Článek
V současné době převládá myšlenka, že bůh je lidským výtvorem (antropomorfní projekcí). Vychází z předpokladu, že náboženství není zjevená pravda, ale prostředek, který lidstvu pomohl přežít. Předpokládá se, že personifikace přírodních sil (blesk je hněv Dia, záplava je dar Nilu) umožnila člověku chaosu „rozumět“. Pokusme se tuto větu obrátit v tom smyslu, že nikoli člověk, ale Bůh se skrze člověka projikoval vně člověka, aby byl člověkem spatřen. Víme, že se postupně projevil přes hvězdy, rostliny zvířata, přírodní síly, duchovní moc a nakonec skrze člověka. Vycházíme z představy, že člověk uctívající totem, tedy člověk ještě na velmi nízké úrovni poznání, by si nemohl vymyslet něco tak složitého, jako je působení totemu a tabu.
Připomeňme si tedy společnost totemistickou jako nejstarší formu zjeveného božství. Totem[1] bylo zvíře, rostlina či přírodní síla se zvláštním vztahem k lidskému rodu nebo kmeni. Byl vnímán jako praotec rodu i jeho ochranný duch a pomocník. Mohl věštit, mohl být i nebezpečný, ale znal své děti a šetřil je. Příslušníci kmene za to podléhali samočinně působícímu závazku nedotknutelnosti totemu – tabu. Tabu je slovo polynéského původu; Řekové ho znali jako agos, Římané jako sacer, Hebrejové jako kadoš. Toto slovo má dva protichůdné významy. Na jedné straně se jím rozumí posvátné a posvěcené, na druhé straně pak zakázané, hrozivé, nebezpečné, nečisté. Tabu je tedy spojeno s představou zdrženlivosti a projevuje se především v zákazech a omezeních. Je považováno za nejstarší nepsaný mravní kodex zákonů lidstva. Příslušnost k totemu je širší a významnější než pokrevní příslušenství. Totem disponoval tajuplnou silou mana, která mohla být přenesena na kněze nebo náčelníka. Tabu mělo zajistit ochranu těchto významných osob, ale také zabezpečit ochranu slabých a obyčejných. Nebezpečí, která vznikala z porušení tabu, bylo možné zažehnat pokáním a očistnými ceremoniemi.
Bůh od samého počátku lidských dějin vymezoval člověku řád světa, v jehož dimenzích se musel pohybovat, pokud stál o jeho spásné působení. V každé dějinné epoše tento řád zjevuje poněkud odlišným způsobem, ale vždy je zde ono zásadní rozlišení jím stanoveného dobra a zla. A stanovení a udržování tohoto řádu jasným způsobem omezuje svobodu. Vždy požaduje po člověku omezování jeho přirozených sklonů ve jménu hodnot, jím ustanovených.
Pokud si všimneme, jak božství působí ve starém Egyptě, v židovství nebo v křesťanství, vidíme, že v Egyptě nevládne již zákon totemu a tabu, ale řád Maat,vesmírný řád, spravedlnosti a harmonie, který musel být neustále chráněn před silami chaosu. Panovník byl považován za boha na zemi (vtělení Hora) a prostředníka mezi světem lidí a bohů. Jeho hlavním úkolem bylo provádění rituálů k udržení řádu Maat. Zatímco totem je symbolickým předkem nebo ochráncem skupiny (klanu), egyptská božstva jsou komplexní kosmické síly s individuálními osobnostmi, které se ve zvířecí podobě pouze projevují.
V židovství se božství projevuje skrze víru v jednoho, nedělitelného a nehmotného Boha (Hospodina), který je stvořitelem a zákonodárcem. Židovství samo chápe svůj národ jako vydělený lid, který uzavřel se svým Bohem smlouvu. Tato „vyvolenost“ není vnímána jako nadřazenost, ale jako závazek a morální odpovědnost jít příkladem a dodržovat boží zákony.
