Článek
Kdysi dávno, a není to tak dlouho, stačilo být prostě v pohodě. Pracovat, žít, mít pár radostí, občas něco pokazit a pak zase jít dál. Jenže dnes? Dnes už být „jen OK“ znamená být podezřelá. Protože kdo se nezdokonaluje, ten stagnuje. A kdo stagnuje, ten přece selhává! Nebo ne?
Svět se změnil. Seberozvoj, který měl být inspirací a cestou k naplněnějšímu životu, se stal povinností. Už nejde o to, co chceme, ale co bychom měli. Měli bychom číst víc knih, vstávat ve čtyři ráno, meditovat, běhat maraton, budovat značku, tvořit pasivní příjmy, jíst jen bio, být lepšími rodiči, partnery, zaměstnanci, šéfy i přáteli. A hlavně: neustále růst!
Jenže růst kam? A proč vlastně?
V honbě za neustálým zlepšováním jsme si na záda naložili těžké břemeno. Každý večer usínáme s pocitem, že jsme mohli udělat víc. Každý den vidíme někoho úspěšnějšího, disciplinovanějšího, osvícenějšího – a místo inspirace přichází frustrace. Protože svět dnešní motivace nemá slitování. Pokud se nezlepšujeme, jsme líní. Pokud neexpandujeme, smršťujeme se. A pokud jsme spokojení? Tak jsme se prostě smířili s málem.
Ale víte co? Tohle není pravda.
Nemusíme růst každým dnem, pokud to není naše vlastní volba. Nemusíme být lepší, rychlejší a efektivnější, pokud jsme spokojení s tím, co máme. Skutečná svoboda nespočívá v honbě za dokonalostí, ale v umění říct: „Takhle mi to stačí.“ Protože být OK je nejen dost. Je to někdy to nejlepší, co můžeme pro sebe udělat.
