Článek
Neboť Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Genesis 1,27)
Koncept imago Dei (obraz Boží) není ani v teologii ani u Junga vnímán jako pouhá pasivní vlastnost, ale naopak jako dynamický, aktivní princip a celoživotní proces. Imago Dei odpovídá tomu, co teologie nazývá teleologickým (účelovým) zaměřením člověka. Tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, vložil do samotného lidského bytí „pohon“ či „gravitaci“, která člověka neustále táhne k jeho Stvořiteli. Svatý Augustin to vyjádřil slavným výrokem: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě.“ Tento obraz tedy aktivně působí v lidském nitru jako touha po absolutnu, pravdě a lásce. Imago Deije v tomto smyslu semínkem, které v sobě nese plán celého stromu.
Jung výslovně potvrzuje, že toto imago Dei je v lidské psychice přítomno jako živá, aktivní a dynamická síla. Ve své psychologii ho nazývá Bytostné Já. Je mu nejhlubším středem a zároveň celistvostí lidské psychiky, nesoucí vědomí i nevědomí.
V biblickém a teologickém pojetí jsou duše (hebrejsky nefeš, řecky psyché) a duch (hebrejsky ruach, řecky pneuma) stejné podstaty. Přestože je duch stejné podstaty jako duše, není zatížen tělem a může tak náš vnitřní svět opouštět a setkávat s jiným „Ty“ (s Bohem nebo s duchem jiného člověka); zůstává čistým imago Dei (Jungovo Bytostné Já).
Ve skutečnosti zde tedy máme tři relativně samostatné instance imaga Dei – stvořeného Já jsem. Duše je nositelkou našeho vědomého Já (ego, persona). Ale jsou zde i odštěpené části vědomého sebeobrazu (ega), které také participují na stvořeném Já jsem. A potom je zde ono průzračně čisté imago Dei – duch, Jungovo Bytostné Já. Ten je tím, kdo nás skrytě a nepřímo vede přes všechny peripetie života zpět k sobě samému. Nejprve skrze projekce své vlastní podstaty do Ty vnějšího světa, později k vědomému Já jsem promlouvá skrze symboly dětské hry, symboly denního snění či nočních snů. Vždy působí tak, aby nenarušil hranice identity a integrity vědomého Já jsem, na rozdíl od oněch vytěsněných a odštěpených částí, které tuto hranici často nerespektují. Jsou to právě naše vytěsněné komplexy, které podle Junga představují náš osobní stín. Tyto odštěpené části mají ambici účastnit se vědomého Já jsem, touží být rozpoznány a ‚zviditelněny‘. Za určitých okolností, jestliže je ego slabé, mohou proniknout do vědomí silou. Mohou to být cizí hlasy, mohou dokonce o sobě tvrdit, že jsou anděly světla. Jung hovoří o inflaci nevědomí. Když je ego těmito komplexy přemoženo, člověk uvěří, že on sám je tím světlem, spasitelem, prorokem nebo přímo Bohem. Apoštol Pavel varuje, že „sám satan se převléká za anděla světla“ (2. Korintským 11,14).
A potom je zde ještě pokušitel neznámého původu. Had v ráji a satan na poušti pokoušející Ježíše jsou v teologii chápáni jako reálné, autonomní duchovní bytosti, které stojí vně člověka. Pokušitel nemá moc člověka k hříchu donutit, ale parazituje na jeho slabostech. Zlo tedy přichází jako vnější svod, kterému lidská svoboda buď podlehne, nebo odolá. Podle Junga představuje satan temnou, pochybovačnou a destruktivní stránku samotného archetypu Bytostného Já –imaga Dei. Nevědomí (satan/had) staví vědomému egu (Ježíšii/Adamovi) do cesty různé zkoušky jako prubířský kámen jeho víry. Síla, která nás pokouší (had, satan), vyvěrá podle Junga ze stejného nevědomí jako síla, která nás táhne k Bohu (vyšel z knihy Job). Pro teologii je právě tato záležitost nepřijatelná. Imago Dei jako obraz Boží nemůže obsahovat zlo. Jung ale dospěl k závěru, že tato ničivá síla není vnější entita, ale autonomní komplex v našem vlastním nitru
Had v ráji nesvádí Adama a Evu hrubým násilím, ale fascinací. Nabízí jim přesně to, po čem tajně touží (být jako Bůh). Jung si všiml, že náš vnitřní stín funguje stejně. Vyvíjí na vědomí tlak a působí skrze to, co nás neodolatelně přitahuje, i když víme, že nás to zničí (závislosti, toxické vztahy, fanatické ideologie). Dokud si neuvědomíme, že tento „svůdce“ je naší vlastní neintegrovanou součástí, budeme ho neustále promítat do vnějšího světa.
