Článek
V předchozích textech jsme biologický trofoblast a embryoplast nevnímali jen jako anatomické součásti embryogeneze, ale také, a to především, jako projevy původního rozhodnutí života „být někým“ a „být někde“ Byli to pro nás dva Principy-Počátky. Původní jednota v zygotě znamenala, že Já a Ty zde ještě neexistovali, ale rozlišení této jednoty na trofoblast a embryoplast již znamenalo zárodek diferenciace, zápis toho, co budeme později nazývat transcendentální subjektivitou Já –Ty. Trofoblast byl pro nás ten, kdo přebírá roli Ty, kdo se obrací k vnějšku, s kterým komunikuje, zatímco embryoplast v roli Já představoval vnitřní potenciál růstu a proměny. Tento biologický předobraz transcendentální subjektivity Já – Ty se po narození dítěte na svět zopakuje na jiné, ale stále ještě biologické úrovni. Bude se transformovat do podoby nepodmíněných reflexů s jejich centrem v podkoří. Ukážeme si, jak se z těsného instinktivního modu, bude naše vědomí skrze zkušenost s Ty, na způsob logaritmické spirály loděnky, neustále rozšiřovat a přes celou posloupnost proměn až k samotné vysvobozené intuici a nalezení vnitřního principu svobody.
1.PUDOVĚ – INSTINKTIVNÍ PARADIGMA
Nepodmíněné reflexy jsou postnatálně původním slovem vztahu. Na úrovni podkoří ještě neexistuje hranice mezi Já a Ty. Je to stav „mystické participace“. Ačkoli je instinkt uzavřený automatický program, je mu imanentní intuice, prvotně celostní a vnitřně ještě nediferencovaná podoba ratia. Intuice instinktu se v průběhu ontogeneze bude vnitřně diferencovat v další podoby ratia, jimiž jsou smyslová percepce, imaginace a myšlení. Intuice tak zaujímá podvojné postavení esa – je tím, co je prvotní, co má potenci se vnitřně diferencovat, ale také tím, co je zároveň nejvyšší a co dovršený vývojový cyklus uzavírá ve spirále do kruhu. Ratio má potom podobu kvaternity se strukturou 1 + 3. Percepce, imaginace a myšlení jsou již projevy diferenciace prvotně celostní intuice, která se dovede zmocňovat vědění najednou – vhledem. Bez tohoto prvotního „napojení“ v podkoří by se vědomí nemělo o co opřít a nemohlo by expandovat do vyšších úrovní.
Paradigma pudově-instinktivní svádí dohromady ústa Já a kojící prs Ty. Ústa jsou místem vnímání tělesné slasti, ale také místem exploračně kognitivní aktivity. Pudová slast a diferencující kognitivní aktivita jsou nejprve jedním. Všechno uchopené a nalezené nese Já k ústům. Hledá odpověď na otázku: Co je to? Orientačně pátrací reflex je reflex nepodmíněný a stejně jako reflex sací tedy pracuje v dvojkové soustavě, která řeší rozhodnutelnou úlohu. Všechno, co způsobuje slast, je libidinózně katektováno a integrováno do celostního sacího schématu. Integrací těchto spontánně a náhodně objevených podnětů se potom začíná univerzální celostní reflexní schéma (intuice instinktu) plasticky rozšiřovat a proměňovat − individualizovat. Univerzální schéma instinktu se začíná individualizovat integrováním konkrétních podob Ty. Tyto percepční podoby Ty přijímá Já jednak pasivně v aktu kojení, jednak je objevuje vlastní explorační aktivitou. Já se učí podle instinktivního vzoru, který pracuje v dvojkové soustavě počítačového programu, diferencovat povahu Ty. Učí se diferencovat ústy předměty, které sáním přinášejí pocit slasti, které chutnají a které ne. To, co je libidinózně katektováno, získává potenci nepodmíněného podnětu (prsu) a začíná s ním být zaměnitelné. Libidinózně katektovaný podnět má potenci spustit nepodmíněný vzorec chování – sání a s ním spojenou slast. Nepodmíněný podnět tedy, analogicky naší představě archetypu, určuje povahu toho, co má být nalezeno. Podněty, které přicházejí zvenku, jsou právě podle povahy tohoto archetypu, jež spouští pocit slasti, vyhodnocovány.
