Článek
Sedím, scrolluju a cítím to. Už se to blíží. Někde v koutě téhle republiky si právě majitelka kavárny prohlíží prázdnou kasičku. „Co teď?“ říká si. A pak jí to dojde. Starý dobrý recept. Napíšu na Facebook, že zakazujeme vstup dětem.
Ale pozor, musí to být dojemné. Nesmí to být jen tak. Musí to být srdceryvná zpověď. Jak to strašně neradi dělají. Jak je k tomu donutili neukáznění rodiče. Jak mají rádi děti, ale tahle poslední banda harantů s matkami na telefonu jim rozlila flat white do MacBooku a od té doby to prostě nejde. Ach jo.
A lidé? Plesk. Sdílí. Komentují. „Bravo, konečně někdo!“ křičí armáda bezdětných. „Ostudné!“ křičí maminky. A už to jede. DVTV? Ano, prosím! Reportáž na Nově? Přijeďte! Rozhovor na Seznam Zprávách? Samozřejmě!
A co že to bylo za kavárnu? Jo vlastně, ještě před týdnem tam seděl jeden týpek se psem. Teď je tam plno. Takže gratulace. Guerilla marketing na jedničku.
Jenom mě udivuje, že na to pořád někdo skáče. Kolik těch kavárníků už plakalo na kameru, jak je nenávidí půlka republiky, ale stálo to za to, protože teď mají loajální klientelu? Kolik zoufalců už bylo na obrazovce s kávovarem v pozadí a lesklým pohledem do budoucna?
A tak čekám. Vím, že se zase někdo vynoří. Možná tentokrát zakážou i psy. Nebo důchodce. Hlavně, ať to má silný status na Facebooku. Protože to je dnes to jediné, co kavárnu zachrání.
