Článek
Nejprve bychom si měli ujasnit, co klima a skleníkové plyny vlastně jsou. Klima je dlouhodobý atmosférický jev ovlivňovaný mnoha faktory (sluneční energie, orbitální dráha, cirkulace atmosféry, povrch Země, oceány, vulkanická činnost, stav vegetace a v neposlední řadě lidská činnost). Klima má navíc několik škál (makroklima, mezoklima a mikroklima), odvozených od rozlohy ekosystému. Nezaměňujme klima s počasím. To, že nám v dubnu zasněží, neznamená, že globální oteplování přehodilo výhybku na dobu ledovou. Počasí je naopak krátkodobým jevem a řekněme okamžitým projevem klimatu. Navíc se projevuje lokálně. Dokonce i hory, lesy a geografická poloha u oceánu mohou ovlivnit počasí v jednom okamžiku. Osobně jsem zažil náhlou změnu teploty v řádu minut v zálivu San Francisca a místní emise na to vliv neměly.
Tím se dostáváme ke skleníkovým plynům. Není to něco, co by vynalezl člověk s průmyslovou revolucí datovanou v druhé polovině 18. století. I vodní pára a ozon se mezi ně řadí. Skleníkové plyny dokonce pomohly ke vzniku života tím, že Zemi pomohly udržet teplotu vhodnou pro život, jak jej známe. Zasloužila se o to vulkanická činnost. Některá politická hnutí vychytrale vztahují současnou křivku oteplení pouze na přírodní procesy. Člověka téměř a záměrně vynechávají.
Přirozené přírodní vlivy nikdo nezpochybňuje. Naopak nám geologie předložila velké množství důkazů v horninách i ledu o tom, k jakým změnám docházelo. Horniny jednoduše nelžou. Jednalo se o mnoho událostí způsobených dynamikou planety Země i těch nahodilých ze vzdáleného vesmíru. Tak to bylo, je a bude. Ať se nám to líbí, nebo ne, neovlivníme to. Nicméně zde je nutné popíračům oponovat, pokud tvrdí, že člověk a jeho vliv jdou stranou. Žijeme v geologickém období zvaném holocén, které je z pohledu historie Země asi jedno z nejklidnějších, ale nepůsobí to tak. Slunce je velmi stabilní hvězda s drobnými výkyvy a sluneční soustava je z pohledu vesmíru vyrovnanější než mysl amerického prezidenta. Přesto se něco děje a změny, ke kterým dochází, mají velmi krátkou časovou osu. Musí to mít tedy nějaký důvod. Jednoduše, není omelety bez vajec a v některých tezích nám vejce jaksi schází.
Měření klimatu a zkoumání skleníkového efektu není věda v plenkách. Francouzský matematik Fourier skleníkový efekt popsal již v roce 1824. Jeho zájmem nebyl Green Deal, ale chtěl pochopit, proč se neztrácí teplo, které k nám ze Slunce doputuje v chladu vesmíru. Samotné měření ve velké intenzitě začalo rokem 1958 na Havaji a v roce 1974 se přidala americká NOAA s vlastním výzkumem a tím se celá tato iniciativa začala rozvíjet. Údaje, které máme, jsou tedy velmi rozsáhlé, nezávislé a globální. Není důvod jim nevěřit. Jak se k výsledkům stavíme a jaká z toho je vyvozena politika, je věc druhá. Fakta jsou ale fakta a důkazů, že atmosféra nad námi má naši stopu, je více než dost. Atomy plynů, které produkujeme, mají totiž jiný izotop než zdroje přírodní. Nárůst CO₂ a technologický růst mají stejnou křivku za velmi krátké období. To není náhoda.
Poslední doba ledová měla v jednoduchých číslech 180 jednotek CO₂, v dobách meziledových to bylo 280 jednotek CO₂. A antropocén, tedy doba člověka, má v současné době 423 jednotek CO₂. Kde se tam vzaly? Když nepozorujeme žádné přírodní jevy, které by tomu výrazněji přispívaly než člověk. Orbitální nastavení Země je na své běžné mírně eliptické dráze, kontinenty jsou také na svém místě a vulkanická činnost není nijak neobvyklá.