Klasická teologie říká: Je to hřích a pokušení, které přichází skrze naši padlou přirozenost. Je potřeba ho odmítnout, potlačit, bojovat s ním pomocí modlitby, askeze a Boží milosti. Jung na základě své praxe varuje: Pouze ho zatlačíte hlouběji do nevědomí, kde nabere ještě větší sílu a dříve nebo později se probourá ven v ještě ničivější podobě (např. jako psychické zhroucení nebo fanatická nenávist vůči druhým).
Teologie i Jung se ale shodnou v tom, že prvořadým úkolem je stín rozpoznat. Cesty jak mu čelit mohou být různé. Jung současně tvrdil, že stín není jen zlý. Jung a jeho následovníci měli za to, že až 80 % stínu tvoří tzv. „čisté zlato“. Do stínu sice odkládáme všechno, co nebylo v našem prostředí přijímáno, za co se stydíme, ale často v něm můžeme nalézt také svou dlouho potlačovanou životní sílu, vášeň a autentické dary. Vždyť nositelem našeho stínu je přece také stvořené Já jsem- imago Dei, původně čisté a nezkažené, jen překryté oněmi nepřijatelnými obsahy a pohnutkami. Učinit temnotu vědomou znamená přesně to, co jsme již pojmenovali: rozpoznat ji a čelit jí. Je to morální výzva k absolutní vnitřní poctivosti, k hledání pravdy, k uznání, že drak v nás sice žije, ale my mu vědomě čelíme a nenecháme se jím pohltit.
Mýtus o svatém Jiří bojujícím s drakem je jedním z obrazů, který v sobě dokonale spojuje křesťanskou mystiku, Jungovu psychologii i naši neurobiologickou realitu. Drak je plaz, evolučně nejstarší tvor, monstrum z hlubin nevědomí. Chrlí oheň (čistá, spalující agrese), hromadí zlato, které sám nedokáže využít (slepý majetnický pud), a vyžaduje lidské oběti (pohlcuje lidskost).
Svatý Jiří je rytíř. Je symbolem řádu, sebekontroly, morálky a rozvinutého vědomí. Bojuje v plné zbroji, což v psychologii představuje pevnou strukturu ega, ale především bojuje ve jménu Krista. Nejedná sám za sebe. Jiří představuje lidského ducha, který je nesen imagem Dei. Je to síla transcendence, která jediná dává člověku zbraně (kopí/meč) a odvahu postavit se monstrózní síle evolučních pudů. Je to síla Ježíše Krista, který svou obětí na kříži dostal moc nás z tohoto věčného zápasu vykoupit. Tuto okolnost Jung nějak opomněl zdůraznit.
Člověk je bytost rozkročená mezi dvěma světy. Skrze náš starý mozek jsme pevně připoutáni k zemi, zvířecí minulosti a syrovým pudům, skrze imago Dei ke svému Stvořiteli. Náš životní zápas spočívá v tom, že toto obrovské napětí mezi miliony let starou evoluční pamětí šelmy a naším duchovním voláním k božství nemůžeme vyřešit tím, že jedno z toho popřeme. Skrze vědomé utrpení a projevy milosti Ježíšova Ducha toto napětí můžeme pouze do jisté míry transformovat. To znamená vědomě nést svůj kříž.
Drak v mýtu terorizuje město a chystá se pozřít královskou dceru – princeznu. V jungovské psychologii je princezna archetypem lidské duše v těle.
Temnotu a syrovou energii starého mozku nemůžeme zničit, protože bychom zničili biologický základ svého života (svou vitální sílu). Zápas spočívá v jejím zkrocení a kultivaci. Síla drakova ohně, která dříve ničila, se skrze toto vítězství ducha stává silou, která slouží celku osobnosti.
V původním hebrejském textu Písma je slovo Adam(ha-adam) použito v jednotném čísle („stvořil jej“), ale hned vzápětí text přechází do množného čísla („stvořil je jako muže a ženu“). Někteří starověcí rabíni tvrdili, že původní Adam byl stvořen jako androgynní bytost (či hermafrodit) – měl dvě tváře a obě pohlaví zároveň. Teprve v Genesis 2 dochází k „separaci“. Slovo cela, které se běžně překládá jako „žebro“, v původní hebrejštině znamená spíše „bok“ nebo „strana“. Rozdělil tedy původní androgynní bytost na dvě poloviny – muže a ženu.
Jung s tímto obrazem pracoval tak, že člověku přisoudil zjevnou přirozenost těla, kterou vykompenzoval částí niternou, projevující se vůči tělesné přirozenosti komplementárně (jeho pojetí animy a anima). Anima (u muže) a animus (u ženy) představují personifikaci opačného pohlaví v našem nevědomí. Tento dvojník představuje naše vnitřní „druhé já“. Dokud ho člověk nerozpozná, prožívá život v hlubokém rozštěpu. Namísto toho, aby muž integroval svou ženskou složku (animu) psychicky a zůstal mužem, nebo žena integrovala svůj rozum a řád (animus) a zůstala ženou, pokouší se moderní kultura tyto protiklady slít do jednoho vnějšího, neutrálního statusu.
