Článek
Ústředním pojmem analytické psychologie Carla Gustava Junga je bytostné Já (das Selbst). Představuje nejvyšší řídící centrum, archetyp celosti a celkový rozsah lidské psychiky. Působí jako vrozený organizační princip. Je motorem i cílem procesu individuace (stávání se sebou samým). Protože je bytostné Já transcendentální a přesahuje racionální chápání, lidská psychika ho vyjadřuje pomocí specifických symbolů, které Jung nacházel napříč kulturami. Bývá vyjádřeno geometrickými symboly (mandaly, kruhy, čtverce či kříže), vyjadřující dokonalou symetrii a řád, personifikovanými symboly (postavy Moudrého starce, Magna Mater (Velké matky, božského dítěte, Krista nebo Buddhy) nebo přírodními a kosmickými symboly (cenný drahokam, perla v hlubině, zlato, kosmický strom nebo vesmírný řád). Pro západního člověka se mu jeví nejdiferencovanější obraz Krista jako imago Dei.
Jung tvrdil, že psychologicky nemůžeme rozlišit mezi obrazem bytostného Já a obrazem Boha. V knize Aion podrobně rozebírá, že Kristus je psychologicky nejdokonalejším zpodobením archetypu bytostného Já, protože sjednocuje protiklady (Bůh/člověk, nebe/země). Je to nejvíce propracovaný symbol bytostného Já pro západního člověka.
Proces individuace není v jeho pojetí vytváření něčeho nového, ale uskutečňování toho, co už v nás je jako možnost (Imago Dei) již od počátku. Teprve vědomým prožitím života, přijetím stínu a sjednocením protikladů se tento vnitřní obraz může naplnit a stát se skutečností – tedy „vnitřním Kristem“. Podle Junga v duši vládne pud k celistvosti. Je to inteligence systému, která má paměť na všechny minulé formy a zároveň čistotu potenciálu pro formy budoucí. Je to „prazáklad“ (Urgrund), který nás předchází a také přežívá.
Když Jung znázorňoval bytostné Já, pracoval s průřezem, statickým modelem struktury psyché nebo kruhovou mandalou. Graficky to byl kruh, jehož střed (jádro) funguje jako gravitační centrum, které drží celou psychiku pohromadě, podobně jako jádro atomu nebo Slunce ve sluneční soustavě. Bytostné Já je zároveň i vnější hranicí celého kruhu, protože v sobě zahrnuje všechno – kolektivní nevědomí, osobní nevědomí i vědomí.
Já se pokusím vnést do jeho konstruktu bytostného Já prvek času, růstu a kontinuity.
David Bohm vytvořil konstrukt universa jako neustálý tok „rozvinování“ a „zavinování“. Universu je v jeho pojetí vlastní holopohyb věčného zavinování a rozvinování, myšlenky i částice se řídí stejným principem. Jeho koncepce nastoluje nové paradigma, které namísto chápání světa, složeného z atomů, soustředí pozornost na informační pole, na obraz světa jako plynoucí celistvost. Prostor a čas zde nejsou základem, ale vynořují se z hlubšího (implicitního) informačního řádu.
Ulita měkkýše loděnky (Nautilus), kterou drží v ruce hinduistický bůh Šiva by nám mohla dokonale ilustrovat Bohmův koncept holopohybu a implicitního řádu. Ulita loděnky je nejdokonalejším příkladem logaritmické spirály. Mohla by tak spojovat jeho kvantovou fyziku, i naši úvahu o pohybu Jungova bytostného Já s posvátnou geometrií. Měkkýš při svém růstu v komůrkovité skořápce loděnky staví stále větší a větší komůrky a uzavírá menší, které již nepoužívá. Každý přírůstek délky skořápky je doprovázen poměrným zvýšením jejího poloměru, takže celkový tvar zůstává nezměněn. Spirála vyrůstá hromaděním ze sebe, s růstem se rozšiřuje a vzdálenost mezi jejími závity se prodlužuje s tím, jak se křivka vzdaluje od svého počátku, takzvaného pólu.
Růst ulity sleduje Fibonacciho posloupnost a zlatý řez a zdá se být v souladu s Bohmovým explicitním řádem- viditelnou formu, která se rozvíjí z hlubšího implicitního řádu. Zdá se, že v této úvaze se dotýkáme něčeho, co je „posvátno“.
Vnitřní komory ulity (skrytý řád, minulost) jsou neustále přítomny a podpírají nejnovější, vnější komoru (zjevný řád, přítomnost). Celý vesmír (Šiva) je obsažen v každém malém segmentu spirály (holografický princip).
Bohm tvrdil, že hmota i vědomí vyvěrají ze stejného zdroje, skrytého řádu, ve kterém jsou neoddělitelně propojeny. Svou hypotézou explicitního (rozvinutého) a implicitního (zavinutého) řádu překlenuje rozdíl mezi fyzikou a psychologií, protože vědomí v tomto konceptu není produktem mozku, ale vědomí a hmota jsou dvěma stranami téže mince. Studium atomu a studium lidské mysli tak pokládá za studium téhož procesu z různých stran.