Podstata křesťanství tkví v osobě Ježíše Krista a v přesvědčení, že v něm se Bůh stal člověkem, aby skrze jeho smrt a vzkříšení nabídl lidstvu spásu. Na rozdíl od židovského důrazu na zákon se křesťanství soustředí na milost a osobní vztah s Bohem. Ježíš Kristus kladl důraz na „obřízku srdce“ (úmysl) spíše než na vnější rituály. Naznačil, že Boží království a status „vyvolených“ se otevírá i nežidům (pohanům), pokud v něho uvěří. Celý zákon a proroky shrnul do dvou přikázání: milovat Boha a milovat bližního jako sebe samého.
Celý tento vývoj božství lze vnímat jako postupný proces polidštění a zduchovnění božského principu. Od vzdálených přírodních sil v Egyptě se lidstvo posunulo k osobnímu vztahu s Bohem v křesťanství. Zatímco v Egyptě je bůh přístupný jen faraonovi, u Hebrejů uzavírá smlouvu s celým národem a v případě křesťanství je Bůh dostupný každému jednotlivému člověku, bez ohledu na jeho národnost nebo sociální postavení. Zatímco starověké systémy (Egypt) i rané židovství kladly důraz na sestup božství k lidem (skrze faraona nebo Zákon), v postavě Ježíše jako Syna člověka dochází k pohybu opačnému: lidství je vyzdviženo do božské sféry. Božství se projevuje skrze plně rozvinuté lidství. Titul „Syn člověka“ zdůrazňuje, že vrcholným obrazem Boha již není zvíře ani neosobní vesmírný zákon, ale eticky jednající a milující člověk. Je to evoluční skok od přírody k duchu. V křesťanské teologii se říká: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“
Všechna tři náboženství ukazují, že lidské jednání na zemi má morální váhu. V Egyptě to byla harmonie Maat, v judaismu dodržování Zákona (Tóry) a v křesťanství Láska a víra. Porušení těchto principů je vnímáno jako selhání, které vyžaduje nápravu. Všem těmto třem náboženskýmh systémům je vlastní myšlenka, že člověk bude po smrti skládat účty ze svých činů. Egyptské „vážení srdce“ před Usirem je přímým předobrazem pozdějšího židovského a křesťanského konceptu Posledního soudu. Přestože Egypt silně vnímal cykly přírody, všechna tři náboženství směřují k cíli – k posmrtnému životu nebo příchodu Božího království. Život není nekonečný kruh (jako v indických náboženstvích), ale cesta „odněkud někam“. Vztah mezi božským a lidským světem vyžaduje most. U Egypťanů to byl faraon, v judaismu proroci a kněží, v křesťanství je to Ježíš Kristus.
Vyjděme z Ježíšova ztotožnění se s Bohem (Jan 10,30: „Já a Otec jsme jedno“). Je to jeden z jeho nejznámějších výroků, kterým vyjadřuje svůj jedinečný vztah k Bohu Otci. Ježíš tato slova pronesl v Jeruzalémě během svátku Posvěcení chrámu, když odpovídal na naléhání Židů, aby jim přímo řekl, zda je Mesiáš. Tehdejší posluchači Ježíšova slova pochopili jako rouhání, protože se podle nich jako člověk činil Bohem, a proto se ho pokusili ukamenovat.
Ježíš svou jednotu s Otcem zdůrazňuje na více místech: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14,9), „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně.“ (Jan 14,11). Zaujal nás i jiný Ježíšů výrok : „Existoval jsem dřív, než se Abraham narodil.“ (Jan 8,58)
Ježíš také tvrdí, že ten, který se Židům ukázal jako Bůh, jemu se projevil jako milující Otec.
Je zde tedy na počátku Bůh - Jeden, o kterém nevíme nic, kromě ty, skrze které se zjevil a určitým jedinečným způsobem projevil. Tento zjevený Bůh je stejné podstaty s Bohem-Počátkem. A je to potom on, kdo nám stanoví rámec, cestu, po které je možné ho následovat a dosáhnout jeho projevů milosti a spásy. „Já jsem ta cesta, pravda i život“. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14,6)
Viděli jsme, že Bůh se v průběhu dějin spásy projevuje v odlišných podobách a tento „vzestupný pohyb“ bude klíčovým momentem pro naši úvahu. Všechny jeho podoby tedy nesou jeho božskou podstatu; zkusme si představit, že podoby, v kterých se již dovršil, se relativně uzavírají.