V paradigmatu pudově-intuitivním jsou tedy zakódovány dva pólyarchetypu: spojující láska a dezintegrující síla. Afektivní ohnisko lásky a afektivní ohnisko síly vytvářejí mocná afektivní pole, která mohou svévolně manipulovat s percepcí chování reálného Ty (haló efekt). Všechny percepční vjemy pudově-instinktivního paradigmatu jsou podle našeho mínění vyhodnocovány v dvojkovém „počítačovém programu“, který řeší rozhodnutelné úlohy. Všechny rozmanité vstupy Ty musí být na instinktivní úrovni vyhodnoceny v tomto jednoduchém „dvojkovém“ systému. Instinktivní algoritmus diferencuje Ty jako dobro nebo jako zlo. Binární opozice znamená buď: jsem ve spojení (tady), anebo jsem oddělen (pryč). Jsem ve spojení s Ty (nasycenost, slast), nebo jsem oddělen od Ty (hlad, úzkost). Princip logiky vyžaduje, aby bylo možné klást proti sobě členy. Význam diferenciace pudově-instinktivního paradigmatu na dobro a zlo tkví tedy v jeho formální povaze
V naší představě jsou percepční obsahy, přicházející zvenku, na úrovni instinktivního paradigmatu diferencovány jako dobré anebo zlé, spásné anebo ničivé. V tomto pudově-instinktivním paradigmatu jsou dobro a zlo neslučitelné. Každá z obou vzájemně neslučitelných intenzit (kvalit) nejvyššího dobra a nejhoršího zla, náležejících autonomnímu řídícímu systému, se záhy začne větvit na vyšší úrovni, na úrovni mozkové kůry,a toto větvení bude překrývat onu původní ambivalentní strukturu, spjatou s podkořím. Původní ambivalence pudově-instinktivní struktury musí být následným vývojem překryta v duchu fraktálové teorie; kvality černá a bílá musí být rozvolněny v kvantitativní škálu emocí analogicky sedmi barvám duhy, sedmi základním tónům, sedmi planetám, sedmi pečetím, sedmi archetypům. Pudově-instinktivní paradigma je vlastní tomu, co je animální, co se musí vztyčit jako had na poušti, co se musí proměnit, vnitřně diferencovat, sublimovat. Mozková kůra se snaží získat převahu nad funkcemi retikulární formace. Prastará retikulární formace však vzdoruje a funguje dál.
Intuice pudově-instinktivního paradigmatu není spojena s egem jako identitou Já, protože ta se vynoří až kolem druhého roku. Náleží pudově-instinktivnímu paradigmatu, které je neosobní a působí autonomně. Já postnatálně přijímá Ty skrze smyslovou percepci. Tato smyslová percepce má nejprve celostní charakter. Všechny percepční orgány přivádějí do vědomí Já počitky, které jsou integrovány v jeden zřetelný a jasný celostní vjem tělesné slasti anebo tělesného napětí.
2/ PARADIGMA PERCEPČNĚ-ANAKLITICKÉ
Nejprve se pohybujeme v kruhovém schématu pudově-instinktivního schematu, v němž vládne ve vědomí Já intuice, která autonomně anticipuje a diferencuje. Distální smysly zraku a sluchu budují transcendentální subjektivitu Já – Ty již nikoli na základě chemickém, který náleží autonomní části CNS, ale vlnovém. Distální smysly přijímají světelné a zvukové vlny, které jsou převáděny na elektrické akční potenciály. Ústředí distálních smyslů zraku a sluchu je spojeno s mozkovou kůrou. Dozrávající mozková kůra se tak začíná stávat nositelem vědomí individuálního Já. Distální smysly začínají utvářet mentální reprezentaci individuálního Já v mozkové kůře, a tak překlenovat autonomní vládu podkoří. V percepčně-anaklitickém paradigmatu se tedy vědomí Já začíná emancipovat od svého pudově-intuitivního základu. Mozková kůra však bude nositelem vědomí individuálního Já pouze podmíněně, zatímco podkoří zůstane nositelem vědomí univerzálního Já nepodmíněně. Ponechává si totiž ve své režii regulaci stavů a úrovní vědomí, stejně jako otázky života a smrti. Percepčně-anaklitické paradigma překračuje zprvu neslučitelné intenzity (kvality) aktivačně-emočního kontinua retikulární formace a začíná je postupně proměňovat v extenzitu s tím, jak distální smysly diferencují jednotlivé aspekty (příznaky) Ty.