Holografické Bohmovo pojetí fyziky, logaritmická spirála a fraktální teorie Mandelbrota, která dovede popsat nepravidelné tvary přírody, vznikající neustálým štěpením a opakováním soběpodobnosti, budou opěrným bodem pro moji úvahu o Jungovu bytostném Já.
Bytostné Já si budu definovat jako transcendentální zárodek bytí, jako zárodečný pupen Smyslu. A první podobu tohoto transcendentálního zárodku vidím v genomu. Genom působí jako vrozený archetypální řád a řídící centrum psychiky. Člověk se rodí s potenciálem celistvosti. Jung toto uspořádání vidí jako psychické semeno, které se během života rozvíjí.
Celý proces lidského zrání (proces individuace) je vlastně postupným rozbalováním a uskutečňováním tohoto původního zárodku do vědomé reality. Pro Junga je bytostné Já nejvyšší psychickou instancí. Reprezentuje lidskou existenci v její nejhlubší, totalitní podobě. Sjednocuje v sobě protiklady (světlo/stín, mužské/ženské). Tím vytváří pocit plnosti a smysluplného bytí.
Smysl lidského života podle Junga je rozvinutím toho, co v něm bylo od počátku skryto v podobě tohoto pupenu. Jung často propojoval psychologii s konceptem Logu či vesmírného řádu. Bytostné Já by tak bylo živým zdrojem moudrosti, který člověka navádí k tomu, čím se má stát. Pokud člověk nežije v souladu s tímto „zárodečným pupenem“, zažívá neurózu, depresi a pocit marnosti. Smysl se prosazuje skrze psychické symptomy a sny, které nutí pupen k růstu.
Lidská psychika má podle Junga vlastní cíl a účel (teleologii). Tento cíl je skryt právě v zárodku a směřuje k realizaci jedinečného smyslu existence každého jedince.
Už jsme se několikrát zastavili u útvaru blastocysty, která vzniká asi pátý den po oplodnění. Blastocysta je mikro-vesmírným vejcem každého člověka. Obsahuje v sobě prázdnotu (dutinu), která není nedostatkem, ale prostorem pro potenciál. Ve stádiu blastocysty jedna tvořivá podstata začíná vystupovat ve dvou odlišných rolích stejné podstaty. Blastocysta je prvním okamžikem, kdy se dříve identické buňky rozdělí do dvou skupin s úplně jiným osudem.
Vnější vrstva (trofoblast) zajišťuje zahnízdění embrya v děloze, zajišťuje výživu a ochranu, zatímco vnitřní buňky (embryoplast) představují vlastní podstatu, z které se vyvine embryo a později plod. Ačkoli jsou obě části geneticky shodné, jejich role se v tento moment nevratně rozdělují.
Jinými slovy, povstává jeden systém univerzální (trofoblast) a jeden systém jedinečný (embryo), tedy první binární opozice. Trofoblast tak představuje funkční rozhraní, které je u všech lidí stejné, zatímco embryoplast nese kontinuitu života a rozvíjí onu specifickou identitu.
Trofoblast aktivně v dialogu s dělohou matky buduje prostor pro povstávání jedinečného embrya a později plodu. Trofoblast se tak stává tím, kdo musí zajistit, aby to podstatné mohlo povstat. Tento Princip bude v naší představě vždy tím, kdo bude vymezovat hranice, kdo bude iniciovat i ukončovat každý další vývojový cyklus.
Princip trofoblastu pro nás bude po celý čas individuálního života tím, kdo bude tento konkrétní život provázet jako jeho duchovní dvojník. Bude to on, kdo bude jako strážce prahu zprostředkovávat komunikaci mezi dvěma systémy, vlastním a jiným, bude i postnatálně budovat transcendentální subjektivitu Já – Ty na každé nové vývojové úrovni, kterou on bude jednak iniciovat, jednak ukončovat. Bude to pro nás duch, který nesestoupil do hmoty jako princip embryoplastu, který pro zjednodušení můžeme nazvat duší. Duch, dvojče budoucího Já, zůstane prázdný. V alchymii je popisován jako Mercurius /Hermés, jako oživující duch, který je oboupohlavní, anděl i drak, zachránce i lhář, lék i jed. Obsahuje v sobě jak světlo Ducha svatého, tak temnotu Satana. Je to podle Junga apriorní forma, je prázdný, ale strukturoformný, je zde od počátku. Jung ho přirovnával k systému krystalické mřížky. Jsou mu vlastní archetypy, strukturující postupy, jak se člověk stává člověkem. V mýtech byl zobrazován jako bůh prahů, dveří a cest. Stojí tam, kde jedna realita končí a druhá začíná.
Ale tento stejný princip, princip stejné kvality bude také zárodkem toho, co povstane jako individuální forma života, žijící v konkrétním čase a konkrétním prostoru. Tento Princip budeme poznávat jako Jungovo nevědomí, jako jeho bytostné Já. Bude mít stejnou strukturu, bude strukturoformním hermafroditem, budou mu imanentní archetypy jako abstraktní předscény toho, co se má v tom či onom vývojovém období „zinscenovat“.
