Článek
Nejprve bych si rád položil několik otázek. Růst čeho? Pro koho? Za jakou cenu a s jakým cílem? V médiích a politických debatách neustále posloucháme jeho procentuální hodnotu. HDP je jediné měřítko lidského úspěchu, které je naší společností uznáváno. Roste nám ekonomika, technologický pokrok, ale také lidská populace, spotřeba a ceny. Oproti tomu intelekt a morálka nám přímo úměrně klesá. Kde tedy končí ty plody onoho růstu a kdo z nich profituje? Globální rozložení financí je nápadně v nerovnováze. Existující přírodní zdroje nejsou využívány na základní potřeby, ale je s nimi okázale plýtváno, což má destruktivní následky. Jedno procento nejbohatších lidí na světě produkuje více emisí než padesát procent nejchudších. Ale nesvalujme veškerou vinu na bohaté. Téměř všem nám vyhovuje každý rok až dva obměňovat velkou část toho co vlastníme. Necháváme se přesvědčit o tom, že nový model je nezbytný. O kvalitě a opravitelnosti by se dala napsat kniha, ta je účelově potlačována a vůbec nám to nevadí. Podstatná je atraktivita.
Aby to bylo ale co nejšetrnější, máme zde, růst udržitelný. To v principu znamená, že můžeme neomezeně navyšovat produkci, ale bude to ekologické. Z planetárního hlediska je to samozřejmě nemožné. Myslíme si, že můžeme produkci oddělit od skleníkových plynů, materiální spotřeby, úbytku biodiverzity a produkce odpadu. Zelený růst tedy počítá s tím, že kromě průmyslu fosilních paliv může veškerý ostatní sektor ekonomiky neomezeně stoupat. Počítá se tedy s tím, že počet automobilů do roku 2050 vzroste na 3 miliardy. Masný průmysl také navyšuje a textilní průmysl má ročně růst o 4 %. Konkrétní odhady ukazují, že množství primárních zdrojů, které se ročně vytěží v souvislosti s hospodářským růstem, je zhruba čtyřikrát vyšší než zdroje ušetřené díky snahám v cirkulární ekonomice. Recyklace je tedy spíše romantická idea, ale otázka zní, co vše lze recyklovat a kolikrát. Kromě biologického materiálu, můžeme neustále recyklovat kovy a sklo, to je vše. Syntetické a chemické materiály nikoliv.
Je paradoxem, že snaha o ekonomický růst nedokázala vymýtit chudobu ani v těch nejbohatších zemích. Slouží tedy ekonomika jako nástroj prosperity nám, nebo sloužíme my ekonomice? Nejmocnější a nejvlivnější mají potřebu vytvářet zdání, že co je dobré pro ně, je dobré pro všechny. Možná tomu i věří. Náklady na růst jsou vyšší než výnosy a žijeme na dluh, který nikdy nezplatíme. Přechod na onen zelený růst je vlastně jen snaha zachovat vzestup jako takový. A nikdo zatím neprokázal, že lze stále stoupat a oddělit se od environmentálních tlaků.
Rád bych uvedl pár příkladů růstu, ve kterých je jasně vidět jaký tlak vytváří a že je úplně jedno, jestli jde o konzervativní průmysl, nebo progresivní zelený.
Norilsk, extrémní příklad bezohledné těžby a průmyslového zpracování nerostů. Toto město je Mordorem v reálné podobě. Město leží 300 km za polárním kruhem a je postavené na permafrostu. Je na jednom z největších ložisek sulfidických rud na Zemi: nikl, palladium, platina, měď, kobalt. Tedy velmi klíčové kovy pro elektromobilitu, elektroniku jako takovou a také zbrojní průmysl. Ještě před rokem 2022 byl průmysl tohoto místa hluboce integrován do Globální ekonomiky. USA, EU, Japonsko i Čína byly jeho zásadní odběratelé. Po roce 2022 byl odběr ze strany EU a USA výrazně omezen. Tato oblast je jednou z nejvíce znečištěných na naší planetě. Extrémní emise síry, kyselé deště, odumřelá vegetace, kontaminace půdy a vody. Dopady na přírodu i na lidské zdraví jsou evidentní. U těžby kovů a fosilních paliv zkrátka nelze eliminovat následky.
