Článek
Koncept Boží pravice a levice je prastarým symbolem, který vyjadřuje polaritu Božího působení ve světě – tedy přesně onu dynamiku separující moci (řádu/soudu)a spojující lásky (milosrdenství), o které jsem již psala v předchozím textu.
V biblickém myšlení a křesťanské ikonografii nejsou pravice a levice chápány jako rovnocenné (dualistické) síly. Bůh nemá „temnou a světlou stranu“, ale obě ruce vyjadřují různé aspekty jeho jediné vůle.
Boží pravice (Moc, spása a čest) je v Bibli symbolem nejvyšší moci, ochrany, vítězství a spásy. Když vyznání víry říká, že Ježíš Kristus „sedí po pravici Boží“, znamená to, že sdílí s Otcem královskou moc a svrchovanou autoritu nad celým stvořením. Pravice přináší život a obnovuje řád.
Boží levice (Soud, trest a odloučení) je tradičně spojována se soudem a rozlišením (separací). Nejjasněji je to vidět v novozákonním mýtu o Posledním soudu, kde Syn člověka odděluje lidi jako pastýř ovce od kozlů. Ovce (spasení) staví po pravici, kozly (odsouzení/separace) po levici. Levice zde představuje nekompromisní spravedlnost, která odděluje pravdu od lži a hřích od svatosti.
Bůh tvoří svět napětím mezi oběma rukama. Jestliže Bůh stvořil člověka k obrazu svému, můžeme tedy přepokládat, že mu dal možnost participovat na obou těchto silách, že může tvořit i ničit. Toto je v podstatě samotné jádro křesťanské antropologie i hlubinné psychologie. Jestliže je člověk stvořen k obrazu Božímu (Imago Dei), znamená to, že do něj byla vtisknuta ona obrovská božská potence – schopnost vládnout, tvořit, dávat řád, ale také síla oddělovat, bořit a ničit.
Tento „obraz“ z nás dělá bytosti s tvořivou (i destruktivní) mocí, která nemá v živočišné říši obdoby. Ale právě na rozdíl od této živočišné říše člověku bylo dáno svědomí jako vnitřní regulátor, který této ohromné síle klade meze.
V křesťanství je svědomí definováno jako „nejskrytější střed a svatyně člověka, kde je sám s Bohem, jehož hlas se ozývá v jeho nitru“. Bůh dal člověku svobodu a vládu nad zemí. Člověk může v lásce tvořit (stavět, léčit, plodit život), ale díky svobodné vůli může také zneužít separující moc ke zkáze (ničení, násilí, útlak).
Svědomí nefunguje v člověku pouze jako psychologický pocit viny. Je to objektivní mravní kompas, který člověku připomíná Boží zákon ve chvíli, kdy se chystá překročit mez a použít svou moc destruktivně. Svědomí člověku říká: „Máš moc to udělat, ale nemáš k tomu právo.“ Chrání člověka před tím, aby se sám prohlásil za boha.
Člověk dostal do vínku božskou tvořivost. Byla mu také dána rozlišující a vymezující moc ratia, která může být zneužita egem. Inflace vůle k moci a sebe prosazení ega potom přehluší hlas svědomí, neboť svědomí je onou brzdou, která nám brání zneužít separující moc k totální destrukci.
Připomeňme si J. R. R. Tolkiena, hluboce věřícího katolíka profesora lingvistiky,který do fiktivního světa Pána prstenů promítl zcela přirozeným způsobem, vyprávění příběhu, hluboké křesťanské vnímání dobra a zla.
Tolkien byl přesvědčen, že lidská tvořivost je darem od Boha. Člověk je stvořen k obrazu Božímu, a proto má přirozené právo tvořit své vlastní „sekundární světy“ (mýty a příběhy). V eseji O pohádkáchnapsal, že psaním mýtů člověk neodchází od pravdy, ale naopak se jí přibližuje. Společně s C. S. Lewisem zastával názor, že křesťanské evangelium je „pravdivý mýtus“– mýtus, který se skutečně stal v historické realitě.
