Článek
Je to už rok, kdy jsem na sociální síti X (dříve Twitter) napsal, že by byl hezký symbol změny, kdyby pan prezident Petr Pavel během festivalu Prague Pride na Hradě vyvěsil duhovou vlajku. Šlo by o velmi důležitý moment i v kontrastu s předchůdci Petra Pavla, kteří se při vykonávání svého úřadu LGBTI+ lidí nejenže nikdy jakkoliv nezastali, ale naopak je ještě nenávistně uráželi, ponižovali a vzkazovali jim, že jsou „devianti“ nebo „bytostně odporní“.
Milionová menšina
Můj tweet měl tehdy dosah bezmála sto tisíc lidí a vzhledem k tomu, že jsem tam účet pana prezidenta označil, je pravděpodobné, že se k němu nebo jeho okolí dostal. Kromě řady nenávistných komentářů ale neměl žádnou váhu - prezident Pavel se loni celým festivalem doslova promlčel a událost mu bohužel nestála ani za jediný tweet nebo krátké vyjádření.
Je samozřejmě dobře, že už hanebná a nenávistná vyjádření na adresu LGBTI+ lidí z Hradu nezaznívají. Stačí to však? Nemá být slušnost základ, nikoliv nadstandard? A očekávám příliš, když bych od svého prezidenta chtěl, aby se alespoň jednou ročně zastal poměrně početné minority (podle odhadů jde o 10 % obyvatelstva, tedy více než 1 000 000 občanů), která to z různých důvodů v Česku nadále nemá úplně jednoduché?
Manželství, krev i kastrace
Často je v médiích i ve společnosti slyšet názor, že LGBTI+ lidem se u nás žije skvěle, že je Česko prakticky rájem a že si vůbec nemají na co stěžovat. Chyba lávky je ta, že to nejčastěji říkají lidé, kteří nejenže nejsou LGBTI+, ale s nikým takovým se dokonce ani neznají. Tito lidé tak vychází především ze svých domněnek a představ, ale o tom - jak se tu LGBTI+ lidem opravdu žije, toho reálně moc nevědí. Potvrdil to i průzkum někdejší ombudsmanky Šabatové, ze kterého vyplynulo, že veřejnost vnímá situaci queer lidí více pozitivně, než jaká je skutečnost. Například jen 30 % veřejnosti si myslí, že jsou LGBTI+ lidé v Česku stále diskriminovaní, zatímco mezi queer lidmi jsou to tři čtvrtiny dotázaných.
Česko se v posledních několika letech v přístupu k LGBTI+ lidem v mnoha směrech zajisté velmi posunulo a je to tak správně. Přesto v řadě oblastí velmi zaostáváme za západními zeměmi. Jde například o manželství pro všechny - namísto kterého nedávno prošel kočkopes, který je de facto jen trochu vylepšeným registrovaným partnerstvím, jenž plná práva stejnopohlavním párům dál neuznává (např. adopce). Jinými slovy - dělení lidí na dvě kategorie bude nadále pokračovat. Ale nejde jen o manželství. Teprve pár dní zpátky bylo gayům vůbec umožněno darovat krev a Česko například dál nesmyslně požaduje kastrace trans* lidí, byť Ústavní soud nedávno udělal první krok k tomu, aby byl tento postup - vystřižený jak z filmu o středověku - konečně ukončen.
50 % queer lidí v Česku má duševní potíže, třetina sebevražedné myšlenky
Doteď jsem zmiňoval oblasti, kde hlavní úlohu hraje stát. Ten se má podle naší ústavy chovat ke všem svým občanům stejně a bez rozdílu, což se bohužel ne vždy děje. Teď ale ještě pár statistik z průzkumů, jak se u nás LGBTI+ lidé reálně cítí.
Podle nedávného průzkumu Národního ústavu duševního zdraví má více než 50 % gayů a leseb v Česku duševní potíže. Až čtvrtina pak deklaruje sebevražedné myšlenky či chování, což je 5× více než u heterosexuálů.
To, že u nás situace není zdaleka tak dobrá, jak se někdy může zdát, potvrzuje i průzkum sdružení LGBTI+ organizací ILGA Europe. V roce 2013 se totiž Česko umístilo na 18. místě a loni skončilo na 33. příčce, kdy dokonce skončilo i za zeměmi jako je Moldavsko, Slovensko či Maďarsko. Z analýzy také vyplynulo, že násilí vůči LGBTI+ lidem roste - například rok 2022 byl nejnásilnějším za posledních deset let.
To dokládají i mnohé konkrétní fyzické útoky o kterých referovala média v čele s vraždou dvou gayů před queer klubem v Bratislavě v roce 2022. Nemusíme ale ani chodit do minulosti, jen před pár dny policie zhatila plány na teroristický útok na duhový festival na Slovensku, který podle policie plánoval mladý Čech z Moravy.
„Buzeranty my tady budeme zabíjet“
Ale nejde jen o fyzické útoky, ty verbální jsou v Česku na denním pořádku a mnohdy se dějí i veřejně. Jen před pár dny na tiskové konferenci akce Clash of the Stars vyhrožoval zápasník Samir Margina smrtí LGBTI+ lidem: „Prosadím to, že vás buzeranty my tady budeme zabíjet. Budeme vás lovit. Budete lovná zvěř,“ křičel do mikrofonu a několik minut dokola opakoval své nenávistné projevy, aniž by byl pořadateli přerušen. (Jeho výroky už má podle všeho prošetřovat policie a po trapném vymlouvání a přešlapování se k situaci konečně postavili čelem i dva velcí sponzoři - televize Prima a sázková kancelář Fortuna, kteří prý spolupráci s akcí ukončí. Tak snad svůj slib i opravdu dodrží.)
Účast na festivalu, vyvěšení vlajky nebo jeden tweet
Myslím, že předchozí odstavce dostatečně dokládají to, že se v Česku LGBTI+ lidé dál cítí jako občané druhé kategorie a že se situace v mnoha ohledech nelepší nebo stagnuje. Odhadovaný jeden milion queer lidí v Česku, včetně jejich kamarádů a rodin, si zaslouží, aby se za ně jejich prezident alespoň jednou za rok postavil, vyjádřil jim váhou svého slova empatii nebo podporu a vyslal tak důležitý signál, že na jejich životech záleží a že jsou v naší společnosti vítáni. Tato slova jsou pro mnohé banální, ale přesto velmi důležitá. Notabene, když se homofobie i nadále pravidelně objevuje ve veřejné debatě, často dokonce i z úst politiků.
Způsobů, jak by to prezident mohl učinit, je celá řada. Může jít po vzoru západních politiků v čele sobotního duhového průvodu, vyvěsit na Pražském hradě zmíněnou duhovou vlajku nebo se může během festivalového týdne zcela autenticky a bez pozornosti desítek objektivů - což by k prezidentu Pavlovi i docela sedělo - účastnit jakékoliv ze stovek skvělých akcí (které jsou pro mě osobně mnohem zajímavější než sobotní průvod). Od vernisáží výstav, divadel, přes koncerty, přednášky, bohoslužby, promítání filmů, workshopy až po pikniky. A pokud se účastnit nechce nebo nemůže, vyjádřit svou podporu LGBTI+ lidem může třeba i prostřednictvím jednoho jediného tweetu. Queer lidé v Česku si to totiž zaslouží.