V prenatálním životě vidíme v hlavní roli Princip, jež uhnízdil embryo v děloze matky a vybudoval tak první podobu transcendentální subjektivity Já – Ty. Ale v čase, kdy plod dozrál, vidíme, že stejný Princip tuto jednotu rozrušuje a plod vypuzuje ven. Je mu tedy vlastní jak spojující síla lásky, tak separující síla ničivé moci. Tato síla je tedy vypuzující, ale v nejhlubším slova smyslu také osvobozující. Je to nutné násilí růstu.
Pojetí bytostného Já jako současně spojujícího i separujícího principu vyjadřuje základní paradox Jungovy psychologie. Tento dvojí, zdánlivě protichůdný pohyb je nezbytný pro to, aby lidská psychika dosáhla zdravé celistvosti. Bytostné Já (Selbst) funguje v lidském životě jako dynamická síla, která v přesně určených fázích odděluje a v jiných spojuje.
Řekli jsme, že Jungovo bytostné Já, náš transcendentální zárodek bytí se bude rozvíjet po spirále a nyní se pokusíme ilustrovat transcendentální povahu tohoto zárodku tím, že ho uvedeme do souvislosti s posvátnou geometrií. Budeme tvrdit, že pro vývojové stupně geneze Já bude platit Fibonacciho posloupnost, v níž je každý člen součtem dvou předcházejících členů. Vycházíme z čísla 9, což je délka těhotenství v kalendářních měsících. Představujeme si, že cyklus prenatální je prototypem cyklů postnatálních. Jestliže tedy za první dvě čísla Fibonacciho posloupnosti dosadíme 9 měsíců, potom dostaneme věkové předěly, jimiž se vymezují jednotlivá vývojová období. Počet měsíců jsme začali dělit 12 a dostali jsme tak časové předěly v genezi Já, vyjádřené věkem v letech.
Fibonacciho posloupnost 1 9 1 9 2 3 5 8 13 21 34 55 18 27 45 72 117 189 306 495 9m 18m 2r 4r 6r 10r 16r 26r 41r 67r
Fibonacciho posloupnost skutečně koresponduje s předěly a přechody cyklů, tak jak je zná vývojová psychologie (Piaget, Spitz, Bowlby, Freud, Jung).
Vývoj psychiky individuálního Já se tedy opakuje v sobě-podobných celostních konfiguracích a časových posloupnostech analogicky logaritmické spirále. Ale zastavme se nyní zevrubněji u otázky, kdo je vlastně nositelem identity a integrity Já v dialektice proměn transcendentální subjektivity Já – Ty. Na počátku byl Jeden. Jeden se ve stavu blastocysty jaksi zdvojil a současně rozštěpil na dva. V této dvojroli ho nyní budeme sledovat i postnatálně v utváření i v proměnách transcendentální subjektivity Já – Ty.
Představujeme si, že se prenatální subjektita Já-Ty uzavře v modu imanence, a současně se zdvojí, aby sama sebe transcendovala do nové podoby. Vývoj je tedy diskontinuální, ale musí být současně i kontinuální. Bytí v modu plodového vejce bude postnatálně v naší představě pokračovat jen v podobě jakési esence nejasného tušení toho, co má být nalezeno. Já bude instinktivně hledat Ty v nepodmíněných reflexech – sacím, orientačně pátracím a kýchacím (obranném).
Současně, jak si povšimla Melánie Kleinová, se začnou utvářet dvě oddělené a spolu neslučitelné mentální reprezentace Já. Pozorujeme nové štěpení, novou vznikající dualitu. Jedna část bude spojována s principem slasti, když ústa Já naleznou prs Ty, druhá část bude spojována s principem napětí z hladu. Můžeme si představit, že máme před sebou stejnou dvojici archetypů na nové úrovni;
archetyp spojující lásky, vyživovaný nejprve uspokojováním tělesných potřeb, a archetyp ničivé síly, spojovaný s pocity napětí a zloby, vyživovaný pocity frustrace.
Tyto dvě neslučitelné mentální reprezentace jsou spojovány s instinktivní podobou transcendentální subjektivity Já-Ty, která má svoje ústředí v podkoří. Všechny děje v této fázi vývoje probíhají nepodmíněně, tedy autonomně.
Postnatálnímu počátku individuální existence je tedy vlastní dualita, dualita dvou protikladných a neslučitelných principů spojující lásky (princip slasti) a separující moci (princip ničivé síly). Jsou to zřejmě principy, které měl na mysli Sigmund Freud v jeho konstruktu Id i Jung, když hovoří o jednotě protikladů v bytostném Já.
Zkusme si představit, že se každý z těchto principů později začne větvit, že z každého bude vyrůstat kmen analogicky tomu, co je o kmeni a jeho ratolestech uvedeno v Písmu. Oba principy ze sebe budou emanovat archetypy sobě podobné, takže Princip pravice bude nositelem naší spojující lásky, Princip levice bude nositelem separující síly. Mezi oběma Principy, jejichž ústředí je v podkoří bude stát racioformní rozlišující vědomí. Oba Principy budou pro subjektivní vědomí Já v roli jakýchsi iluzionistů, kteří budou neustále zvát ke hře na svět a na život. Budou to oni, kdo budou projikovat podoby sebe sama vně Já a zaměřovat pozornost Já tím či oním směrem. Kdo ovládne pozornost, bude mít větší moc v ovlivňování subjektivního Já. Tím, že budou vysílat ideu sebe sama jako předobraz sebe sama budou vytvářet stále nové horizonty sebe sama. Budou neustále operovat v našem vědomí na principu figury a pozadí, kdy jeden bude vždy figurou, zatímco druhý pozadím.
