Článek
Antropocén – východisko?
Pojem antropocén poprvé použil v roce 2000 geochemik a držitel Nobelovy ceny za chemii Paul Crutzen. S biologem Eugenem Stoermerem tvrdili, že činnost člověka se stává nejvíce určujícím limitem pro život na planetě Zemi. Skutečnost poznačili právě pojmem antropocén.
Tento pojem použil také Václav Bělohradský ve své přednášce „Kdo kontroluje pozornost, má i moc“. Tady ho použil v souvislosti s charakterizováním dnešní západní společnosti vedle řady jiných adjektiv jako např. společnost postindustriální, společnost návyků, já generace, společnost úzkosti, společnost bez otce, společnost technonihilistická atd. Bělohradský podotýká, že množina těchto adjektiv má vykompenzovat manko chybějící autority v situaci, kdy chybí potvrzení kompetence toho, co je pravda. Má za to, že elity neobstály, že vládnou sítě, a proto že se hledají způsoby, jak nalézt východisko. Vrací se ve své úvaze do minulosti, aby absenci takové autority osvětlil. Koperníkův heliocentrický názor podle jeho mínění způsobil šok, který se snažila vyřešit věda postavená na kauzalitě, nikoli na víře. Descartesovo cogito ergo sum se potom stalo novým pevným bodem a myšlení hlavním atributem člověka. Víra se v dnešních časech přeobsadila do víry v neomezený ekonomický růst, který měl přinést emancipaci člověka od všech jeho omezení a závazků. Ale tato víra neobstála, tvrdí Václav Bělohradský. Člověk si začíná uvědomovat, že absolutní nezávislost je bludná představa. Začíná si připouštět, díky své vlastní zkušenosti, že bychom měli dobrovolně a vědomě znovu zvolit závislost. Bělohradský má na mysli závislost na planetě Zemi, která je naším domovem.
V naší epoše byl zbožštěn rozum. Ale my si musíme otázku: „Nemohl nás rozum svést a přivést na scestí?“ Vytváříme umělou inteligenci, ale není to právě inteligence, která se chce stát naší vlastní podstatou a dokonale zatemnit světlo, které nám bylo zjeveno jako ta nejvyšší Pravda? Popřeli jsme svoji duchovní podstatu, abychom se sami stali pány ve svém domě. Ale kam jsme dospěli? Do jistého stavu bezvýchodnosti a bezradnosti. Žijeme v době, kterou bychom také mohli nazvat egocentrickou. Naše doba je plná ambivalencí, postrádá základní kriterium pro to, čemu je možné věřit. Hybris člověka se stala poznávacím znamením dnešních dnů. Vertikalita by mohla náš život znovu přetnout, pokud ji dobrovolně přijmeme. Nikolaj Berďajev již počátkem dvacátého století píše o tom, že „žijeme v přelomové době, kdy se mnozí tuláci navracejí ke křesťanství, k víře otců, že se, navracejí lidé, kteří se dotkli dna.“ Připomíná, že víra nemusí být jen přirozeně děděná po předcích, že víra se může zrodit také z ducha.
Mudrc praví: „Nebe není modrá obloha, nýbrž místo, kde se v domě tvoření vytváří tělesnost.“ Podle taoistů je v každém individuu jako ústřední princip obsažena centrální Jednota. Tato centrální jednota se záhy rozestoupí na bytí – sing a život - ming. Znak pro bytí se skládá ze srdce-sin a ze vzniku, zrození-šeng. Bytí činí člověka člověkem, duchovní bytostí. Znak pro život – ming znamená královský rozkaz, určení, osud člověka.
Mistr Lü-cu pravil: „Je něco, co existuje samo sebou, říkáme tomu smysl – tao. Je to jediné bytí, jediný prvotní duch. Nebeské srdce je zárodečný pupen velkého Smyslu. Nebeské srdce je živá bytost, která dlí od početí do narození na pravém místě. V nebeském srdci se skví nádhera. V purpurové síni v nefritovém městě bydlí bůh naprosté prázdnoty a živoucnosti. Konfuciáni to nazývají centrem prázdnoty, buddhisté terasou živoucnosti, taoisté zemí předků nebo žlutým palácem nebo temným průsmykem nebo prostorem prvotního nebe, křesťané nebeským Jeruzalémem. Nebeské srdce je jako příbytek, světlo je pánem domu..