Abychom ale byli spravedlivý, přesto, že jsem zastánce snižování antropogenních emisí a přechodu na skutečně obnovitelné zdroje. Rostoucí spotřeba z udržitelného dělá devastující. Elektromobilita má své nesporné výhody (bezemisní provoz, jen nezbytné provozní kapaliny, nízký hluk). Nicméně, tlak na ekosystémy, včetně oceánů je nezanedbatelný. Jedná se hlavně o kovy (lithium, kobalt, nikl, měď, mangan). To vše si žádá velmi invazivní těžbu. Kanadská společnost The Metals Company svůj obchodní záměr těžby polymetalických uzlů, které obsahují některé z výše uvedených kovů opírá o ochranu životního prostředí. Zní to jako ideální zdroj. Mořské dno působí jako měsíční krajina, komu by to tedy mohlo vadit. Opak je pravdou. Života je tam více než se zdá. A destrukční těžba dělá z elektromobility environmentální hrozbu namísto řešení klimatické krize. Těžba konkrecí z mořského dna už má svou konkrétní technologii. Představme si jí jako obrovský podmořský vysavač schopný pracovat v 5 000 metrech pod hladinou. Paradoxně je poháněn fosilními palivy. Koncentrace cílových prvků jsou pozoruhodně nízké, vyžaduje to tedy přeorávat území o rozlohách menších států. Celý proces vyžaduje spotřebu velkého množství energie a k extrakci prvků jsou nutné agresivní chemikálie. O zhoršení kvality životního prostředí tedy není pochyb. ISA – Úřad pro mořské dno, má k hlubokomořské těžbě jasná pravidla. Má docházet k pravidelným přezkumům, aby se zabránilo environmentálním škodám. Pokud úřad usoudí, že nedojde k bezprostřednímu ohrožení biodiverzity, těžba může s klidem začít. Oproti tomu, pokud těžba naruší lodní dopravu, rybolov, nebude ani zahájena. Co má ale ze sta procent ochranu jsou lidské pozůstatky. Tedy místa s archeologickými a historickými aspekty. Zajímavé priority. Samotný výrobce elektromobilů Tesla si s přírodou také hlavu moc neláme. Při výstavbě své továrny u Berlína vykáceli 90 ha lesa, bylo plánováno až 300 ha. Data vychází z družicových snímků. Pro srovnání, nevyužitá plocha bývalého letiště Tempelhof nedaleko Berlína se zavedenou silniční infrastrukturou má rozlohu 386 ha. Gigafactory by se tam vešlo 4×, ale tak se o výrobě a její infrastruktuře nepřemýšlí. A to je jeden z cyklů výroby elektromobility. Kde je tedy ta uhlíková neutralita? Abychom vyvážili misky vah, zastánci konvenčních spalovacích motorů svůj odpor staví právě na těžbě nerostů pro elektrickou soustavu vozů na baterie. Přitom běžná auta se spalovacími motory, mají ve svých útrobách v průměru 1 600 m vodičů z vytěžených nerostů.
Skvělým paradoxem je zbrojní průmysl. Moderní zbrojovky dodržují při výrobě a distribuci lidská práva, bezpečnost výroby a pečlivě dodržuje standardy ESG na spotřebu energie a snižování emisí. Snaží se o co nejmenší dopady při výrobě. Ale co zbraně způsobí při svém použití na lidských životech a životním prostředí se už řídí jinými pravidly. A sice, že válka je mír. Když se najde dobrý důvod, vše jde stranou.
Jaký je tedy závěr? V udržitelný růst jako takový nevěřím. Je jedno jakou barvu mu dáme, jak krásně zelené budou obaly výrobků. Konzervativní i progresivní technologie mají obě co nabídnout a je třeba k nim přistupovat individuálně, využívat je s rozumem a v omezeném množství. Ekonomické ambice nemohou přerůst environmentální. Současní podoba ekonomiky je postavená pouze na výrobě a spotřebě. A architektura ekonomiky zelené je vlastně úplně stejná jako ta konvenční, proto nemůže nikdy fungovat udržitelně. Vypůjčím si jednu větu, která není z mých úst. ,,Zelený růst je jako bůh, věříme v něj, ale nikdo ho nikdy neviděl”. K prosazování emisních cílů není žádoucí člověk zapálený pro ochranu přírody, ale úředník, který firmám a továrnám pomáhá vejít se do norem nastavených Bruselem. Dochází pak ke zdražování, spekulacím a nedůvěře. To naopak vede k odporu a paradoxně může vést i k obcházení takových nařízení. Místo, aby základem byla ochrana divoké přírody, která je stabilizátorem životního prostředí a lidem se předkládali návrhy s ukázkou funkčních opatření v praxi tak, aby oni chápali, proč je to třeba a sami je následně požadovali. Jsou vytvářena nařízení, která jsou pouhým diktátem v demokratickém světě. Běžnému člověku to potom nedává smysl, nesouhlasí a bouří se. To pak umetá cestu k moci nacionalistickým a extrémistickým hnutím či frakcím, které jdou proti přírodě i demokracii.
Vzestup lidstva vytvořil a stále vytváří tak velký environmentální dluh, že nejsme schopni jej zaplatit. Navíc jej neplatíme my, ale naše planeta. Vše živé na Zemi si bere jen to, co potřebuje, vezměme si z ní příklad. Vyspělé, rostoucí civilizace už tady byly mnohokrát, zbyly po nich jen kamenné monumenty, ale na konci jejich vzestupu byl vždy pád.