Na instinktivní úrovni mezi pudovou energií a archetypem nestojí ještě žádná percepční podoba přicházející zvenku. Pudově-instinktivní paradigma náleží svou podstatou nevědomí, tomu, co je univerzální. Afektivní ohnisko lásky a afektivní ohnisko síly vytvářejí mocná afektivní pole, která mohou svévolně manipulovat s percepcí chování reálného Ty (haló efekt). Všechny percepční vjemy pudově-instinktivního paradigmatu jsou podle našeho mínění vyhodnocovány v dvojkovém „počítačovém programu“, který řeší rozhodnutelné úlohy. Všechny rozmanité vstupy Ty musí být na instinktivní úrovni vyhodnoceny v tomto jednoduchém „dvojkovém“ systému. Instinktivní algoritmus diferencuje Ty jako dobro nebo jako zlo. Binární opozice znamená buď, jsem ve spojení (tady), anebo jsem oddělen (pryč). Jsem ve spojení s Ty (nasycenost, slast), nebo jsem oddělen od Ty (hlad, úzkost). Princip logiky vyžaduje, aby bylo možné klást proti sobě členy. Význam diferenciace pudově-instinktivního paradigmatu na dobro a zlo tkví tedy v jeho formální povaze.
V naší představě jsou percepční obsahy, přicházející zvenku, na úrovni instinktivního paradigmatu diferencovány jako dobré anebo zlé, spásné anebo ničivé. V tomto pudově-instinktivním paradigmatu jsou dobro a zlo neslučitelné. Každá z obou vzájemně neslučitelných intenzit (kvalit) nejvyššího dobra a nejhoršího zla, náležejících autonomnímu systému, se záhy začne větvit na vyšší úrovni, na úrovni mozkové kůry, a toto větvení bude překrývat onu původní ambivalentní strukturu, spjatou s podkořím. Původní ambivalence pudově-instinktivní struktury musí být následným vývojem překryta v duchu fraktálové teorie; kvality černá a bílá musí být rozvolněny v kvantitativní škálu emocí analogicky sedmi barvám duhy, sedmi základním tónům, sedmi planetám, sedmi pečetím, sedmi archetypům. Pudově-instinktivní paradigma je vlastní tomu, co je animální, co se musí vztyčit jako had na poušti, co se musí proměnit, vnitřně diferencovat, sublimovat.
Já postnatálně přijímá Ty skrze smyslovou percepci. Tato smyslová percepce má nejprve celostní charakter. Všechny percepční orgány přivádějí do vědomí Já počitky, které jsou integrovány v jeden zřetelný a jasný celostní vjem tělesné slasti anebo tělesného napětí. Instinktivnímu schématu je tedy již vlastní ratio, celostní autonomní struktura seberegulace a transformace.
Za prvotně celostní a vnitřně ještě nediferencovanou podobou ratia považujeme intuici, vlastní instinktu. Pokusíme se ukázat, že tato intuice se bude v průběhu ontogeneze vnitřně diferencovat v další podoby ratia, jimiž jsou smyslová percepce, imaginace a myšlení. Intuice by tak mohla zaujímat v ontogenezi podvojné postavení esa v karetní hře. Je tím, co je prvotní, co má potenci se vnitřně diferencovat, ale také tím, co je zároveň nejvyšší a co dovršený vývojový cyklus uzavírá ve spirále do kruhu. Ratio má potom podobu kvaternity se strukturou 1 + 3. Percepce, imaginace a myšlení jsou již projevy diferenciace prvotně celostní intuice, která se dovede zmocňovat vědění najednou – vhledem.
Nejprve se pohybujeme v kruhovém schématu pudově-instinktivního paradigmatu, v němž vládne ve vědomí Já intuice, která autonomně anticipuje a diferencuje. Počátek ve spirále opakuje ve stručnosti modus bytí plodového vejce. Toto kruhové schéma postupně transcenduje a začíná budovat nové paradigma prostřednictvím distálních smyslů zraku a sluchu. Distální smysly zraku a sluchu budují transcendentální subjektivitu Já – Ty již nikoli na základě chemickém, který náleží autonomní části CNS, ale vlnovém. Distální smysly přijímají světelné a zvukové vlny, které jsou převáděny na elektrické akční potenciály. Ústředí distálních smyslů zraku a sluchu je spojeno s mozkovou kůrou. Dozrávající mozková kůra se tak začíná stávat nositelem vědomí individuálního Já. Distální smysly začínají utvářet mentální reprezentaci individuálního Já v mozkové kůře, a tak překlenovat autonomní vládu podkoří. Bytí Já se začíná emancipovat od svého vitálně–numinózního (pudově-intuitivního) základu. Mozková kůra však bude nositelem vědomí individuálního Já pouze podmíněně, zatímco podkoří zůstane nositelem vědomí univerzálního Já nepodmíněně. Ponechává si totiž ve své režii regulaci stavů a úrovní vědomí, stejně jako otázky života a smrti. Percepčně-anaklitické paradigma překračuje zprvu neslučitelné intenzity (kvality) a začíná je postupně proměňovat v extenzitu s tím, jak distální smysly diferencují jednotlivé aspekty (příznaky) Ty.
