Článek
Novozákonní příběh, který popisuje 24. kapitola Lukášova evangelia, vypráví o cestě dvou zklamaných Ježíšových učedníků. V den Ježíšova ukřižování se vydali na cestu do Emauz. Cestou se k nim vzkříšený Ježíš připojil, oni ho ale nepoznali. Když viděl jejich smutek a zklamání z toho, že byl ukřižován (protože doufali, že on vykoupí Izrael), začal jim systematicky vykládat celé Písmo svaté. Mluvil s nimi o tom, co se v Jeruzalémě stalo, mluvil o smyslu Mesiášova utrpení, o smrti a vzkříšení na základě starozákonních proroctví. To samé zopakoval, když se objevil uprostřed učedníků, shromážděných na Večeřadle, v horní místnosti.
Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,44)
Evangelista Matouš (Mt 1,1) začíná slovy: „Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova.“ Spojuje Ježíše se slibem, který Bůh dal Abrahámovi, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny národy země. Evangelista Lukáš (Lk 3,23–38) postupuje pozpátku a vede linii přes krále Davida a Abraháma až k Adamovi, čímž ukazuje, že Ježíš přišel zachránit celé lidstvo, nejen izraelský národ.
Proroci Izajáš, Micheáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel, seřazení chronologicky od 8. do 6. století př. n. l., předpověděli příchod Mesiáše jako Immanuela, vládce z Betléma, spravedlivého výhonku, věrného pastýře a Syna člověka
Izajáš (Iz 7,14) přináší klíčová proroctví o původu Mesiáše a jeho vykupitelské oběti: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je Bůh s námi).“ Mluví také o trpícím služebníkovi (Iz 53,5.7):
„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nespravedlnost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. […] Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před stříhači zůstal němý, ústa neotevřel.“
Micheáš, Izajášův současník, přesně specifikoval zeměpisné místo narození budoucího zachránce (Mich 5,1): „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je od pradávna, od dnů věčných.“ (Odtud pocházel i král David).
Jeremjáš (Jer 23,5–6): „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy vzbudím Davidovi výhonek spravedlivý. Bude kralovat jako král a bude rozumně si počínat a vykonávat v zemi právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. A toto je jméno, jímž ho budou nazývat: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“
(Jer 31,31–33): „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako tu smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim vložím do nitra, napíšu jim ho na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“
Ezechiel (Ez 34): Proroctví oznamuje, že Bůh sám vyhledá a bude pečovat o své ovce a ustanoví nad nimi jednoho věrného vůdce, služebníka Davida. Tento mesiášský slib je podle Nového zákona naplněn Ježíšem Kristem, který o sobě hovoří jako o „dobrém pastýři“, jenž spojuje lidi v jedno stádo.
Daniel (Dan 7,13–14):Představuje tajemnou postavu „Syna člověka“, kterému Bůh svěřuje věčnou vládu nad všemi národy. Tato pasáž je naprosto klíčová, protože Ježíš tento titul v evangeliích používal pro sebe nejčastěji. Jeho prohlášení před veleradou, které na tento text odkazovalo, vedlo k jeho odsouzení za domnělé rouhání, protože tím jasně naznačil svou božskou identitu.
Zachariáš předpověděl způsob, jakým Mesiáš vstoupí do Jeruzaléma. (Zach 9,9):
„Rozjásej se, sionská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Toto proroctví se doslova naplnilo při Ježíšově Květné neděli).
Večeřadlo, místo kam se poutníci z Emauz vrátili, a kde mezi učedníky přišel i zmrtvýchvstalý Kristus, je také místem, kde se konala Poslední večeře Páně a kde, na učedníky o Letnicích sestoupil Duch svatý.Budova je unikátní tím, že je v jejím přízemí bude později uctíván i hrob krále Davida, posvátné místo Židů. Podivná souhra náhod.
Podle novozákonních evangelií určil místo konání Poslední večeře samotný Ježíš Kristus. Ježíš neřekl apoštolům adresu předem. Namísto toho poslal dva své učedníky napřed do Jeruzaléma s velmi specifickým a prorockým návodem: Měli jít do města a vyhledat muže, který nese džbán s vodou. To bylo v tehdejší době velmi nápadné znamení, protože vodu v té době nosily téměř výhradně ženy.
Nejpodrobnější a nejstarší zápis najdeme v Markovi 14, 12–16:
¹²Prvního dne svátků Nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: „Kam chceš, abychom šli a připravili ti velikonoční večeři?“ ¹³I poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a potká vás muž, který nese džbán vody. Jděte za ním, ¹⁴a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘ ¹⁵A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam nám vše připravte!“ ¹⁶Učedníci vyšli, přišli do města a nalezli všecko, jak jim řekl; a připravili velikonočního beránka.
Podle evangelií se Poslední večeře odehrála v noci, kdy Židé slavili svátek Pesach jako připomínku vyvedení z egyptského otroctví. V Egyptě před desátou ranou (pobitím prvorozených) musela každá izraelská rodina obětovat bezvadného beránka a jeho krví potřít veřeje (zárubně) svých dveří. Anděl zhoubce domy označené krví beránka obešel a nikdo v nich nezemřel. Izraelité měli tuto večeři a oběť beránka slavit každý rok na svátek Pesach jako věčnou připomínku toho, že je Bůh vyvedl na svobodu. Během Poslední večeře dal Ježíš tomuto rituálu zcela nový a definitivní rozměr. Učedníci sice připravovali ke stolu pečeného beránka, ale skutečným Beránkem se stal sám Ježíš. Při večeři Ježíš nevzal maso beránka, ale vzal chléb a víno a řekl: „Toto je mé tělo… Toto je má krev…“ Tím ukázal, že on sám je tou novou obětí. Už na začátku Ježíšova působení o něm Jan Křtitel prohlásil: „Hle, beránek Boží, který snímají hříchy světa“ (Jan 1,29).
