Článek
Z pohledu pneumatologie (teologická nauka o Duchu svatém) je Duch svatý nahlížen jako architekt přírody a biologického života (Pán a dárce života). Je přítomen v celém stvoření od samého počátku. Formuje vesmír, dává řád přírodním zákonům a vdechuje život do organické hmoty. Z tohoto pohledu jsou evoluce, genetický kód a biologické instinkty nástrojem, skrze který Duch svatý tvoří a udržuje život. Není to slepý mechanismus, ale inteligentní řád vtištěný do přírody. Na nejnižší, výchozí úrovni se Duch projevuje jako čistá životní síla, která pohání evoluci, biologické procesy a lidské pudy. Jak člověk roste a vyvíjí se jeho vědomí, Duch se začíná projevovat skrze lidskou mysl a svědomí. Zde se rodí kultura, morálka, náboženské rituály a schopnost rozlišovat dobro a zlo. Duch zde působí jako usměrňující vnitřní hlas a zákon. Duch svatý působí anonymně jako „přirozený duch“ v každém člověku bez ohledu na jeho vyznání a projevuje se skrze lidské svědomí, touhu po pravdě, lásce a skrze tvořivost (zde se plně protíná s Jungovým bytostným Já).
C. G. Jungovi ři stavbě jeho Bollingenské věže omylem poslali z kamenolomu kámen tvaru dokonalé krychle, který chtěli vyhodit, protože se jim nehodil ani tvarem ani velikostí. Když ho Jung spatřil, okamžitě pochopil, že je to kámen pro něho. Vytesal na něj sérii alchymistických, latinských a řeckých nápisů a jeden z textů (tzv. Monolog sirotka) mluví ústy samotného kamene:
„Jsem sirotek, samotinký; přesto jsem však nalézán všude. Jsem jeden, ale jsem opakem sebe sama. Jsem jinoch i stařec zároveň. Nepoznal jsem ani otce ani matku, protože mě člověk musí vytáhnout jako rybu z hlubiny. Nebo protože padám jako bílý kámen z nebe. Toulám se po lesích a po horách, ale jsem skryt v nejvnitřnějším člověku. Smrtelný jsem pro každého, přesto jsem však nedotčen proměnou věků.“
Když byl nápis vytesán, Jung měl dojem, že k němu promlouval kámen sám. Nakonec pod nápis ještě vytesal slova o vděčnosti.
Ale pro nás je nanejvýš zajímavé, že, jak tvrdí text, kámen se dostává k člověku dvěma způsoby: člověk ho může získat prací se svojí hlubinou (nevědomím) nebo padá jako bílý kámen z nebe (tedy přichází transcendentálně).
Tento druhý způsob byl zakoušen a popsán mystiky. Zrození syna Bohem v lidské duši je pro Mistra Eckharta vyvrcholením náboženského života ve víře v Ježíše Krista. Zdůrazňuje, že toto rození se děje v dokonalém člověku, který šel a stále jde po cestách Pána.
Zatímco teologie obecně popisuje a definuje vlastnosti Ducha, mystici mluvili o jeho přímém působení v lidské duši, které často přirovnávali k ohni, vnitřnímu světlu, tekoucí vodě nebo milostnému sjednocení.
Z pohledu mystické teologie, náboženské filosofie i evolučního chápání spirituality (např. u Teilharda de Chardin) lze vyvodit, že to, co mystici zakoušejí, není jiný duch, ale nejvyšší, plně uvědomělá a prožitá úroveň téhož Ducha, který na samém počátku působí jako nevědomá síla v přírodě.
Z pohledu křesťanské pneumatologie se přírodní duch nemůže sám od sebe proměnit v ducha transcendentálního. Propast mezi stvořením (přírodou) a Stvořitelem (Bohem) nelze překonat evolucí.
Duch svatý je v Bibli popisován jako Dynamis – ničivý oheň, bouře, uragán, který kácí stromy a nahání strach (moc). Zároveň je to však Agapé – tichý závan, utěšitel a nejhlubší něžnost (láska). Tato ambivalence ukazuje, že Bůh je zcela mimo lidské kategorie dobra a zla. Aby se přírodní život mohl proměnil v život věčný, musí se člověk narodit z Ducha, slyšíme slova Ježíše Krista. Ježíš v Janově evangeliu říká Nikodémovi: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“A přirovnává Ducha k větru, který vane, kam chce.