Já začíná být fascinováno lidskou tváří a lidským hlasem. Tvář matky je první tváří světa, první šifrou světa. Stává se smyslem a důvodem bytí Já. Pud slasti se začíná proměňovat v citové pouto. Já si začíná zvnitřňovat podoby Ty jako podoby člověka nejprve ve smyslu biologického druhu, posléze jako konkrétně jedinečného a nezaměnitelného – bytostného Ty.
Konfigurace oči – ústa vytvářejí pregnantní geometrický tvar – trojúhelník, který se stává zřetelnou a jasnou figurou percepčního pole, dominantou tváře Ty. Všechno ostatní je jen jeho neurčitým pozadím. Je to ratio vědomí, kdo abstrahuje tento pregnantní celostní tvar od všech ostatních. Čistý rozum vyžaduje stereotyp, dokonalé a ideální tvary. Detekuje je a tím umožňuje zdání kontinuity a objektivity. Teprve postupně se tento abstraktní archetyp proměňuje skrze fluktuaci konkrétně jedinečných podob Ty.
Tvář se stává novou podobou nebe. Svou přirozeností je percepčně-anaklitické paradigma adorační. Já má bytostnou potřebu participovat na aktivitách bytostného Ty, být zahrnuto do světa Ty. Já, bytostně akceptováno Ty, je spontánní a hraje si, je zvídavé a touží poznávat a objevovat. Já se připoutává k Ty a soustředí kolem něho všechny svoje aktivity, jako se soustředí poddaní kolem krále. Martin Buber píše: Setkávám se s „Ty“ z milosti; nemohu je najít hledáním. Ale to, že je oslovuji základním slovem, je čin mé bytosti (…) Setkávám se s „Ty“. Ale vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. A tak vztah znamená, že jsem vyvolen i volím (…) Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí (…) Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k „Ty“.
Buberův bytostný vztah Já – Ty je stavem aktuálního setkání, v němž chybí časovost, prostorovost a kauzalita. Ty se sice objevuje v prostoru, ale jen jako výrazný protějšek, kdy všechno ostatní se jeví pozadím, nikoli jeho mezí a mírou. Objevuje se v čase, ale v čase události, která je sama v sobě naplněná; není prožívána jako pouhá část nepřetržitého a jasně učleněného sledu, nýbrž jako trvání. Ty se objevuje zároveň jako to, na co se působí, i jako to, co působí, ale není začleněno do řetězu příčin, nýbrž je ve své interakci s Já začátkem i koncem dění
Podoba konkrétně jedinečné tváře Ty je dokončena v sedmém měsíci života, kdy Já vcelku náhle, intuicí instinktu rozpoznává tvář Ty jako tvář svého jedinečného a již nezaměnitelného Ty, zatímco cizí tvář v něm začíná probouzet úzkost, projevující se odvrácením pohledu a pláčem (stává se nositelem negativních projekcí).
Já má na každé vývojové úrovni bytostnou potřebu smysluplné komunikace s Ty. Potřebuje zakoušet pocit, že je ve spojení s Ty, že je zrcadleno a respektováno Ty. Smysluplná přítomnost Ty se obrací k potřebám Já, soustředěně mu naslouchá. Je mu k dispozici, na dosah. Já a Ty si naslouchají srdcem, jeden na sebe nechává působit druhého. Já rozpoznává pravdu Ty intuicí instinktu. Ty se stává bazální oporou, jestliže je spolehlivé a předvídatelné, jestliže jeho péče není jen aktem náhody nebo projevem nálady. Smysluplná přítomnost Ty brání zhroucení Já. Ty musí rezonovat s bytostnou potřebou Já, musí být smysluplným komplementem, kompenzujícím manko bytí Já. Musí být nositelem chybějícího významu (informace) pro Já. Všechno spontánně se vynořující touží být zrcadleno a zpevněno zpětnou vazbou reálně existujícího Ty, bez jehož působení zaniká: dítě si přestává broukat, přestává se usmívat, přestává jíst, stává se apatickým, autistickým.
Nepřiměřeně dlouhá separace je vždy interpretována ve vědomí Já jako opuštění, jako odvržení a potrestání. Dítě je v situaci separace nejen zbaveno lásky a citu milujícího Ty, ale je také vydáno napospas separující moci pudově-instinktivního paradigmatu, která se obrací v anaklitické depresi proti Já a sadisticky ho mučí. Ty je v tomto paradigmatu milostiplné a formující. Já se cítí být díky této akceptaci milováníhodné a je vděčné svému milujícímu Ty. Ty má podobu osobního a nezaměnitelně milujícího božství, toho, co je samo v sobě uzavřeno a naplněno, čemu nic nechybí, a proto je dokonalé. Já, jež se kolem sedmého měsíce přimklo specifickým anaklitickým poutem k tváři svého konkrétně jedinečného Ty, aby v osmém měsíci zakusilo separační úzkost ze ztráty Ty, pojmenovává kolem devátého měsíce své bytostné Ty jménem.
