Černý, Knížák i Svěrák versus mladí. Nejde o AVU, ale o devadesátky

Autoři a signatáři petice konkrétně požadují odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) Márie Topolčanské, důslednou restrukturalizaci AVU i Národní galerie a vyzývají rovněž k návratu původního formátu ceny Jindřicha Chalupeckého, nebo k jejímu ukončení a založení jiné ceny. Text petice se zaklíná „neúnosnými poměry“, „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova“, „cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity“, nebo „aktivistickými tendenčními ideologiemi“ apod.

Podle textu výzvy to vypadá, že ve všech zmíněných institucích probíhá absolutní rozvrat, doslova armagedon v přímém přenosu a že už zítra v ulicích Veletržní a U Akademie nejspíš zbydou po jejich sídlech jen ohořelé krátery v zemi. Jak už to tak v životě bývá, skutečnost bývá složitější, než se může na první dojem zdát a černobílé vidění neprospívá nikomu, uměleckou obec nevyjímaje.

Ještě než se dostaneme k jádru věci je potřeba zmínit, že petice je formulována mimořádně nešťastně, chtělo by se dokonce napsat primitivně. Popisuje situaci velmi subjektivně a bez kontextu, zaměňuje dojmy za fakta, překrucuje, vytrhává jednotlivosti a dopouští se několika ukázkových argumentačních faulů.

Rektorce Topolčanské petice například vyčítá, že „uskutečňuje jeden destruktivní krok za druhým“, aniž by byl alespoň jeden z nich podrobně popsán. Místo toho však autoři výzvy rektorku obviňují z toho, s kým se kamarádí nebo jí vyčítají, že nemohou dohledat její životopis.

Ředitelce Národní galerie Alicji Knast pak petice pro změnu klade za vinu, že je „poměrně neznámá“, což je tedy nejen úplně irelevantní argument, ale i jedna z posledních věcí, která by se jí dala vyčítat. Právě její známost při šéfování Slezského muzea v Polsku (které během jejího vedení získalo ocenění Evropské muzeum roku), ji totiž pravděpodobně dopomohla až do vedení Národní galerie v Praze.

To ale není vše. Knast se prý „provinila“ i tím, že porota rozhodla, že Česko na Bienále umění v Benátkách bude reprezentovat svým projektem umělkyně Eva Koťátková. A koho zajímá, že Knast nebyla ani členkou této poroty nebo že vítězka Koťátková je jednou z nejoceňovanějších a nejprodávanějších českých umělkyň současnosti.

Ale ani to zjevně nestačilo a bylo potřeba ještě trochu přitvrdit, takže text petice šermuje i jmény jako Milada Horáková, Václav Havel nebo T. G. Masaryk. Vzít si jako rukojmí na podporu svých „argumentů“ nejvýznamnější osobnosti naší země, které se tomuto spojení nemohou bránit? Míra nevkusu level milion.

Jako zajímavá část mozaiky a pomyslná třešnička na dortu pak působí vyjádření rektorky AVU Márie Topolčanské v Událostech, komentářích, která k výzvě uvedla: „Vážím si každé kritiky, ale veřejnost by měla znát kontext. Autorkou petice je manželka pedagoga Lukáše Rittsteina, kterého jsem loni odvolala za pokus o podvádění a neetické chování“.

To, zda za vznikem petice stála osobní pomsta, nebo ne, ponechme stranou. Důležité je, že se s jejím textem ztotožnilo několik desítek českých umělců, v drtivé většině mužů kolem 50 let věku a více. Ano, mladí chybí. Více než cokoliv jiného tak tato výzva připomíná stížnosti „starých“ na „mladé“. A je třeba si přiznat, že skutečně dochází k jistému generačnímu střetu. A netýká se jen AVU, podobná situace se odehrává i na UMPRUM, DAMU, FAMU nebo na dalších vysokých školách, včetně těch ne-uměleckých. Jak k tomu došlo? Proč proti sobě najednou pomyslně stojí dvě generace?

„Sametová“ generace umělců i pedagogů, kteří začali umělecky a profesně působit na začátku 90. let po pádu minulého režimu se v posledních letech musí o své místo na slunci čím dál více dělit i s mladšími umělci a umělkyněmi. A k tomu logicky patří i naslouchání jejich názorům a pohledu na svět. Generace, která byla zvyklá, že veřejný prostor poslední více než tři desítky let „okupuje“ sama, je najednou nucená se dělit a také přehodnocovat některé své přístupy a postoje, protože ne vše, co se tak „dělalo vždycky“, chtějí mladí akceptovat a oslavovat.

Přestává tak být například myslitelné, že vedoucí ateliéru je takřka monarcha či diktátor s neomezenou mocí, který navíc spí s několika svými studentkami a může si dělat prakticky cokoliv, co se mu zamane. Dnes by se pravděpodobně nemohlo stát ani to, že bude v porotě Ceny Jindřicha Chalupeckého jen jediná žena a osm mužů, z čehož jeden z nich navíc bude otcem oceněného (jako tomu bylo například v roce 1999, kdy se stal laureátem Lukáš Rittstein a v porotě seděl jeho otec Michael Rittstein). A rovněž už snad přestalo být myslitelné, aby se vedoucí ateliéru ptal při přijímacích zkouškách uchazečů, zda si dovedou představit „trojku“ společně s jeho ženou. Pokud jsou totiž tohle ty „staré dobré časy“ - po kterých se části umělecké obce stýská, tak zaplaťpánbůh, že jim už zvoní umíráček.

Devadesátky sice skončily, ale v hlavách některých lidí dál pokračují. Jenže umění, stejně jako společnost, jsou neustále se proměňující sféry, které ze své podstaty nemohou a nezůstávají stát na místě. A navíc - na umění neexistuje žádný monopol. To totiž patří stejně tak starším umělcům jako těm mladším a není možné si jej nárokovat, přivlastnit nebo ukrást. Navíc je vždy ovlivňováno nejmladšími generacemi. Stejně jako tak dnes činí mladí, ovlivňovala umění a společenskou debatu v devadesátých a nultých letech i generace, která je pod peticí podepsaná.

Samozřejmě, že každá ze zmíněných institucí má svoje problémy (ostatně kdo dnes nemá?) a některá je zvládá řešit lépe, jiná hůře. Podstatné však je, že jsou otevřeným prostorem, kde je možné nad aktuálními výzvami otevřeně, svobodně a s respektem diskutovat, což je vůbec základní předpoklad jejich řešení. Volání po zakonzervování a žádných změnách spolu s nekonstruktivním obviňováním mladé generace ale není žádná diskuze, to je totiž její odmítnutí. Od lidí typu Milana Knížáka nebo Davida Černého nepřekvapuje. Zklamání je to však od osobností jako Jan Svěrák, Kurt Gebauer, Milan Cais, Anna Geislerová, Alice Nellis nebo Jáchym Topol. Zdálo se totiž, že tito lidé nepodléhají aktuálním náladám většiny, nemají důvod spílat mladým nebo je paušalizovat a že mají schopnost si udržet nadhled.

Autor je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.