Mystici jako Jan od Kříže opakovaně popisují, že setkání s nejvyšším Duchem bolí. Duch svatý vstupuje do člověka jako oheň, který neničí samotnou duši, ale spaluje její nánosy – falešné představy, egoismus, závislosti a iluze. V této ničivé fázi (tzv. temná noc ducha) zažívá člověk totální bezmoc, ztrátu kontroly a rozpad dosavadního světa. Z hlediska C. G. Junga jde o konfrontaci s vlastním stínem. Tato moc se zdá být ničivá jen proto, že ego se zuby nehty brání svému zániku.
Jestliže pravicí Ducha je čistá láska a nejvyšší dobro, potom bychom mohli předpokládat, že jeho levicí bude síla moci, kterou obrací proti životu, aby ho očistil. Můžeme si představit, že jde o proces analogický porodu, jak to nastínil již Ježíš v rozhovoru s Nikodémem. Separující síla je současně i silou osvobozující. Jde o proces, kde se bolest, destrukce starého a zrození nového slévají v jeden jediný moment.
V děloze jsou všechny potřeby plodu saturovány, nic zde za normálních okolností nechybí. Podobně to může být i s naším egem, které si vybudovalo své jistoty a iluze, svou komfortní zónu.
Porodní bolesti začínají ve chvíli, kdy toto bezpečí končí. Prostředí, které plod dosud chránilo, ho začíná svírat a vytlačovat. Duch svatý v lidském životě působí stejně: rozbíjí dosavadní komfortní zónu ega. Pro ego to vypadá jako smrt a destrukce, ale z hlediska vyššího vědomí je to začátek nového života. Aby se dítě stalo samostatnou bytostí, musí dojít k radikální, fyzické separaci od matky. Musí být přestřižena pupeční šňůra.
V duchovním životě Duch provádí separaci člověka od jeho nízkých sklonů a falešných identifikací. Odděluje naše pravé Já od našich masek, rolí, majetku a závislostí. Tato separující síla je strašidelná, protože ego ztrácí to, na čem dosud lpělo. Ale je to jediná cesta, jak překonat smrt.
Při porodu působí obrovský mechanický tlak. Pokud by svaly dělohy netlačily dítě ven vší silou (což je ona ničivá, drtivá energie „levice“), dítě by zemřelo a matka také. Duch obrací svou moc dovnitř a vytváří na ego nesnesitelný tlak (vnitřní krize, ztráta smyslu, konfrontace se stínem). Tento tlak však není namířen protičlověku, ale pro něj. Je to vyháněcí síla, která člověka nutí opustit staré, již překonané struktury myšlení.
Slovo úzkost(latinsky angustia) etymologicky souvisí s úzkým prostorem. Porodní kanál je těsný, temný a k udušení. Mystici (např. Jan od Kříže) i psychologové (např. Stanislav Grof a jeho teorie perinatálních matric) popisují, že v této fázi transformace člověk prožívá absolutní temnotu, pocit pasti a bezvýchodnosti. Zdá se, že síla, která na nás tlačí, nás chce zničit. Ve skutečnosti nás pouze sune skrze „úzké hrdlo“ k otevřenému prostoru.
Porod končí tím, že matka, jejíž byl plod nejprve součástí, přichází k narozenému dítěti zvenku. Během porodu kolabovaly vyživující pupečníkové tepny a otevřel se systém zcela nový a dosud latentní – plíce. Dítě se nadechne vzduchu. Tento první nádech provází pláč, ale znamená definitivní vstup do nového světa. Slovo Duch (pneuma) znamená dech. Mystický porod končí tím, že člověk začne „dýchat Ducha“.
Ego už nevládne; člověk se rodí pro novou úroveň vědomí, kde už není závislý na vnějších jistotách, protože zdroj života našel v Bohu.