Spontánní motorická aktivita Já a percepční vjem Ty jsou dva okruhy dějů, vzájemně spojené principem kauzality, která má ovšem nejprve kvalitativní povahu. Percepce Ty se stává regulátorem spontánní aktivity Já. Spojení mezi vnímanou skutečností a vlastní činností se zdá mít na nejranější vývojové úrovni mystickou povahu. Já se cítí být mysticky spojeno s Ty. Znamení (smyslové vjemy) primitivovi i nemluvněti pomáhají sledovat působení mystických sil všude kolem a tak se orientovat. Nic není náhodné, všechno mluví řečí souhlasu či nesouhlasu, naděje či beznaděje. Svět času, prostoru a kauzality ještě není sestrojen. To, co je vnímáno, se bezprostředně vztahuje k tomu, co se právě stalo či děje, jako spásné či zatracující znamení.
Kolem osmnáctého měsíce, se dovršuje a relativně uzavírá anaklitické pouto k Ty. Podoby Ty byly již dostatečně zvnitřněny, aby se mohly stát východiskem pro nově nastupující archetyp, archetyp síly Já. Anaklitické pouto k Ty začíná být relativizováno a na scénu nastupuje archetyp vůle k moci Já, který dává povstat identitě Já, egu Já. Vitální energie pudu se částečně začíná stahovat z pouta k Ty a libidinózně obsazuje imaginární obraz Já. Je to archetyp, který relativizuje význam Ty a propůjčuje pocit moci Já.
Archetyp jako síla Já a vůle k moci nutí Já vzdorovat jeho dosud adorovanému Ty, asertivní síla Já začíná konkurovat oddané lásce k Ty. Prožívání Já se stává ambivalentním. Vůle k moci se ukazuje být novým aspektem Já. Je to archetyp, co nyní nastoluje téma intencionality a nutí Já projevit vůli, stát se viditelným, ukázat se. Archetyp síly požaduje odvahu vzdorovat a negovat
Láska a síla jsou dva aspekty Jednoho, Jungova bytostného Já. Já v archetypu vůle k moci se zakouší jako všemocné, jako hybná síla světa Ty. Nyní se samo Já stává hybatelem světa a tvořitelem světa. Je opojeno svou mocí a zakouší rozkoš z tvoření a ničení. Já si touží podmanit Ty, protestuje, vzdoruje, ničí, destruuje, je zvídavé, projevuje zájem o to, co je uvnitř, v nitru Já. Ubližuje Ty a zakouší sadistickou rozkoš. Vzápětí touží po lásce a odpuštění Ty, jemuž před chvílí ublížilo. Masochisticky touží po trestu a odčinění. Já se nyní samo stává mírou všech věcí. Je magicky sebestředné. Participace Já na moci archetypu dává Já pocit všemocného magického ovládání ostatních. Ale rub této participace představuje strach, že Já bude chyceno do stejné pasti, že bude samo ovládáno a zničeno. Je proto nedůvěřivé a podezíravé, senzitivně vztahovačné. Všemocnost Já a paranoidní vztahovačnost vůči Ty jsou dvěma stranami téhož archetypu.
Já si začíná antropomorfizovat svět. Nevědomě nalézá svoje vlastní nitro vně sebe. Pojmenovává ho a vciťuje se do něho. Vnější svět je nejprve přeexponován nitrem Já, zrcadlí ho. Já prostřednictvím této projektivní identifikace rozumí světu Ty. Kvete symbolické myšlení a symbolická hra. Svět se stává realitou afektivního přání anebo obav a úzkostí. Symbolismus je soustředěn kolem sebeobrazu Já a účastní se ho i nevědomé konflikty. Piaget připomíná Jungovu zásluhu v tom, že spatřoval v symbolismu primitivní řeč a zdůraznil univerzálnost symbolů v různých kulturních tradicích. Symboly jsou stejně univerzální jako mimická a pantomimická řeč těla. Mimiku tvoří skupiny identických svalů všech savců, jak si povšiml již Darwin. Uvnitř vědomí Já, které je dualitou koncepce a percepce, virtuálního a konkrétního, má nyní převahu virtuálně symbolizující (asimilující) na úkor konkrétně percepčního. Virtuální archetyp asimiluje konkrétní vjemy v tom smyslu, že přes konkrétní realitu světa Ty exponuje svůj vlastní imaginární obraz. Konkrétní realita se tak stává nositelem projikovaných obsahů imaginace. Realita Ty je asimilována, svévolně manipulována a interpretována emočním nastavením Já.
