Článek
Rok se o účetní nikdo nezajímá. Jsme jen „nutné zlo“. Pak přijde daňové přiznání a všichni najednou píšou: „Ahoj, jak se máš? Hele, jen rychlý dotaz…“ No jasně. Ať se propadnu, jestli ten „rychlý dotaz“ nebude nakonec na hodinu.
Je to každý rok stejné. Leden – klid. Únor – mírná nervozita. Březen – katastrofa. Najednou se na nás vrhne armáda zmatených podnikatelů, kteří nechápou, proč jim to jejich „chytřejší bratránek“ nemůže udělat v Excelu. A když zjistí, že stát po nich chce nějaké peníze? To je panečku překvapení.
📌 „Dá se to nějak očůrat?“ – Jasně, schválně si napište na FÚ, že chcete kreativní výklad zákona.
📌 „Můžu dát do nákladů dovolenou na Maledivách?“ – Pokud jste plážový influencer, tak možná. Jinak zkuste štěstí.
📌 „Cože, musím platit DPH?“ – Ano, protože i když to politici slibovali jinak, stát pořád funguje na daních.
📌 „Pošlu ti účtenky večer, jo?“ – Ideálně rozmazané fotky z kapsy. Milujeme luštit čísla ve 22:34.
📌 „Jak to, že mi vychází doplatek?!“ – Protože nefungujete v paralelní realitě, kde se zázračně daně neplatí.
Další absurdita? Názor na cenu naší práce.
Lidi si myslí, že účetní pracují jen pár týdnů v roce. „Proč bych měl platit 5 tisíc za daňové přiznání? Dyť je to jen vyplnit pár kolonek!“ Jasně, a doktor vás přece jenom pět minut poslouchá, než vám předepíše antibiotika, takže mu vlastně taky nemusíte platit.
Nejlepší je, když si dotyčný řekne, že si to nakonec udělá sám. A pak přijde v květnu s obrovským problémem, protože omylem podal nulu místo daňového základu. Stát se na něj dívá jako na podvodníka, pokuty lítají a najednou jsme zase ti „milovaní“ účetní, kteří zachraňují zadky.
Takže příště, než se na účetní budete tvářit jako na někoho, kdo vás jenom „zdržuje“, zkuste si sami podat přiznání. Uvidíme, jak dlouho vám vydrží klidná mysl.
