsem špatný člověk?
Scénář je vždy stejný. Zazvoní zvonek. Otevřete (často v domácím oblečení, protože nikoho nečekáte), uvidíte děti v kostýmech a dospělý doprovod. Spustí písničku. Usmívají se.
A vy začnete panikařit. Kde mám peněženku? Mám vůbec nějaké drobné? Většina z nás platí hodinkami nebo telefonem. Doma hotovost nevedu. Stojím tam, trapně se plácám po kapsách a nakonec vylovím padesátikorunu, kterou jsem měla v kapse zimní bundy od loňska.
Když řeknete: „Nezlobte se, nemám hotovost,“ cítíte se jako ten největší lakomec pod sluncem. Ten pohled dětí, které přestaly zpívat, a mlčícího doprovodu, to je čistokrevné citové vydírání. I když přispíváte tisíce online, v tu chvíli jste za asociála.
Můj dům, můj hrad
Druhý aspekt je narušení soukromí. Žijeme v době, kdy si na zvonky dáváme cedulky „Nevhazujte reklamy“ a ignorujeme podomní prodejce. Proč má charita výjimku?
Když mi někdo dopoledne, kdy mám čas na odpočinek, zazvoní u dveří, vnímám to jako agresi. Nutí mě to přerušit činnost, obléknout se a interagovat. Je to nátlak. Je to, jako by vás zastavili na ulici a strčili vám kasičku pod nos. Jenže doma je to horší. Nemáte kam uhnout.
Dejte mi QR kód a nechte mě být
Doba se změnila. Nechci, aby mi někdo zpíval na chodbě paneláku. Chci pomáhat efektivně a diskrétně.
Řešení je přitom tak jednoduché. Nechoďte dům od domu a nezvoňte na lidi. Dejte mi do schránky leták s příběhem a velkým QR kódem. Nebo ten kód nalepte na vchodové dveře domu.
Když budu chtít, pípnu si ho mobilem a pošlu klidně pětistovku. V klidu, bez nátlaku, bez trapného hledání drobných a bez toho, abych musela v pyžamu vysvětlovat cizím lidem, že nejsem Skrblík.
Respektujte naše soukromí. Charita se má dělat ze srdce, ne z pocitu trapnosti u otevřených dveří.