Já si nově tvoří svět tím, že ho pojmenovává. Každý pojmenovaný předmět vystupuje z chaosu neurčitého pozadí a stává se figurou začleněnou do řádu řeči. Věcem vnějšího světa Ty jsou přidělovány významy, vyjadřující nejprve nitro Já. Já nevědomě zpracovává svoje vnitřní konflikty a traumata předchozího (Freudova orálního) období. Ve hře na svět si je odreagovává. Očišťuje své nitro před vstupem do vlády nového archetypu. První slova jsou tedy symboly, které nerozlučně spojují vnější a vnitřní. Slovo je původně něčím bytostným. Bylo křikem vyjevujícím bolest a úzkost z porodního traumatu. Bylo broukáním ve stavu spokojenosti. Bylo díkůvzdáním Ty ve jménu „mama“. Bylo pojmenováním Já jako imaginárního sebeobrazu. Stává se nástrojem ničení i tvoření světa.
Symbolizace umožňuje vyjádřit skryté a vyjevit jeho smysl. Jazyk ve smyslu konvenčně dohodnutých znaků je naopak nástrojem procesu přizpůsobení (adaptace) Já světu Ty. Já se zmocňuje slova, aby stvořilo realitu světa řádu časoprostoru a kauzality, ale nejprve využívá slova, aby stvořilo realitu afektivního přání. Symbolická hra plní úlohu katarze, odreagovávají se traumata a konflikty právě uplynulého období. Katarze tedy slouží očištění před vstupem do nového kognitivního (verbálně racionálního). Touhy pudu mohou být naplňovány v imaginaci v procesu identifikace se symbolickými postavami. Pohádka představuje mýtus Já, vypráví o osudech Já v imaginárních před-obrazech, před-scénách reálného života
A je to řád jazyka, který začíná spoutávat mnohoznačnost symbolů. Slovo se stává jednoznačným, kulturně zavedeným znakem, jasnou kategorií, která umožňuje a konstruuje uzavřený systém myšlení. Řád řeči odděluje dítě od matky tím, že mu nabízí identifikaci s řádem řeči. Dítě tak může překročit původní vztah s matkou, nesený chaosem zde a nyní, a vykročit do světa jazyka, kultury a civilizace. Pojmenování znamená vydělení, ohraničení a tím konstituování. Řád řeči zakládá řád myšlení jako novou podobu paradigmatu. Je to svět slov, který tvoří svět věcí, jenž je původně zmaten ve svém zde a nyní. Řád řeči se organizuje na základě svých vnitřních gramatických zákonitostí.
Slova jako konvenční prvky jazyka spoutávají tvořivé jádro symbolu, ohraničují ho povrchem jasného a zřetelného významu. Mezi čtvrtým a šestým rokem slovo postupně ztrácí schopnost oživovat fantazijní představy (eidetismus). Slovo jako znak umožňuje konstituovat věci v jejich existenci nezávislé na Já a utvářet tak svět jako svébytně existující Ty. Formuje se svět jako skutečnost na potřebách a přáních Já nezávislá. Věci a bytosti jsou již myslitelné v jejich svébytnosti a nezávislosti na Já. Magické myšlení, kdy Já je příčinou všeho dění, ustupuje principu reality. Rodí se schopnost odepřít si bezprostřední uspokojení pudově afektivního přání, potlačovat pudově afektivní impulzy nebo je uspokojovat symbolicky. Já začíná vrůstat do kulturní tradice svého rodného jazyka.
A je to řád jazyka, který začíná spoutávat mnohoznačnost symbolů. Slovo se stává jednoznačným, kulturně zavedeným znakem, jasnou kategorií, která umožňuje a konstruuje uzavřený systém myšlení. Řád řeči odděluje dítě od matky tím, že mu nabízí identifikaci s řádem řeči. Dítě tak může překročit původní vztah s matkou, nesený chaosem zde a nyní, a vykročit do světa jazyka, kultury a civilizace. Pojmenování znamená vydělení, ohraničení a tím konstituování. Řád řeči zakládá řád myšlení jako novou podobu paradigmatu. Je to svět slov, který tvoří svět věcí, jenž je původně zmaten ve svém zde a nyní. Řád řeči se organizuje na základě svých vnitřních gramatických zákonitostí.
Celý školní věk nazval Freud obdobím latence. Pudová hnutí, vrcholící Oidipovským komplexem, ustupují do pozadí a dítě se učí vrůstat do kultury jazyka. Je to čas přizpůsobování se hodnotám rodiny, školy, společnosti
V dospívání pudově-archetypální paradigma opět nastupuje na scénu. V transcendentální subjektivitě Já – Ty začíná být relativizováno Ty, bytí Já je introvertováno a nárokováno idejemi archetypů, které nyní přicházejí do vědomí Já zevnitř v podobě obrazů snění, v symbolech nočních snů nebo v symptomech nemoci. Aktivuje se archetyp hrdiny. Dospívání se ukazuje být jakýmsi poločasem rozpadu. V první fázi rozpadu (pubescence 11-15 let) dominují tělesné a hormnální změny. Druhá fáze (adolescence 15-20/24 let) je časem, kdy se začíná formovat nová identita. Dospívání je koktejlem hormonů, rozvíjejícího se abstraktního myšlení, prosakujících idejí a touhy po svobodě. (O dopívání jsem psala podobně v jiném textu – viz Dospívání jako poločas rozpadu).