Percepčně-anaklitické paradigma je svou povahou adorační. Já je v percepčně-anaklitickém paradigmatu fascinováno lidskou tváří a lidským hlasem. Tvář matky je první tváří světa, první šifrou světa. Stává se smyslem a důvodem bytí Já. Já si začíná zvnitřňovat podoby Ty jako podoby člověka nejprve ve smyslu biologického druhu, posléze jako konkrétně jedinečného a nezaměnitelného – bytostného Ty. Citové (anaklitické) pouto Já k tváři Ty je v našem pojetí druhou přirozeností duše. Předpokládáme, že pudově-instinktivní paradigma trvá první tři měsíce po narození.
Třetí měsíc se ukazuje být přelomový. Tehdy se začíná dítě usmívat. Já nabízí úsměvy univerzálně lidskému Ty- člověku. Začíná také broukat. Odpovídá úsměvem na úsměv a broukáním na hlasový projev matky. Předpokládáme, že detekce očního kontaktu a konfigurace úsměvu je univerzální schéma. To, co je univerzální, je svou povahou archetypální (instinktivní). Já nyní saje úsměv, jako sálo matčin prs. Odpovídá na něj. Zrak sběrnými pohyby očí (scanning movements) vyhmatává lesk v očích milující matky, řečeno s Kohutem. Vyhmatává univerzální konfiguraci úsměvu. Detekuje ji. Percepce zachycuje to, co působí reálně na naše smysly.
Konfigurace oči – ústa vytvářejí pregnantní geometrický tvar – trojúhelník, který se stává zřetelnou a jasnou figurou percepčního pole, dominantou tváře Ty. Všechno ostatní je jen jeho neurčitým pozadím. Je to ratio anima, kdo abstrahuje tento pregnantní celostní tvar od všech ostatních. Čistý rozum vyžaduje stereotyp, dokonalé a ideální tvary. Detekuje je a tím umožňuje zdání kontinuity a objektivity.
Tvář se stává novou podobou nebe. Svou přirozeností je percepčně-anaklitické paradigma paradigmatem zbožného uctívání Ty. Já má bytostnou potřebu participovat na aktivitách bytostného Ty, být zahrnuto do světa Ty. Já, bytostně akceptováno Ty, je spontánní a hraje si, je zvídavé a touží poznávat a objevovat. Já se připoutává k Ty a soustředí kolem něho všechny svoje aktivity, jako se soustředí poddaní kolem krále. Martin Buber píše: Setkávám se s „Ty“ z milosti; nemohu je najít hledáním. Ale to, že je oslovuji základním slovem, je čin mé bytosti (…) Setkávám se s „Ty“. Ale vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. A tak vztah znamená, že jsem vyvolen i volím (…) Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí (…) Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k „Ty“.
Buberův bytostný vztah Já – Ty je stavem aktuálního setkání, v němž chybí časovost, prostorovost a kauzalita. Ty se sice objevuje v prostoru, ale jen jako výrazný protějšek, kdy všechno ostatní se jeví pozadím, nikoli jeho mezí a mírou. Objevuje se v čase, ale v čase události, která je sama v sobě naplněná; není prožívána jako pouhá část nepřetržitého a jasně učleněného sledu, nýbrž jako trvání. Ty se objevuje zároveň jako to, na co se působí, i jako to, co působí, ale není začleněno do řetězu příčin, nýbrž je ve své interakci s Já začátkem i koncem dění
Konfigurace oči – ústa představuje univerzálně celostní tvar (Gestalt) analogický univerzálnímu reflexnímu schématu. Stává se východiskem (archetypem) pro vnímání tváře Ty. Nejdříve je tato konfigurace detekována v její obecnosti (každý úsměv vyvolá úsměv), ale po stupně jsou do tohoto schématu integrovány spolu se nahodile vyskytující fluktuující podoby, a tak se začíná utvářet konkrétně jedinečná podoba tváře Ty. Ta je dokončena v sedmém měsíci života, kdy Já vcelku náhle, intuicí instinktu rozpoznává tvář Ty jako tvář svého jedinečného a již nezaměnitelného Ty, zatímco cizí tvář v něm začíná probouzet úzkost, projevující se odvrácením pohledu a pláčem (stává se nositelem negativních projekcí). Spitz hovoří o stadiu specifického objektu. Já má na každé vývojové úrovni bytostnou potřebu smysluplné komunikace s Ty. Potřebuje zakoušet pocit, že je ve spojení s Ty, že je zrcadleno a respektováno Ty. Smysluplná přítomnost Ty se obrací k potřebám Já, soustředěně mu naslouchá. Je mu k dispozici, na dosah. Já a Ty si naslouchají srdcem, jeden na sebe nechává působit druhého. Já rozpoznává pravdu Ty intuicí instinktu. Ty se stává bazální oporou, jestliže je spolehlivé a předvídatelné, jestliže jeho péče není jen aktem náhody nebo projevem nálady. Smysluplná přítomnost Ty brání zhroucení Já. Ty musí rezonovat s bytostnou potřebou Já, musí být smysluplným komplementem, kompenzujícím manko bytí Já. Musí být nositelem chybějícího významu (informace) pro Já. Všechno spontánně se vynořující touží být zrcadleno a zpevněno zpětnou vazbou reálně existujícího Ty, bez jehož působení zaniká: dítě si přestává broukat, přestává se usmívat, přestává jíst, stává se apatickým, autistickým.
