Článek
Lov je od pradávna spojen nejen s lidmi. Důvod není nijak složitý. Jde o přežití. Tak to bylo i u člověka. V 16. století u nás vzniká myslivost, která k lovu připojuje péči o zvěř a právo lovu náleží k vlastnictví pozemků. Je to bráno jako výsada pro šlechtu. Vzhledem k této historii si můžeme často všimnout arogance, která pramení právě z pocitu šlechtického původu. Naši přírodu si postupem času začali společně s lesníky, rybníkáři a zemědělci přetvářet na kulturní krajinu. Tedy na ekosystém účelově nastavený zájmům člověka. U myslivců je to velmi specifické a pro přírodu zcela nepřirozené. Pohled na tento přístup se ale začíná měnit a čím dál více lidí si pokládá správné otázky, pro koho že je to prospěšné a jestli je to vlastně v pořádku. Tím se nám zde rozhořel konflikt mezi rádoby tradiční mysliveckou komunitou, která čítá přes 80 000 členů, a lidmi, kteří to myslí s přírodou férově.
Dostali jsme se do bodu, kdy nám po dlouhé roky přebírala vládu nad přírodou skupina pozitúr v zeleném mundúru. Nastavila si vlastní pravidla posvěcená zákonem, ale zcela vynechala přirozené mechanismy a cykly přírody. Tedy zákony přírody. To vše ve vlastním zájmu, který demagogicky překroutila na zájmy veřejné, a dokonce údajně na zájmy přírody, které potlačuje a znásilňuje. Nyní se na ony praktiky zákonné i nezákonné intenzivně poukazuje a myslivecká obec jde do protiútoku. A důvod je zcela jasný - nad myslivostí se stahují mračna a její zástupci mají jednoduše strach. Podávají trestní oznámení na neziskové organizace, na sociálních sítích vysvětlují, jak důležitá je jejich činnost a že se jedná o dlouholetou tradici. Vedou kampaně proti konkrétním druhům zvířat. Což je naprosto tragikomické, protože příroda není politické prostředí. Představa, že bude jejich činnost v budoucnu omezena, nebo v ideálním případě ukončena, je pro tuto středověkou skupinu zcela nepřijatelná. Bez jejich vlivu na krajinu by už z mého pohledu pro ně příroda zcela ztratila význam.
Je třeba si ale vše zasadit do kontextu. Příroda ve své divoké podobě nám dává prostředí, ve kterém lze žít. Je závislá na své rozmanitosti a provázanosti. Od mikrobů, virů, přes rostliny, houby, hmyz, menší a následně větší živočišné organismy. Vše pohání slunce a podporuje voda. Ekosystémy se mění a vyvíjejí na základě klimatu, který po miliardy let na naší planetě prošel nespočtem změn. Dochází tak ke zrodu, vymírání, migraci a vývoji. Nemusí ale dojít k nárazu velkého tělesa, jako při nejznámější události naší planety před 66,05 miliony let v oblasti u Yucatánu, době ledové či přepólování, aby příroda začala přicházet o svou křehkou rovnováhu. I tak drobný tvor, jako je člověk, může působit velké změny. Uvědomuji si fragmentaci krajiny výstavbou silnic, dálnic, logistických center a rozšiřování měst. To má velký vliv, stejně jako zemědělství nebo vodohospodářství. Dnes si ale rozebereme naše ostudné kulturní dědictví, kterým je myslivost.
Často jsem terčem posměchu, urážek nebo nepochopení, když k nějakému příspěvku na sociálních sítích otevřu téma myslivosti a vyjádřím se k nějakému konkrétnímu tématu. Jsem očerňován za emoce, neznalost a za nekonstruktivní debatu. Pánové v zeleném klobouku ale nejsou schopni reagovat na konkrétní téma a jedou si stále dokola svou naočkovanou doktrínu. A tou je, že jejich činnost je tradicí a je třeba regulovat přemnoženou zvěř, o kterou zároveň pečují. To je jejich odpověď na vše, a to i přesto, že předložíte otázku, která míří na jiné slabiny myslivosti. Jsem přesvědčen, že kdybych byl policista a zastavil je za překročení povolené rychlosti, budou mi argumentovat tím, že musí regulovat přemnoženou vysokou na základě tradice. To je samozřejmě s velkou nadsázkou, ale mířím tím na velmi omezené uvažování, které jim nedovolí jiný úhel pohledu a vnímání přírody samotné, o kterou se podle nich starají. Myslivost je tak zaseklá v modelu kulturní krajiny, že její zástupci už podle mě ani nechápou, jak vypadá skutečná příroda ve své skutečné divokosti.