Na stejném místě, kde se odehrávala Poslední večeře o svátcích Pesach - ve Večeřadle – se o 50 dnů později o židovském svátku Šavu‘ot konaly Letnice. Tato událost nastala 50 dní po zmrtvýchvstání Ježíše Krista (10 dní po jeho nanebevstoupení) a v křesťanském kontextu je považována za oficiální zrod církve.
Apoštolové a Ježíšova matka Maria byli shromážděni v horní místnosti, když se náhle z nebe ozval hukot jako prudký vichr. Nad hlavou každého z nich se objevily jakoby ohnivé jazyky. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, kterým rozuměli poutníci z celého tehdejšího známého světa, kteří v té době v Jeruzalémě slavili svátky.
Letnice původně vycházejí ze židovského svátku Šavu'ot (Svátek týdnů), kterým Židé oslavovali darování Tóry (Zákona) na hoře Sinaj. Křesťané věří, že darování Tóry bylo v tento den nahrazeno darem Ducha svatého. Svátek Seslání Ducha svatého je pohyblivý a završuje padesátidenní velikonoční dobu.
Židé oslavují darování Tóry (Desatera)Mojžíšovi na hoře Sinaj a sklizeň první pšenice. Protože Ježíš byl ukřižován během Pesachu, Duch svatý sestoupil o 50 dní později – právě když se slavil tento židovský svátek Šavu´ot.
Bůh napsal Desatero svým prstem na kamenné desky (Ex 31,18). Zákon stál vně člověka jako soubor příkazů a zákazů, které lidé museli poslouchat pod hrozbou trestu. Duch svatý nepíše na kámen, ale přímo do lidského srdce (2Kor 3,3). Člověk už neposlouchá Zákon z vnějšího donucení, ale proto, že se proměnilo jeho vnitřní smýšlení a touhy. Tuto změnu předpověděl už starozákonní prorok Ezechiel: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce masité.“ (Ez 36,26)
Apoštol Pavel v listu Korintským staví tato dvě darování do přímého kontrastu: Litera (Zákon) ukazuje člověku jeho hřích, ale nedává mu sílu ho překonat. Proto v konečném důsledku přináší odsouzení a smrt.
Duch svatý dává člověku vnitřní sílu (milost) žít tak, jak to Bůh žádá. Osvobozuje od strachu z trestu a přináší duchovní život. „…vždyť litera zabíjí, ale Duch oživuje.“(2Kor 3,6)
Nový zákon ukazuje, že některé starozákonní historické události byly předobrazem (stínem) toho, co Ježíš vykonal v duchovní rovině pro celé lidstvo. Izraelité byli Hospodinem vyvedeni z egyptského otroctví. Z jakého otroctví by nás dnes mohl vyvést Ježíšův Duch? Žijeme v čase otroctví digitálního. Je to stav, kdy je lidská pozornost uzavřena do umělé bubliny. Namísto aktivní tvorby vlastního života je chování člověka mechanicky tvarováno pomocí systému odměn (lajků, notifikací). Vědomé a zodpovědné rozhodování je nahrazeno reflexivním a zacykleným jednáním. Mentální energie pro svobodné myšlení je odčerpávána algoritmy, jejichž diktát určuje směr lidského zájmu, lidské myšlení je přizpůsobeno stroji, lidské touhy jsou manipulovány za účelem komerčního nebo mocenského zisku. Sebeovládání je tlumeno záměrným designováním systémů, kdy Systém je navržen tak, aby okamžitě reagoval na lidskou akci a vyvolal chemickou reakci v mozku (dopaminový záblesk po získání "lajku").
Nezakoušíme stejné zotročení jako Izraelité v Egyptě? Faraonovy biče pouze nahradily neviditelné nitky algoritmů. Cestu z toho ven zatím nikdo nenašel. Naopak odpadlictví od Boha se prohlubuje čím dál a hlouběji ve snahách transhumanismu. Nabízí se řešení skrze osvobozující moc Ježíšova Ducha. Ale Duch Ježíšův není Hospodin Izraelitů. Nevstupuje bez zaklepání, musí být osloven.
Duch svatý dává život a vědomí každému člověku bez výjimky, ale to, zda ho člověk vpustí do svého vnitřního „já“ a dovolí mu proměnit svůj život, závisí na svobodné vůli. V této rovině je Duch svatý přítomen v každém lidském tvoru, ať už v Boha věří, nevěří, nebo o něm nikdy neslyšel. Je to síla, která udržuje buňky naživu, pohání lidské srdce a dává lidskému mozku schopnost myslet a uvědomovat si sebe sama. Bez této neustálé Boží energie by člověk (i celý vesmír) v jediném okamžiku přestal existovat. Člověk může prožít celý život pouze na úrovni svého biologického a inteligentního „Já jsem“. Zaměří se jen na své potřeby, kariéru a instinkty. Duch svatý v něm stále udržuje biologický život, ale jeho vědomí zůstává pro duchovní rozměr uzavřené - v Bibli se tomu říká „přeslechnutí Božího hlasu“.