Mistr Eckhart, křesťanský teolog a mystik (1260-1327) mluví o rození syna Bohem v lidské duši, což považuje za vyvrcholení víry v Ježíše Krista. Mudrc řekl: „Když všude zavládlo hluboké ticho, sestoupilo do mě shůry, z královského trůnu tajné slovo. “ A KDE JE TO TICHO, KDE JE TO MÍSTO, V NĚMŽ JE TO VNITŘNÍ SLOVO VYSLOVOVÁNO?“, klade si Eckhart řečnickou otázku. A odpovídá si: V té nejryzejší části duše, v její nejskrytější části, v její podstatě. Tam je ticho a prázdno, protože tam neproniklo a nepronikne nic zvenku, žádný obraz stvoření ani jeho představa. A Mistr pokračuje: Je to něco, co se skrývá a přesto projevuje. Světlo vydá někdy svůj paprsek, aby duši zlákal, aby ji obrátil k sobě a přivedl ke světlu. Základ duše je v Eckhartově pojetí přístupný pouze své božské podstatě. Sem stvoření nemůže proniknout. V podstatě duše není nic, tam duše nic nekoná. Všechno, co duše dělá, dělá prostřednictvím svých sil – rozumu, smyslů, vůle, nikoliv svojí podstatou, pokračuje Mistr Eckhart. Naopak, její síly odtud vycházejí. Sama duše nemůže samu sebe poznat, protože obrazy přicházejí zvenku, prostřednictvím smyslů. Duše si sama o sobě nemůže utvořit žádnou představu, a proto může poznávat cokoliv, nikoli však svůj základ. Jen Bůh může vejít do tohoto základu duše a zde se s ní spojit. Tak zde, v základu duše, Bůh rodí svého syna, protože vůlí Boha a jeho přirozeností je být všem věcem začátkem i koncem. Eckhart cituje sv.Jana: „Světlo zazářilo v temnotách. Přišlo do toho, co je jeho a všichni, kdo je přijali, stali se syny Božími. Byla jim dána moc stát se syny Božími.
Každá duše má v srdci obraz svého Pána, který touží být nalezen. Kdo skutečně poznává sebe sama, poznává svého Pána. A k přirozené duši může promluvit transcendentní Duch, který je ovšem Osobou. „Co dává život je Duch, slova, která, jsem k vám mluvil, jsou Duch a život (Jan 6/63)
Zdá se, že Písmo nemusí být něčím absolutně uzavřeným, když sám Ježíš Kristus hovoří o nutnosti narodit se z Ducha. Je zde jasně řečeno, že bude nutné ještě nějaké pokračování, aby bylo možné spatřit Království Boží. Písmo samo tedy predikuje cestu, o níž nic bližšího nesděluje, pouze konstatuje nutnost toho, co se ještě musí stát. Z řečeného je možné vyvodit, že bude potřeba nějaká aktualizace, doplnění, nějaká iniciace duchovního zrodu. Tuto duchovní iniciaci má na starosti onen Přímluvce, Duch pravdy Ježíšem přislíben. Rození z Ducha se děje v srdci, v základu duše a je intimní záležitostí, skrytou před světem. Je tajemstvím víry. Přijetí Ducha je akt milosti, je to dar. Duch sv. má moc náš život dále proměňovat a činit ho podobným Bohu. Nedělá nové věci, ale dělá stejné věci novými. Obnovuje osoby i instituce. Druhé zrození, zrození z Ducha je mystická zkušenost, hluboce niterná a velmi nebezpečná. Hrozí zde skutečná záhuba, rozpad osobnosti. Otevírá se, analogicky fyziologickému porodu, nový systém komunikace. Komunikace interpsychická se stává komunikací intrapsychickou, a to je šok. Křehká integrita Já je ve vlastním nitru vystavena působnosti Toho, který přišel do svého, do duše Já, aby ji k sobě pozvedl. Tajemství svobody spočívá v tom, že člověk se může obrátit k Bohu i proti němu. Tím, že člověk odmítne Boha, vzdává se naděje stát se dovršeným, dokonalým a v neposlední míře nesmrtelným.
A co se stane, když se na duchovní cestu nevydáme? Bude nám vládnout umělá inteligence a svět nezkrocených pudů? A neděje se to už? Rozum je dokonalý stroj bez srdce a pudy si v čím dále ve větší míře nárokují podstatu naší identity, když začínají rozhodovat o tom, v jakém těle chtějí žít. Rozum i pudy s jejich vitalitou jsou dobrými sluhy, ale zlými pány. Nechtějí sloužit člověku, který byl stvořen k obrazu Božímu.