Ve skutečné přírodě, kde každý ekosystém má svou hranici úživnosti, neexistuje možnost nějakého přemnožení bez vážnějšího vnějšího vlivu. Každý druh má svou roli a přežije jen ten, kdo je dost silný, chytrý a přizpůsobivý. Je to velmi náročný způsob bytí, ve kterém není nic zadarmo, natož život. A to je první faul správy naší přírody zmíněným spolkem myslivců. Tvrdí, jak je množství zvěře neúnosné, jak ničí naše lesy a úrodu. Ale jejich přikrmování je zcela v souladu s jejich systémem řízení stavu oné přemnožené zvěře, současně však v rozporu s tím, co jsem předesílal. Takže nejprve pěkně nakrmit, nebo zachránit před žacím strojem, a pak podle pravidel popravit. Odkazují se na to, že podporují geneticky silné jedince a ty slabé eliminují. Jaký režim mi to jen připomíná? Selektovat jedince podle svého uvážení a rozhodovat o jejich životě a smrti. Jak je tedy možné, že před vznikem mysliveckých spolků si příroda po miliony let věděla rady? Jak je možné, že jinde to funguje i dnes? Je zcela jedno, zda mluvíme o lesích střední Evropy, boreálních lesích na severu, deštných pralesech u rovníku nebo mořských ekosystémech. Vše má své vlastní způsoby, jak si rovnováhu nastolit a udržovat. Přírodu zkrátka nelze vést za ručičku a není k tomu důvod. Někdy to může trvat déle a u nás by to tak opravdu bylo, ale nemůžeme po dlouhé a intenzivní činnosti člověka čekat, že za dva roky se vše srovná. Výsledný a dlouholetý projekt bezzásahového přírodního ekosystému by byl silný, odolný, a hlavně v rovnováze.
Myslivecká komunita a její jedinci mají ale jednu hlavní vlastnost. Cítí se být pány lesa. Nejlépe se to prosazuje se zbraní, stejně jako každý, kdo si potřebuje zvednout sebevědomí. Na mušce jsou malé šelmy, velké šelmy a samozřejmě černá a vysoká zvěř. Zatímco tu vysokou výrazně ovlivnili sami myslivci: daněk a jelen sika. Druhy, které byly do našich lesů vysazeny z Dálného východu a nyní jsou problematické, jsou výsledkem zájmových chovů právě té nejhlasitější skupiny lidí volající po regulaci a bavící se lovem jako jiní třeba fotbalem. Ani muflon nebo bažant se u nás neobjevili náhodou. Ale pokud někdo celou situaci sleduje dlouhodobě, dojde mu jedna zásadní věc: pro myslivost není prioritou snížit stav na snesitelnou úroveň. Často se neshodnou v tomto směru ani mezi sebou. Přišli by tak z velké míry o svůj koníček. Lov by byl nutný v mnohem menší míře. Pokud si někdo vzpomene, před necelými dvěma lety měly pomoci s odlovem divočáků policejní složky. Za mě to byla komedie, ale myslivecká obec by měla takovou výpomoc vítat, pokud je stav přemnožených divočáků tak alarmující. Pánové v kamizolce se ovšem bouřili a jejich ego coby pseudo‑predátorů bylo velmi ukřivděno.
Co je ale velmi zásadní téma, jsou šelmy. V první řadě je to samozřejmě vlk. Démon z dob dávných, opředený legendami, které dnes ožívají. Odvěký nepřítel, který byl už jednou zcela vyhuben, aby naše země byla bezpečná. Tak nám to bylo předkládáno a dnes je ze stran mnoha chovatelů ovcí a velké části myslivců vítaná alternativa současného stavu návratu vlků. Vlk je velmi inteligentní a přizpůsobivé zvíře, rozšířené téměř na všech kontinentech. V přirozeném prostředí si bohatě vystačí s přirozenou potravou, ale pokud má možnost snadnějšího úlovku, příležitost využije. Tomu se však dá předcházet. Stejně jako jiní městští podnikatelé zabezpečují své podniky, chovatelství by nemělo být v ničem jiné. Pro myslivce ale z mnoha stran zaznívá, že je problém, že vlci loví divokou zvěř v lese. To už normálnímu a inteligentnímu člověku přestává dávat smysl. Nikoli však lovci v zeleném, protože to už je konkurence a ta se nesmí trpět. Lov vlka je zakázán. Je to u nás i celoevropsky přísně chráněné zvíře. Ulovit velkou šelmu je ovšem pro některé jedince velké afrodiziakum. Upytlačený vlk u nás tedy není žádná náhoda, ale zcela vědomá nelegální činnost.