Nepřiměřeně dlouhá separace je vždy interpretována ve vědomí Já jako opuštění, jako odvržení a potrestání. Dítě je v situaci separace nejen zbaveno lásky a citu milujícího Ty, ale je také vydáno napospas separující moci pudově-instinktivního paradigmatu, která se obrací v anaklitické depresi proti Já a sadisticky ho mučí. Ty je v tomto paradigmatu milostiplné a formující. Já se cítí být díky této akceptaci milováníhodné a je vděčné svému milujícímu Ty. Ty má podobu osobního a nezaměnitelně milujícího božství, toho, co je samo v sobě uzavřeno a naplněno, čemu nic nechybí, a proto je dokonalé. Já, jež se kolem sedmého měsíce přimklo specifickým anaklitickým poutem k tváři svého konkrétně jedinečného Ty, aby v osmém měsíci zakusilo separační úzkost ze ztráty Ty, pojmenovává kolem devátého měsíce své bytostné Ty jménem.
Celostně prvotním projevem řeči byl křik novorozence. První křik vyjadřuje ještě vnitřně nediferencovanou směsici bolesti právě prožitého porodního traumatu i vítězné radosti příchodu na svět. Hlas se stává od samého počátku nositelem významů. Můžeme vidět, jak se na způsob implikátního řádu logu začíná rozbalovat (analogicky rozbalování svinutých plic). První křik souvisí s nádechem a je spuštěn autonomně. Dech (duch) a křik (slovo) jsou zde Jedním, nerozděleným. Slovo je živé, dýchá. Křik začíná být postupně modulován a empatická matka dovede velmi brzy rozlišit křik vyjadřující hlad nebo bolest. Broukání, objevující se kolem třetího měsíce, představuje novou kvalitu hlasového projevu. Je spontánní artikulací samohlásek.
Broukání je motorickou aktivitou, která zrcadlí nitro Já. Je to aktivita stejného významu jako rýhování vajíčka. To, co se děje uvnitř, se ukazuje vně – „vyjadřuje se“. Melodie řeči a konfigurace úsměvu budují novou podobu transcendentální subjektivity Já – Ty, novou podobu komunikace, jež se nejprve děje autonomně, na způsob nákazy. Vokální hlasový projev může být podmanivý, jímavý, konejšivý. Vokál utváří náladu a probouzí emoce. Mluvené řeči se musíme naučit jejím napodobováním, ale pro melodii hlasu máme přirozený cit, vnímáme ji srdcem, tím, co je nitro Já.
Percepční tvar Ty je nyní, přibližně v devátém měsíci, označen jménem. Intuitivně uchopený význam konkrétně jedinečné tváře Ty je vyjádřen slovem. Spontánní vyslovení slova „mama“ je cosi na způsob přidělení zřetelného a nezpochybnitelného statutu Ty. Vypovídá o tom, že se Já postnatálně uhnízdilo u Ty, že se přimklo k Ty specifickým anaklitickým poutem. Ty se stalo pro Já již jedinečným a nezaměnitelným, osobním a důvěrně blízkým. Vyslovení prvního slova je díkůvzdáním Ty. Je to první mantra Já. Vyslovení jména má pro Ty magický účinek. Magicky hýbe mimikou bytostného Ty. Bytostné Ty dává najevo pocit radosti, že je rozpoznáno. Já se začíná zakoušet jako hybatel světa Ty.
