Článek
Kdo je ten, kdo nový život uhnízdil v těle matky, aby ho nakonec z tohoto těla vypudil jako zralý plod?
Kdo je ten, kdo postnatálně buduje transcendentální subjektivitu Já – Ty na nové úrovni?
Kdo připoutává Já k Ty, kdo se projikuje do Ty jako nový horizont a kdo dává pocit důvěry a touhy po tomto novém horizontu?
A kdo toto pouto „vyživované“ Ty zvnitřňuje, aby ho potom vyjevil jako sebeobraz Já?
Kdo dává tomuto Já moc a sílu se vymezovat vůči Ty a zakusit pocit rozkoše z tvoření a ničení.
A kdo je ten, kdo v řádu jazyka a kulturní tradice tuto sílu opět více či méně spoutává?
A kdo potom v dospívání tuto sílu uvnitř transcendentální subjektivity Já – Ty znovu uvolňuje?
Kdo opět neguje Ty, aby opět propůjčil sílu Já a vyjevil nyní sobě imanentní obrazy s prastarou pamětí, konkurující hodnotám dobově podmíněným.
Kdo se jako Úranos, zosobněné Nebe, kastrovaný a zbavený plodnosti vlastním synem Kronem,] vynořuje z mořských hlubin, aby vyjevil, co zůstávalo dosud skryto: čas věčnosti a princip řádu?
Kdo vyžaduje zastavení a spočinutí, rozhlédnutí a ohlédnutí a popatření na sebe sama sub specie aeterni, z hlediska podob možností zračících se v zrcadle symbolů[1]?
A kdo je ten, kdo vede Já k Ty nejvyššímu?
V Knize Genesis ( Gen 1,26-27) Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“
Křesťanská teologie pracuje s pojmem imago Dei, hovoří o architektuře imaga Dei. Nemá na mysli statický obraz, ale spíše organickou matrici, která se realizuje v čase skrze vztahy.
Křesťanští myslitelé v průběhu staletí definovali Imago Dei třemi hlavními způsoby: Imagu Dei je imanentní rozum, svobodná vůle a nesmrtelná duše. Imago Dei je vztah. Imago Dei je poslání.
Architektura Imaga Deiproto znamená, že člověk neodráží Boha jako izolovaný jedinec, ale pouze v relaci – ve vztahu k Bohu, k druhému člověku a ke stvoření. Život jednotlivce i dějiny lidstva jsou procesem, kde se tento skrytý potenciál postupně projevuje navenek. Člověk se rodí jako Imago Dei (implicitně), ale má se jím teprve stát v plnosti svého života (explicitně). V patristické teologii se tomu říká přechod od „obrazu“ (základní struktura) k „podobě“ (vztahová dokonalost).
Kvantový fyzik David Bohm tvrdil, že naše viditelná realita (explikátní řád) je jen povrchem. Pod ní leží implikátní (do sebe zavinutý) řád, kde je vše se vším propojeno, neexistuje zde čas ani prostor a je zde uložena veškerá informace a potenciál vesmíru. Proces rozbalování a zabalování implikátního řádu pro Bohma představoval základní mechanismus fungování celého vesmíru. Nazýval ho holomovement (holopohyb). Realita pro něho byla dynamickým, neustále tekoucím procesem, kdy se implikátní a explikátní řád neustále cyklicky střídají. Rozbalování je pro něho proces, při kterém se z nekonečného implikátního oceánu možností konkrétní forma –proměnná manifestuje do fyzické reality. Jakmile se projev ve fyzickém světě (explikátním řádu) odehraje, jeho forma nezaniká do nicoty, ale zabaluje se zpět do implikátního řádu. Při zabalení předává tato forma svou zkušenost a informaci celému systému. Zabalení je aktem uložení do univerzální paměti vesmíru. Každý pohyb, myšlenka nebo fyzická reakce se zapíše zpět do celku.
