Článek
Rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny ve 4. kapitole Janova evangelia (Jan 4,1-42) představuje zásadní teologický text zaměřený na Ducha svatého jako živou vodu a transformaci lidského srdce. Ježíš překračuje společenská tabu, když hovoří s ženou, cizinkou a ještě morálně vyvrženou. Nabízí jí vnitřní duchovní nasycení namísto fyzické vody. Tento příběh dále zdůrazňuje přechod od uctívání na konkrétních místech k uctívání v duchu a pravdě, což vede k okamžité proměně ženy, která se stává misionářkou.
Ježíš jí odpověděl: „Věř mi ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě......Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdu ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,21 – 24)
V jiném kontextu slyšíme o Duchu v rozhovoru Ježíše s farizejem Nikodémem v 3. kapitole Janova evangelia (Jan 3,1-21). Setkávají se v něm dva světy: tradiční židovská zbožnost, založená na zákoně a nová realita života z Ducha.
Nikodém byl vlivný muž ( farizeus) a člen židovské velerady. Za Ježíšem přichází v noci. Celý rozhovor stojí na nedorozumění způsobeném řeckým slovem anóthen. Toto slovo má dvojí význam: „znovu“ a zároveň „shůry“. „Nenarodí-li se kdo anóthen(shůry/znovu), nemůže spatřit Boží království.“ (Ježíš)
Nikodém chápe slovo pouze ve smyslu fyzického opakování: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Což může podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se?“
Ježíš vysvětluje: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3,5) „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (Jan 3,6)
Ježíš Nikodémovi popisuje fungování Ducha svatého pomocí hry se slovy, protože v řečtině i hebrejštině znamená totéž slovo (pneuma / ruach) jak „duch“, tak i „vítr/dech“. „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Jan 3,8)
Je zde řečeno, že působení Ducha je svobodné, nepolapitelné a lidským rozumem nekontrolovatelné. Nemůžeme ho vlastnit, ale vidíme jeho reálné důsledky v proměněném životě člověka. Člověk nemůže vlastními silami, morálkou ani plněním zákona dosáhnout spásy. Pozemský život (tělo) produkuje jen pozemský život. Božský život může dát pouze Bůh (Duch).
A ještě o Duchu v úplně jiném kontextu:
„Království nebeské je jako poklad skrytý v poli, který člověk najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a kupuje to pole.“ (Matouš 13,44)
Poklad není vidět na první pohled, je schovaný v obyčejné zemi (poli). To odpovídá tomu, co jsme slyšeli v rozhovoru s Nikodémem. Boží realita není zjevná lidským, tělesným očím. Člověku se jí může dostat jen skrze znovuzrození z Ducha.
Jak bychom si takové znovuzrození mohli představit, o tom zanechal svědectví
francouzský matematik, fyzik a křesťanský myslitel Blaise Pascal. Tento dokument vstoupil do dějin pod názvem Pamětní spis (Le Mémorial) a představuje jedno z nejautentičtějších a nejintenzivnějších svědectví o osobním prožitku víry a moci Ducha svatého. V noci z 23. na 24. listopadu 1654 mezi půl jedenáctou večer a půl jednou v noci prožil mystické vytržení. Okamžitě po tomto zážitku si na kus pergamenu a papíru horečnatě zapsal své pocity.
Pamětní spis (Le Mémorial)
Léta Páně 1654, Pondělí 23. listopadu.
Oheň.
Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, nikoli filozofů a učenců.
Jistota. Jistota. Cit. Radost. Pokoj.
Bůh Ježíše Krista.
Deum meum et Deum vestrum.(Můj Bůh a váš Bůh.)
„Tvůj Bůh bude mým Bohem.“
Zapomnění světa a všeho, kromě BOHA.
Nalézá se jen cestami ukázanými v Evangeliu.
Velikost lidské duše.
„Otče spravedlivý, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal.“
Radost, radost, radost, slzy radosti.
Odloučil jsem se od něho:
Dereliquerunt me fontem aquae vivae. (Opustili mne, zdroj vody živé.)
„Můj Bože, opustíš mě?“
Ať od něho nejsem odloučen navěky.
„A toto je život věčný: aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“
Ježíš Kristus.
Ježíš Kristus.
Odloučil jsem se od něho; utíkal jsem před ním, zřekl se ho, ukřižoval ho.
Ať od něho nejsem nikdy odloučen.
Uchovává se jen cestami ukázanými v Evangeliu:
Naprosté a sladké odřeknutí se.
Naprostá podřízenost Ježíši Kristu a mému duchovnímu vůdci.
Věčná radost za jeden den zkoušky na zemi.
Non obliviscar sermones tuos. (Nezapomenu na tvá slova.) Amen.
Pascal o tomto zážitku nikomu neřekl. Text nalezl až po jeho smrti v roce 1662 jeho sluha. Zjistil, že Pascal tento dokument přenášel z jednoho oděvu do druhého a měl jej pečlivě zašitý v podšívce kabátu přímo u srdce. Sloužil mu jako permanentní připomínka okamžiku, kdy se jeho život od základu proměnil.
Text dopisu dokonale propojuje témata, která jsme probírali výše. Pascal jako geniální vědec pochopil, že Bůh křesťanství není jen „prvotní hybatel“ nebo chladný mimozemský architekt (Bůh filozofů), ale osobní Bůh, který se dává poznat lidskému srdci skrze lásku a moc Ducha. Pascal v textu přímo píše o radosti a o tom, že se dobrovolně „odřezává“ od světa. Našel svůj skrytý poklad v „poli“ a vše ostatní pro něj ztratilo absolutní hodnotu.
Tento moment byl pro Pascala faktickým naplněním toho, o čem mluvil Ježíš s Nikodémem. Vědecký rozum musel ustoupit přímému zásahu Božího Ducha (Pneuma), který se projevoval jako oheň a nevýslovná radost.
Jeho počínání, to, že si svůj zážitek uchoval jako svoje nejvnitřnější a nejhlubší tajemství, naplňuje přesně text Písma. …našel skrytý poklad a ukryl ho v sobě.
Poklad není na první pohled vidět, je schovaný v obyčejném poli (člověku). Boží realita není zjevná lidským, tělesným očím. Člověku se dostává jako nečekaný akt Boží milosti, která člověka často zastihne uprostřed běžného života. Narození z Ducha není lidským výkonem.
Když se Ježíše jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“
Jestliže už je Boží království mezi námi, potom můžeme předpokládat, že jsou zde již někteří, kteří narození z Ducha zakusili, ale stejně jako Blaise Pascal zachovali mlčení. Poklad zůstává skrytý.
Boží království se potom jeví jako příslib, který je před námi, jako zaslíbený cíl naších životů a může být dokonce některými dosažen už zde, na zemi. Je možné, že někteří už dosáhli tohoto cíle, že už zakusili onu lásku Ducha svatého, její podivuhodnou moc proměňující život, lásku silnější než smrt, sílu Boží vlády Božího království. Lásku jako jedinou sílu, která sjednocuje, aniž by ničila (volná parafráze Tomáše Halíka).