Smyslová percepce Ty a motorická aktivita Já představují společně to, co označujeme transcendentální subjektivitou Já – Ty. Spontánní motorická aktivita Já a percepční vjem Ty jsou dva okruhy dějů, vzájemně spojené principem kauzality, která má ovšem nejprve kvalitativní povahu. Percepce Ty se stává regulátorem spontánní aktivity Já. Spojení mezi vnímanou skutečností a vlastní činností se zdá mít na nejranější vývojové úrovni mystickou povahu. Já se cítí být mysticky spojeno s Ty. Znamení (smyslové vjemy) primitivovi i nemluvněti pomáhají sledovat působení mystických sil všude kolem a tak se orientovat. Nic není náhodné, všechno mluví řečí souhlasu či nesouhlasu, naděje či beznaděje. Svět času, prostoru a kauzality ještě není sestrojen.
Pokusili jsme se ukázat, jak je nejpůvodnější perinatální zakoušení Ty celostní a intenzivní, jak prvotní komunikace Já – Ty nejprve opakuje komunikaci prenatální, jak je svou podstatou chemická a tedy autonomní, jak přechod k distální percepci zraku a sluchu představuje čich, který již předjímá a anticipuje. Ukázali jsme, jak distální smysly zraku a sluchu proměnily radikálním způsobem zakoušení Ty skrze detekci mimické konfigurace tváře. Ukázali jsme, jak se přibližně v sedmém měsíci dovršilo anaklitické pouto k Ty, jak se univerzální archetyp naplnil a proměnil integrováním konkrétně percepčních podob Ty ve zřetelnou, konkrétně jedinečnou percepční podobu Ty, která byla pojmenována jménem „mama“.
3/ PARADIGMA SYMBOLIZUJÍCÍ IMAGINACE - PŘECHOD
A nyní, kolem osmnáctého měsíce, se dovršuje a relativně uzavírá anaklitické pouto k Ty. Podoby Ty byly již dostatečně zvnitřněny, aby se mohly stát východiskem pro nově nastupující archetyp, archetyp síly Já.
Anaklitické pouto k Ty začíná být relativizováno a na scénu nastupuje archetyp vůle k moci Já, který dává povstat identitě Já, egu Já. Já označuje svůj imaginární obraz – své ego – jménem, jako označuje jiné objekty. Hovoří tak o sobě nejprve ve třetí osobě. Nějakou dobu to trvá, než se Já s tímto obrazem ztotožní a začne používat první osobu. Sebeobraz- nově se rodící ego, je tedy nejprve vnímán vně sebe jako objekt mezi jinými objekty. Vitální energie pudu se částečně začíná stahovat z pouta k Ty a libidinózně obsazuje imaginární obraz Já. Je to archetyp, který neguje Ty a propůjčuje pocit moci Já.
Archetyp jako síla Já a vůle k moci nutí Já vzdorovat jeho dosud adorovanému Ty, asertivní síla Já začíná konkurovat oddané lásce k Ty. Prožívání Já se stává ambivalentním. Vůle k moci se ukazuje být novým aspektem Já. Je to archetyp, co nyní nastoluje téma intencionality a nutí Já projevit vůli, stát se viditelným, ukázat se. Archetyp síly požaduje odvahu vzdorovat a negovat. Archetyp spojující lásky vedl Já vstříc svému Ty, archetyp síly a vůle nutí Já jít proti svému Ty. Láska a síla jsou dva aspekty Jednoho. Já v archetypu vůle k moci se zakouší jako všemocné, jako hybná síla světa Ty. Nyní se samo Já stává hybatelem světa a tvořitelem světa. Je opojeno svou mocí a zakouší rozkoš z tvoření a ničení. Já si touží podmanit Ty, protestuje, vzdoruje, ničí, destruuje, je zvídavé, projevuje zájem o to, co je uvnitř, v nitru Já. Ubližuje Ty a zakouší sadistickou rozkoš. Vzápětí touží po lásce a odpuštění Ty, jemuž před chvílí ublížilo. Já se nyní samo stává mírou všech věcí. Je magicky sebestředné. Participace Já na moci archetypu dává Já pocit všemocného magického ovládání ostatních. Ale rub této participace představuje strach, že Já bude chyceno do stejné pasti, že bude samo ovládáno a zničeno. Je proto nedůvěřivé a podezíravé, senzitivně vztahovačné. Všemocnost Já a paranoidní vztahovačnost vůči Ty jsou dvěma stranami téhož archetypu.