Tolkien striktně dodržuje křesťanskou doktrínu, že zlo není rovnocennou silou dobra a nedokáže nic nového stvořit. Temný pán Morgoth (původní zdroj zla) ani jeho služebník Sauron nemají schopnost tvořit život. Mohou pouze brát, deformovat a mrzačit.
Skřeti nejsou samostatně stvořenou rasou, ale zotročenými a mučenými elfy. Trollové jsou pouhou parodií na moudré elfy. Zlo ve Středozemi je vždy parazitem, který ke své existenci potřebuje zneužít a pokřivit to, co původně stvořil dobrý Bůh (Eru Ilúvatar).
Zlo v Pánu prstenů se projevuje především jako touha po absolutní kontrole, nadvládě a separaci – tedy přesně skrze onu „separující moc“, kterou jsem již zmínila jinde.
Prsten je v podstatě destilovanou touhou po moci. Nenabízí spojení, ale izolaci. Svého nositele činí neviditelným – doslova ho vytrhává ze společenství s ostatními bytostmi (symbol absolutního solipsismu a ega).
Lidé, kteří podlehli moci Prstenu, ztratili svou lidskou podobu, tělo i svobodnou vůli. Stali se z nich přízraky. Zlo zde vede k totální ztrátě bytí. To samé vidíme u Gluma (Sméagola), jehož psychika se pod vlivem Prstenu rozštěpila v neustálý vnitřní konflikt.
Dobro je u Tolkiena zosobněno „spojující láskou“, slabostí, která se spoléhá na společenství a vyšší řád.
Skutečnými hrdiny příběhu nejsou mocní válečníci ani moudří čarodějové (Boromir podlehne touze po Prstenu, Saruman zradí kvůli touze po vědění a řádu). Hrdiny jsou hobiti – malí, zdánlivě bezvýznamní tvorové, kteří netouží po moci, ale po domově, přátelství a klidu. Jejich imunitou vůči zlu je právě jejich absence ega a pýchy.
Dobro vítězí skrze spojenectví různých ras (elfové, trpaslíci, lidé, hobiti), které překonají staré křivdy a spojí se v lásce a věrnosti.
V Tolkienově světě hraje zásadní roli svědomí jako vnitřní mez, která nakonec rozhodne o osudu celého světa.
Klíčovým momentem celého eposu je chvíle, kdy Bilbo (a později Frodo) mohl zabít Gluma, ale jeho svědomí a soucit mu v tom zabránily. Frodo na samém konci u Hory osudu morálně selže a podlehne Prstenu. Svět je však zachráněn díky tomu, že Glum v zápase o Prsten padá do lávy. Tolkien tím ukazuje křesťanskou myšlenku, že lidské milosrdenství otevírá dveře vyšší moci (Boží Prozřetelnosti), která dokáže i zlé věci obrátit v konečné dobro.
Tolkienovo pojetí je čistě křesťanské – zlo je pýcha, vzpoura proti Stvořiteli a parazit na dobru. Vítězství přichází skrze oběť a milosrdenství.
A na závěr ještě W. Shakespeare a jeho sonet 129 -
Když vydáš ducha
v pustinu hanby,
ovládne tě chtíč,
co si jen něco urvat chce,
co křivě přísahá a vraždí,
co plný ohně prahne po krvi.
Ten chtíč je zběsilý a krutý,
nedá se mu věřit,
a jen co si užije,
rovnou pohrdne.
Mimo rozum štve oběť svou
a ta, ještě než ji má,
už nenávidí žádost svou,
jak návnadu spolknutou.
Neboť on je šílený v usilování,
šílený stejně tak v posedlosti,
až do extrému jde,
aby mohl mít.
Blaženost dá ti zakusit
a potom velký smutek zas,
nejdřív radost přislíbí,
pak už vše je pouhý sen.
Celý svět to dobře ví,
ale nikdo už tak dobře ne,
že ignorovat nebe,
lidi do tohoto pekla přivede.