Pro nás je rozbalování implikátního řádu projevem archetypů ve vědomí Já v určitý vymezený čas. Abstraktní archetyp (struktura očekávaného děje) inscenuje pro Já horizont Ty, který zkušeností s Ty naplňuje konkrétně jedinečným způsobem. Tato v realitě zinscenovaná a projevená podoba archetypu se ukládá do paměti a byla využita pro opětovné rozvinutí.
To je tedy cesta, která nám může dát odpověď na výše položené otázky. Ale nezodpovězena zůstává otázka jiná, otázka plnosti života, kdy imago Dei se samo vyjevuje jako cíl, jako naplnění života.
Jacques Lacan definoval lidskou touhu jako neustálé hledání ztraceného komplementu bytí. Člověk podle něj prožívá radikální pocit neúplnosti a po zbytek života „ztracený komplement“ hledá. Hledá něco, co by zaplnilo jeho vnitřní prázdnotu. Lacan však jako ateista věřil, že tento chybějící objekt je iluzí a tato touha nemůže být nikdy definitivně uspokojena.
Apologet křesťanství, John Lennon, naopak v této nenaplnitelné touze vidí živou sílu imága Dei, která odmítá být spokojená s pouhou realitou světa. Tato touha je pro něho steskem po domově, po ztraceném Originálu (Logu).
Člověk jako jednotlivec ve svém vlastním vývoji (ontogenezi)ve stručnosti prochází duchovními fázemi, kterými si lidstvo (kolektivní psyché) prošlo ve svých dějinách. Imago Dei funguje jako vnitřní projektor, který esenci těchto minulých podob (božstev – archetypů) vysílá jako fascinující horizonty před Já, aby skrze ně mohl člověk dozrávat a vymezovat se do své jedinečné podoby .
Dějinný posun k jednomu Bohu dal člověku řád, pravidla a schopnost rozlišit dobro a zlo. Tuto roli významného Druhého nejprve přejímají rodiče, později škola a jiné instituce. Imágo Dei mluví zevnitř jako hlas svědomí.
Lidstvo v moderní době prošlo „smrtí Boha“ (Nietzsche) a ztrátou iluzí. Člověk se učí skrze Jungovu terapii stahovat projekce svého stínu. Ale přes toto všechno se ocitá stále znovu a znovu na dně. Imago Dei ho v určité chvíli přestává spojovat s vnějším světem a to, co dosud přinášelo uspokojení, přestává působit. Jsou to chvíle krizí a zkoušek skrze které má naše Já dozrávat.
A někdy se stane, že v absolutním tichu a absolutní vydělenosti z tohoto světa vstoupí transcendentálně živá Přítomnost Fascinans (Láska a Humor) et Tremendum (Soudní Moc pátrající po Pravdě).
V každém člověku je zaseto „semeno“ rozumu, pravdy a božství. U mnoha lidí však toto semeno zůstává v latentním stavu, tak jako například plíce, které jsou latentně připraveny, ale aktivují se až v okamžiku, kdy plod opustí prostředí vody prenatálního života. To je narození z vody. A logicky můžeme předpokládat, že jiný systém, dosud latentní, se bude aktivovat při narození z Ducha. Při narození z vody (z lůna matky) plod opouští vodní prostředí. Prvním nadechnutím atmosférického vzduchu se fyzicky aktivují dosud latentní plíce, čímž se spustí autonomní biologický život. Při narození z Ducha, znovuzrození , dochází k analogickému šoku. Člověk je vytržen z bezprostřednosti vnímání dosud známého, je „vystřihnut“ aby se nadechl z Ducha. A o něco později to nebude matka, která ho zachytí, ale bude to Otec – živý Logos, kdo ho osloví. Intimita všech intimit.
K obrácení mysli (metanoia) a narození z Ducha je potřebná souhra dvou svobodných vůlí – božské a lidské. Bůh neustále tiše klepe na dveře lidského srdce a nabízí se, obrácení však nastane až v momentě, kdy člověk svobodně odpoví a „odemkne zevnitř“. Bůh nikoho nenutí. Bez Boží milosti to nejde, ale bez lidského souhlasu také ne. Když se toto stane, „Já jsem“, které bylo doposud definováno jen geny a kulturou dostává novou, věčnou dimenzi.