Nabízím úvahu, která souzní s pojetím univerza Davida Bohma. Jeho koncept holopohybu a implicitního řádu se zdá dokonale ilustrovat ulita měkkýše loděnky (Nautilus), kterou drží v ruce hinduistický bůh Šiva. Spojuje jeho kvantovou fyziku s posvátnou geometrií. Ulita loděnky je nejdokonalejším příkladem logaritmické spirály. Měkkýš při svém růstu v komůrkovité skořápce loděnky staví stále větší a větší komůrky a uzavírá menší, které již nepoužívá. Každý přírůstek délky skořápky je doprovázen poměrným zvýšením jejího poloměru, takže celkový tvar zůstává nezměněn. Spirála vyrůstá hromaděním ze sebe, s růstem se rozšiřuje a vzdálenost mezi jejími závity se prodlužuje s tím, jak se křivka vzdaluje od svého počátku, takzvaného pólu. Růst ulity sleduje Fibonacciho posloupnost, která se rozvíjí z hlubšího implicitního řádu. Vnitřní komory ulity (skrytý řád, minulost) jsou neustále přítomny a podpírají nejnovější, vnější komoru (zjevný řád, přítomnost). Celý vesmír je obsažen v každém malém segmentu spirály (holografický princip).
Mohli bychom si tedy představit, že dovršené podoby Boha [2]nejsou již aktuálně činné, ale že vládnou skrytě v podobách, které označujeme jako archetypy? Archetypy jako podoby bohů, jejichž vláda již skončila, a které tak mohou působit pouze zprostředkovaně skrze symboly nevědomí, jak si to představoval C.G.Jung?
Tyto podoby by tedy ztratily již svoji absolutní platnost a měly by potom stát ve službě archetypu nejvyššímu. Nový celek[i]je potom více než jeho podsystémy. Systém na vyšší úrovni (rozuměj archetyp Krista) tak vždy bude ovládat všechny systémové vlastnosti podsystémů (archetypů – bohů, jejichž vláda se už dovršila), ze kterých je složen, tak aby žádný ze zákonů podsystémů nenarušil vedoucí úlohu celku. Funkcí celku nebude zase naopak narušen žádný ze zákonů, které převažují v nižších podsystémech. Vlastnosti vyššího integrovaného systému nebudou obsaženy ve funkci žádného podsystému a nebude je možné předvídat na úrovni znalosti jednotlivých podsystémů, pokud nebude znám způsob, jakým jsou vzájemně spojeny. Musíme tedy znát strukturu celku, abychom mohli porozumět jeho systémovým vlastnostem. Vyšší systém nelze v tomto smyslu redukovat na jeho složky. To ovšem zase neznamená, že vyšší systém nemůže být vysvětlen a pochopen na základě podrobné analýzy úrovně jednotlivých složek podsystémů a struktury, kterou spolu vytvářejí.
Archetypy by tedy měly sloužit archetypu nejvyššímu, měly by se mu z části podřídit jako kvalitativně nové podobě celosti. Novou podobu celosti představuje křesťanství a archetyp (duch) Ježíše Krista. Je to archetyp nejvyšší, archetyp Ježíše Krista, který v naší kulturní tradici má potenci spoutat archetypy starší jako sobě podřízené a tím jim odejmout jejich autonomii a imperativní tlak. Má v rukou naší spásu, pokud v něho uvěříme a vydáme se po cestě, kterou On ustanovil; On, Ježíš z Nazareta, který byl ukřižován, aby byl vzkříšen.
.
[1] Freud, Totem a tabu, Práh 1991
[2] K. Z. Lorenz, H. Penfield, H. W. Magoun, K. H. Pribram: O biologii učení, Praha, Academia 1974