Jsou zde nahodilé jevy jako El Niño nebo La Niña, ale nejsou samy o sobě zdrojem letních veder nebo naopak chladu. Tyto jevy pouze mění jejich rozložení. Jižní oscilace El Niño ukládá více tepla do atmosféry a tím ovlivňuje globální teplotu vzestupně. Naopak La Niña více tepla ukládá do oceánu a vzduch je tedy chladnější. Není to pro přírodu nic, s čím by nedokázala fungovat. Tím bych rád řekl, že příroda se umí velmi dobře přizpůsobovat. Musí na to mít čas, prostor a nemít žádné bariéry a stresory navíc.
Globální teplota Arktidy roste čtyřikrát rychleji, než je globální průměr. Řešíme zde hranici 1,5 °C, kterou bychom neměli překročit, ale na Špicberkách teplota od roku 1961 vzrostla o 3,8 °C. Pro oceány je tento vzestupný trend velkou výzvou. Okyselení mořské vody pro člověka není nic, na co by byl citlivý. Pro živočichy se strukturou, kostrou či schránkou z uhličitanu vápenatého, jako jsou korály, korýši či ostnokožci, je to jako rakovina. Oceán je základem života na Zemi. Klimatizuje povrch, vyrábí více kyslíku než veškeré deštné pralesy (fytoplankton vyrábí téměř 50–80 % kyslíku) a je pokladnicí biodiverzity. Je závislý na proudech, které rozvádějí živiny a teplo a jsou dálnicí pro některé migrující druhy. Tání ledovců může měnit salinitu oceánů, a to v budoucnu může ovlivnit samotné proudy. Zvyšující se teplo nad oceánem a velký odpar vody nahrává extrémnímu počasí. Teplo a vlhkost dávají vzduchu sílu a rychlost.
Naše technologie jsou schopné lidem v extrémních teplotách pomoci vést normální život. Pro ostatní živočichy v technologiích spása není. Nevyřeší to auta na baterky ani emisní povolenky. Jediným termostatem je fungující divoká příroda. Dejme jí více prostoru, klidu a méně lidských zásahů. Existují projekty, které provádějí asistovanou evoluci korálů, aby odolávaly extrémům. AIMS – Australský institut pro mořské vědy – dlouhé roky pracuje na takovém projektu, ale nedovedu si představit, že by dokázali vysázet celý Bariérový útes, který má délku přes 2 000 km a není jediným na světě.
Nejsem levicový aktivista, který by chtěl vidět svět lidí v batikovaném triku a živit se kořínky. Hysterie z řad některých aktivistických skupin lepících se na silnice a uchylujících se k činům blížícím se terorismu mi není blízká ani trochu. Na podnikání, průmyslu a cestování nevidím nic špatného. Problém je využívání přírodních zdrojů. Veškerá ekonomika stojí na spotřebě, růstu a nesmyslech, které průmysl chrlí, aniž bychom je potřebovali. Nízká kvalita, nadprodukce a samoúčelnost vystřídaly stabilitu, kvalitu a poctivost při výrobě. Překročili jsme hranici únosnosti pro nás i přírodu a jestli nás bude pohánět nafta, nebo lithium, není ve vztahu k této planetě výrazný rozdíl. Obojí vytváří tlak, který není dlouhodobě možné ustát. Politická vůle nebude, dokud nebude občanská a hlavně individuální. V budoucnost na obnovitelných zdrojích věřím, jsem jejich velký zastánce, hlavně solární a snad jednou i fúzní. Ona ta zásoba fosilních paliv není bezedná. Ale evropská politika se nás z mého pohledu snaží přesvědčit o tom, že můžeme neomezeně růst na obnovitelných zdrojích a oddělit se od environmentálního tlaku, a to včetně navyšování zbrojního průmyslu. Tomu přeci duševně zdravý člověk nemůže věřit.
Toužíme osidlovat mrtvé planety a měsíce za hranicí naší atmosféry a být meziplanetárním druhem. Nic proti, sám chci poznávat vesmír, ale važme si skutečného domova. Nejsme totiž Marťané, ale pozemšťané. Nezapomínejme na to.