V děloze je embryo zcela závislé na matce a svět venku si nedokáže představit. Člověk, v němž Logos spí, je pouze takovým „embryem“ v děloze hmotného světa. Narození z Ducha ho vyvádí ven z této „dělohy světa“ (matrixu). Teprve v tomto momentu se stává skutečnou „živou dýchající bytostí. Aktivované vědomí jako stav nastane náhle, stejně jako šok při porodu. „Duchovní plíce“ nového vědomí se však rozpínají postupně, protože narození z Ducha není konečným bodem, ale začátkem nového růstu.
Pro Pierra Teilharda de Chardin spočívá vyústění celého evolučního vývoje vesmíru v bodě Omega, jímž je Kosmický Kristus, svrchovaný cíl. Pro Teilharda Kristus není pouze historickou postavou nebo Spasitelem lidstva, ale má hluboký kosmologický rozměr, který prostupuje veškerou hmotu a energii. Je to magnetická síla, která v průběhu dějin lidstva probouzí latentní Logos v lidech, otevírá pečetě nevědomí a integruje vše, co bylo odloženo do paměti lidstva i člověka. On je tím středem, v němž se střetává vědomí a nevědomí, světlo a stín, hmota a duch. Stín se stává součástí světla a Pleroma je dokonáno
Pojem Člověk stvořený z prachu, do kterého Bůh vdechl život, prošel dlouhou cestou skrze temnotu, zapomnění a odložení starých forem do nevědomí. Kristus jako Omega přitahuje celou evoluční historii k sobě. To, co bylo v průběhu věků „odloženo“ do nevědomí nebo do prachu země (Thovt, Hermes, moudrost starých civilizací, ale i osobní stíny každého z nás), je v tomto bodě očištěno a integrováno. Už není „já a ono“, „pohanské a křesťanské“, „svaté a světské“. Vše je sjednoceno, aniž by to ztratilo svou jedinečnost.
Zjevení sv. Jana – Apokalypsa je z Teilhardovského pohledu kronikou toho, jak Kristus otevírá skryté hlubiny (pečetě nevědomí), stahuje k sobě vše odložené a dosahuje Bodu Omega.
Kniha začíná vizí zapečetěné knihy, kterou nikdo na nebi ani na zemi nedokáže otevřít. Jediný, kdo to dokáže, je Beránek (Kristus). Rozlamování sedmi pečetí představuje postupné odkrývání a propouštění toho, co bylo skryto, odloženo a uzamčeno v hlubinách dějin a v kolektivním nevědomí (stíny, potlačené síly, archetypy). Všechny ty děsivé obrazy (jezdci Apokalypsy, pohromy) jsou projevem toho, co se stane, když se latentní, potlačené síly derou na povrch vědomí. Je to kosmická i osobní krize, která musí předcházet uzdravení – vnitřní i vnější otřes, bez kterého semeno Logu nepukne.
V Apokalypse vystupuje velká nevěstka Babylon, která reprezentuje padlý, čistě materiální svět – civilizaci, která žije jen z biologického dechu (bios), ale odmítá Logos. Vše, co bylo v dějinách deformované, egocentrické a pyšné, je v ohni krize spáleno. Avšak moudrost, krása a drahocenné věci národů (staré civilizace, které reprezentovali Thovt či Hermes) nejsou zničeny. Text výslovně říká, že „králové země do něj (Nového Jeruzaléma) přinesou svou slávu a čest“ (Zj 21,24). Vše čisté z předkřesťanských věků je integrováno.
Závěr knihy Zjevení popisuje sestoupení Nového Jeruzaléma. To je konečný stav, kde Kristus plně vládne. Na samém konci Apokalypsy Kristus znovu opakuje: „Já jsem Alfa i Omega, První i Poslední, Počátek i Konec“ (Zj 22,13). Kruh se uzavřel. To, co začalo v Genesis dechem do prachu země, končí ve Zjevení proměněním celého člověka a nakonec i lidstva v živé dýchající Pleroma.
[1] Zdeněk Neubauer