Ovšem největším tématem je pro současnou myslivost liška. Škodná, nakažlivá, vzteklá nebo prašivá. Liška má u nás opravdu velmi špatnou pověst. Nyní je v popředí diskusí kvůli iniciativě zákazu norování. Opět jde o tradiční způsob regulace lišek a předcházení škodám v lese a na lidských chovech, například drůbeže. Časopis Myslivost na své FB stránce varuje před úbytkem zajíců, obojživelníků, ptáků a hned v první větě si bere jako rukojmí děti. Dále nás varují před vzteklinou, která je u nás už dlouhé roky vymýcena, a před echinokokózou. U této nemoci varují, že v některých regionech jsou nakaženy lišky v třetinové až poloviční populaci. Trochu si to rozebereme. V roce 2021 bylo vyšetřeno 2794 lišek na vzteklinu, v počtu 2–4 lišek na 100 km². Ani jedna liška dle Státní veterinární správy nebyla pozitivní. Na liščí tasemnici se myslivci odkazují z jedné bakalářské práce, která nebyla plošná, ale lokální. V letech 2019–2021 bylo testováno 867 lišek z 9 okresů a z toho bylo pozitivních 35,6 % lišek. To jsou data, která není důvod vyvracet. Ale bavíme se pouze o jediné studii trvající tři roky a s relativně malým vzorkem jedinců na lokální úrovni. Zdroj studie: https://theses.cz/id/37k9wl/?utm. V posledních několika letech, konkrétně třech. Tedy době, kdy začala kampaň Svobody zvířat s názvem „Nora patří lišce“ - začíná v médiích každoroční informační kampaň ze strany ČMMJ, která upozorňuje právě na liščí tasemnici. Zajímavě a účelově načasované. Chrání si tím svou tradici a také svoje kynologické zájmy. Když se vrátíme k samotnému norování, lze si o principu dohledat mnoho materiálů, a to včetně autentických záběrů. Často se můžeme dočíst, že jsou to lži a výpovědi bývalých myslivců jsou odmítány. Přitom to vše si dokumentují oni sami a pochází to z jejich vlastních internetových skupin a fór. Což opět naznačuje intelekt některých jedinců a nízkou úroveň empatie.
Zcela nulový respekt ke zvířatům a přírodě se odráží v té nejperverznější součásti myslivosti, a tou je trofejní lov a jeho prezentace. Focení se s mrtvými zvířaty, jejich následné vycpávání a vystavování na odiv s chloubou je čirá nekrofilie (jinak parafilie, kde jedním z projevů je emocionální přitažlivost k mrtvolám). Neštítí se prezentovat své ztuhlé trofeje na akcích s dětmi a na školách. Na sv. Huberta, svátku myslivosti, je předkládání mrtvých trofejí na oltáře považováno za úctu ke zvířatům. Která kultura může něco takového přijímat jako normu duševně zdravé společnosti? Vadí nám vystavování okrasných předmětů vyrobených ze slonoviny (mně též), ale nikdo se nepozastaví nad parožím, kůží či hlavou evropského zvířete na stěnách zámků, hájoven, hospod či chalup. Přitom morální nastavení mysli člověka, který zabije slona, je dle mého stejné jako u člověka, který usmrtí jelena.
Abychom to uzavřeli, asi se nedožiji konce myslivosti a trofejního lovu v České republice. To je běh na dlouhou trať. Přesto věřím, že to, že jsme bláhově nechali myslivost vládnout naší přírodě, je na začátku svého konce. Ne každý musí nutně souhlasit s mou zkušeností a řešením v podobě zcela bezzásahové přírody. Ale dnes už mladí lidé vidí věci jinak než my v jejich věku a začínají si pokládat správné otázky. Je nutné otevírat třinácté komnaty myslivosti a vnášet do nich světlo. Protože ani to, co hlásají a za co se staví, vůbec nefunguje. Pod jejich dlouhou správou je příroda zcela mimo rovnováhu a ta silně protestuje. Je to vidět a všímá si toho i veřejnost. Strach, že přijdou o svou moc, je tedy oprávněný.
Není tedy čas přejít na správnou stranu - stranu přírody?