Pro Junga bylo důležité období pozdní dospělosti, kdy krize dospívání se může, a podle jeho mínění by také měla, zopakovat opět na nové a vyšší úrovni. V procesu individuace funguje bytostné Já jako skalpel, který odřezává člověka od slepého přizpůsobení se rodině, společnosti a sociálním maskám (Personě). Jakmile je ego dostatečně silné a pevné, svět slova Ty začíná být opět relativizován, je mu odnímán smysl a dostavuje se krize identity, kterou Jung označil v procesu individuace alchymistickým pojmem nigredo.
Aby došlo k vnitřní komunikaci ega a jeho bytostného Já, které je numinózum, musí být ego připraveno a očištěno. Slyšíme biblický výrok „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (v řeckém originále Metanoite) trefuje samotné jádro Jungova chápání psychologické transformace. Řecké slovo metanoia znamená to „změnu smyslu“, „obrácení mysli“ nebo „překročení dosavadního myšlení“. Aby se ego mohlo spojit s bytostným Já, musí se nejprve vzdát své iluze, že je neomezeným vládcem psychiky.
V Jungově pojetí je „království nebeské“ psychologickou metaforou pro bytostné Já a proces očištění je nezbytnou podmínkou pro jakékoliv posvátné spojení (coniunctio). Já musí „očistit“ svůj postoj od pýchy (hybris) a uznat, že nad ním stojí vyšší autorita. Toto vnitřní pokání je aktem hluboké pokory.
Prvním krokem očištění ega je pro Junga rozpoznání vlastního Stínu.Všechno zlo, které ego dosud vidělo venku na druhých lidech (projekce), musí vzít zpět do sebe.
Ego se musí očistit od svých sebeklamů a iluzí o vlastní dokonalosti. Vidět svou vlastní temnotu a přijmout za ni odpovědnost je nesmírně bolestivý, očistný proces. Bez tohoto „umytí“ by setkání s čistou energií bytostného Já vedlo k okamžité destrukci ega nebo k jeho patologické pýše (inflaci).
Jung zjistil, že alchymisté tento proces popsali staletí před ním. Aby mohl vzniknout mudrcův kámen (symbol bytostného Já), hmota musela nejprve projít fází zčernání (nigredo – krize, chaos) a následně fází očištění a zbělení (albedo).
Psychologicky to znamená, že se ego čistí od slepých závislostí, instinktivních nánosů, nevědomých identifikací s rodinou či davem a od nároků své společenské masky (Persony). Teprve když je ego takto očištěno, transformováno a zprůhledněno, přestává bytostnému Já clonit. Už není pevnou zdí, ale stává se čistým zrcadlem, které dokáže reflektovat světlo bytostného Já do vědomého života, aniž by ho zkreslovalo.
Člověk musí vykonat těžkou vědomou práci (morální úsilí, integraci Stínu, stažení projekcí). Tímto „očištěním, ego připravuje psychickou strukturu – obrazně řečeno staví Altar nebo čistou nádobu. Zda však do této připravené nádoby vstoupí světlo bytostného Já, není jisté. Jak napsala Jungova nejbližší spolupracovnice Marie-Louise von Franz: „Bezradnost vědomé situace má člověka donutit, aby se spolehl na akt Boží.“
Sjednocení ega a bytostného Já je tedy v jungovské psychologii vyžaduje maximální etické úsilí člověka, které nakonec může, ale také nemusí, být korunováno nepředvídatelným aktem milosti z hlubin duše. Skutečné imitatio Christi znamená žít svůj vlastní život tak radikálně, statečně a věrně svému vnitřnímu hlasu (bytostnému Já), jako ho žil Ježíš. Znamená to nést svůj vlastní kříž, nikoliv ten Kristův.
Z jungovského pohledu náboženské úkony jako křest, modlitba nebo eucharistie jsou mocnými psychologickými nástroji, které proces přibližování se vnitřnímu Kristu (bytostnému Já) usnadňují a chrání. Křest psychologicky představuje iniciaci – vědomé vyčlenění se z čistě přírodního, nevědomého stavu. Je to přijetí faktu, že člověk není jen biologický stroj, ale nese v sobě „božskou jiskru“ (duši), o kterou musí pečovat. Modlitbu Jung chápal jako formu vnitřního dialogu s bytostným Já. Je to způsob, jak Ego udržuje spojení se svým středem, aby jím nebylo zaplaveno, ale aby z něj čerpalo vedení. Pomáhá „usebrání“, které je pro individuaci nezbytné. Pro Junga byla mše svatá v podstatě rituálem individuace. Symbolizuje oběť Ega a jeho proměnu. Přijímání „těla a krve“ je psychologicky integrací božského principu do vlastního života – uznáním, že „nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“ (tedy že Ego slouží vyššímu celku). Rituály tedy nejsou „vstupenkou“, ale spíše osvědčenou mapou a výstrojí pro cestu, kterou by duše jinak musela jít „bosá“.