V prvním aktu tohoto paradigmatu je síla propůjčena Já a Já na ní participuje. V druhém taktu se ovšem tato síla začíná obracet proti Já v jakémsi procesu katarze. Přivádí do vědomí Já vytěsněné prožitky frustrace orálního období. Vědomí Já, které je pevně ukotveno v archetypu dobré matky, je chráněno jeho láskou jako magickým kruhem vůči ničivé moci archetypu. Ničivá síla má tedy do vědomí Já přístup pouze v převleku symbolů nočních snů nebo v podobě úzkosti ze tmy či nejrůznějších fóbií (nejčastěji ze zvířat).
Já si začíná antropomorfizovat svět. Nevědomě nalézá svoje vlastní nitro vně sebe. Pojmenovává ho a vciťuje se do něho. Vnější svět je nejprve přeexponován nitrem Já, zrcadlí ho. Já prostřednictvím této projektivní identifikace rozumí světu Ty. Svět Ty je nejprve niterným světem Já. Kvete symbolické myšlení a symbolická hra. Svět se stává realitou afektivního přání anebo obav a úzkostí. Symbolismus je soustředěn kolem sebeobrazu Já a účastní se ho i nevědomé konflikty. Symboly jsou stejně univerzální jako mimická a pantomimická řeč těla.
Uvnitř vědomí Já, které je dualitou koncepce a percepce, virtuálního (archetyp) a konkrétního, má nyní převahu virtuálně symbolizující (asimilující) na úkor konkrétně percepčního. Virtuální asimiluje konkrétní v tom smyslu, že přes konkrétní realitu světa Ty exponuje svůj vlastní imaginární obraz. Konkrétní realita se tak stává nositelem projikovaných obsahů imaginace. Realita Ty je asimilována, svévolně manipulována a interpretována emočním nastavením Já.
3/PARADIGMA VERBÁLNĚ - RACIONÁLNÍ
Já si nově tvoří svět tím, že ho pojmenovává. Každý pojmenovaný předmět vystupuje z chaosu neurčitého pozadí a stává se figurou začleněnou do řádu řeči. Věcem vnějšího světa Ty jsou přidělovány významy, vyjadřující nejprve nitro Já. Já nevědomě zpracovává svoje vnitřní konflikty a traumata předchozího (orální ho) období. Ve hře na svět si je odreagovává. Očišťuje své nitro před vstupem do vlády nového archetypu. První slova jsou tedy symboly, které nerozlučně spojují vnější a vnitřní. Slovo je původně něčím bytostným. Bylo křikem vyjevujícím bolest a úzkost z porodního traumatu. Bylo broukáním ve stavu spokojenosti. Bylo díkůvzdáním Ty ve jménu „mama“. Bylo pojmenováním Já jako imaginárního sebeobrazu. Stává se nástrojem ničení a nového tvoření světa.
Symbolizace umožňovala vyjádřit skryté a vyjevit jeho smysl. Jazyk ve smyslu konvenčně dohodnutých znaků je naopak nástrojem procesu přizpůsobení (adaptace) Já světu Ty. Já se zmocňuje slova, aby stvořilo realitu světa řádu časoprostoru a kauzality, ale nejprve využívá slova, aby stvořilo realitu afektivního přání. Symbolická hra plní úlohu katarze, odreagovávají se traumata a konflikty právě uplynulého období. Katarze tedy slouží očištění před vstupem do nového kognitivního (verbálně racionálního). V dualitě vědomí virtuální-percepční je nyní v hlavní roli virtuální struktura.