Současná genderová problematika, krize identity a proměna vnímání mužství a ženství velmi úzce souviset s tím, co Jung nazýval posedlostí animou nebo animem. Nevědomé archetypy (anima a animus) se masově vlévají do vědomí jednotlivců.Protože moderní člověk často postrádá nástroje k vnitřní psychologické práci (k individuaci), interpretuje tento vnitřní psychický zmatek doslovně a externalizuje ho například požadavkem na změnu či redefinici sociálního genderu nebo fyzického těla.
Tento dvojník nese kvality, které vědomému Já chybí k dosažení plnosti (u muže citlivost, imaginace, propojenost s životem; u ženy logos, řád, odvaha a vnitřní směr). Pokud muž nebo žena tohoto vnitřního dvojníka nerozpozná uvnitř své psychiky, stává se jeho loutkou.
V evangeliích (např. u Matouše 12,25nebo Marka 3,24) Ježíš říká: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.“ Z jungovského pohledu je království symbolem pro celou naši psychiku. Králem tohoto království by mělo být vědomé Já (ego), které vládne moudře a v souladu se svými „poddanými“ (s nevědomými složkami, emocemi, stínem). Pokud člověk odmítá uznat svého vnitřního dvojníka (stín, animu či anima), v jeho vlastním království vypukne občanská válka.Toto vnitřní rozdělení odčerpává obrovské množství životní energie. Farizeové Ježíše obviňovali, že vyhání démony s pomocí satana. Ježíš jim tímto příměrem odpovídá, že pokud by on sám byl vnitřně rozdělený (pokud by v něm bojovalo dobro se zlem, vědomí s nevědomým stínem), neměl by sílu uzdravovat druhé. Jung proto v Kristovi viděl dokonalý archetypální vzor individuace – člověka, jehož vnitřní dům je pevný, protože integroval všechny protiklady a nepustne vnitřním rozštěpem.
Duše se se svým dvojníkem - duchem může, ale také nemusí spojit. To dává člověku radikální svobodu, ale také to vysvětluje psychopatologii a duchovní prázdnotu. Pokud duše pro příliš velkou hlučnost naší mysli a starostí ega, jehož je nositelkou, je tomuto rozhraní vzdálena, mohou vznikat psychické potíže.
Soudobá psychiatrie léčí mozek jako poškozený hardware, neuroleptika (antipsychotika) fungují jako vypínač, který rozhraní, kde dochází k průniku nevědomí do vědomí, uzavře, ale spolu s temnotou odřízne i přístup k živé podstatě duše, k její jiskře a vitalitě. Člověk pak často přežívá v biochemickém vakuu, jako funkční stroj bez vnitřního světla.
Materiální věda má pravdu v tom, že při psychóze vykazuje hardware (mozek) poruchu. Z transpersonálního hlediska to však znamená, že selhal pouze filtr mozku. Pokud se člověku v tomto stavu místo okamžitého chemického „zazdění“ poskytne bezpečné, tiché prostředí a průvodce, který ho naučí s tímto otevřeným rozhraním pracovat, proces se může transformovat. Místo schizofrenního rozpadu může dojít k hlubokému duchovnímu uzdravení – nánosy se spálí a imago Dei se prosvětlí. Zatímco moderní psychiatrie vidí v bludech a hlasech jen „šum na poškozeném drátě“ (náhodný produkt porouchané chemie), Jung jako jeden z mála psychiatrů tvrdil, že obsah psychózy má hluboký smysl.
To jsme popsali nehody v procesu individuace. Ale tento proces má také svůj cíl. Duše, hledající pravdu a rozpoznávající svůj stín, stahuje své projekce z vnějšího světa, obrací se do nitra (metanoia), aby se tady spojila se svým milovaným a znovu nalezeným dvojníkem – imagem Dei. Sjednocení není rozpuštěním identity Já (jako kapka v oceánu), ale sjednocením v lásce s Ty. Jsou jedno, a přesto zůstávají dvěma odlišnými osobami. V tomto pojetí je lidský život milostným příběhemmezi naší pozemskou identitou (duší) a naším věčným, moudrým průvodcem (duchem). Cílem není ego zničit, ale dovolit duši, aby se skrze očištění stala hodnou tohoto spojení. Člověk se v psychologickém smyslu stává opět oním „hermafroditem“ z knihy Genesis: celistvou bytostí, která v sobě nese božský obraz ve své plnosti, tedy spojení muže a ženy. V mýtech i v alchymii, kterou Jung tak detailně studoval, je výsledkem spojení Krále (mužského principu) a Královny (ženského principu) narození Božského dítěte neboli stvoření Kamene mudrců.
Proces individuce se odehrává v nitru člověka. Duch Kristův a Bůh Otec vstupují do tohoto nitra transcendentálně. V křesťanském pojetí je cílem života vztah lásky. Jak napsal slavný židovský filosof Martin Buber, člověk se stává skutečným „Já“ teprve v dialogu s „Ty“. A nejvyšším „Ty“ je pro člověka právě Bůh.