A je to řád jazyka, který začíná spoutávat mnohoznačnost symbolů. Slovo se stává jednoznačným, kulturně zavedeným znakem, jasnou kategorií, která umožňuje a konstruuje uzavřený systém myšlení. Řád řeči odděluje dítě od matky tím, že mu nabízí identifikaci s řádem řeči. Dítě tak může překročit původní vztah s matkou, nesený chaosem zde a nyní, a vykročit do světa jazyka, kultury a civilizace. Pojmenování znamená vydělení, ohraničení a tím konstituování. Řád řeči zakládá řád myšlení jako novou podobu paradigmatu. Je to svět slov, který tvoří svět věcí, jenž je původně zmaten ve svém zde a nyní. Řád řeči se organizuje na základě svých vnitřních gramatických zákonitostí.
Slova jako konvenční prvky jazyka spoutávají tvořivé jádro symbolu, ohraničují ho povrchem jasného a zřetelného významu. Mezi čtvrtým a šestým rokem slovo postupně ztrácí schopnost oživovat fantazijní představy Slovo jako znak umožňuje konstituovat věci v jejich existenci nezávislé na Já a utvářet tak svět jako svébytně existující Ty. Formuje se svět jako skutečnost na potřebách a přáních Já nezávislá. Věci a bytosti jsou již myslitelné v jejich svébytnosti a nezávislosti na Já. Magické myšlení, kdy Já je příčinou všeho dění, ustupuje principu reality. Rodí se schopnost odepřít si bezprostřední uspokojení pudově afektivního přání, potlačovat pudově afektivní impulzy nebo je uspokojovat symbolicky. Já začíná vrůstat do kulturní tradice svého rodného jazyka.
4/ PARADIGMA ABSTRAKTNÍHO MYŠLENÍ - PŘECHOD
Kolem 12. roku je kognitivní struktura připravena pro abstraktní myšlení, které již dovede pracovat s pojmy nezávisle na percepčním vnímání.
Všimli jsme si, že ontogeneze je založena na principu dvoutaktu uvnitř jednoho cyklu. Prenatálně v prvním taktu vývoj embrya ve stručnosti rekapituloval fylogenezi, teprve druhý takt znamenal vývoj plodu jako lidského druhu. Postnatálně nepodmíněné reflexní schéma pudově-instinktivního paradigmatu v prvním taktu rekapitulovalo modus bytí prenatálního, aby se teprve v druhém taktu proměnilo a postupně začalo zvnitřňovat tvář vnějšího světa. Na počátku tedy vládl nepodmíněný autonomní modus bytí se svými dvěma neslučitelnými póly vztahující se lásky a ničivé nenávisti. Teprve z tohoto nepodmíněného a nutného modu bytí mohl vyrůst modus bytí podmíněného, mající svoji mentální reprezentaci v mozkové kůře. V mozkové kůře potom spirálovitě povstává podmíněná mentální reprezentace Já, která uzavřela a převrstvila to původně nepodmíněné a nutné.
Dospívání a celý věk adolescence je potom jakýmsi opětovným místem přechodu z jednoho cyklu (dětství) do druhého cyklu (dospělost). V ukončování každého vývojového období, se pudově-instinktivní paradigma dostává opět ke slovu. Vnímáme změny v libidinózní katexi uvnitř transcendentální subjektivity Já-Ty. Je odnímána libidinózní katexe Ty, aby bylo libidinózně katektováno Já (Ty je negováno, Já je idealizováno). To se děje v prvním taktu. V druhém taktu je Já nárokováno svým zdrojem, pudově-instinktivním paradigmatem, které se samo proměňuje jako měsíc v novu a začíná do vědomí Já vysílat zevnitř ideje imanentní archetypům, které začínají fascinovat a tím i motivovat. Zatímco po celý školní věk dominoval extrovertní postoj ke světu slova Ty, aby mohla být ve stručnosti rekapitulována kulturní tradice, do níž se Já narodilo, nyní začíná být bytí Já introvertováno.
Introverze ducha je pro nás vždy návratem k onomu prvotnímu paradigmatu, v němž je tělesný pud a intuice instinktu ještě nerozdělenou jednotou. Regrese je vždy spojena s katarzí, kdy ve vědomí Já jsou aktualizovány vytěsněné prožitky, aby znovu prožity a pochopeny mohly být integrovány vědomím Já, a tak mu vrátit sílu, která v nich byla zajata. Je také spojena s úbytkem vitální síly, kterou si nyní nárokuje přestavba nové podoby archetypu, který se ukazuje vědomí Já jako nový horizont Já, nová perspektiva budoucnosti Já.
(Čerpáno z knihy Čtyři přirozenosti duše)
