Článek
Když Ježíš v Matoušově evangeliu (5,17) říká: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“ mluví k židovskému národu o Tóře (Zákonu) a Prorocích. Jeho poselství stojí na dvou pilířích. Jedním je metanoia - radikální proměna smýšlení, vnímání světa a lidského srdce. Druhým je agapé - láska, která jde až do krajnosti – k totálnímu darování sebe sama na kříži. Ježíš o sobě nejčastěji mluvil jako o Synu člověka. Tím, že se takto nazýval, poukazoval na dvě hluboké roviny, kterými definoval a ztělesnil samotnou podstatu lidství v tom, že ukázal, co znamená být dokonalým člověkem – bytostí, která je plně obrácená k druhým, schopná absolutního soucitu a lásky, jež nehledá vlastní prospěch. Zároveň se tak vztahoval k proroctví z biblické Knihy Daniel (7,13–14), kde Daniel vidí v nebeských oblacích přicházet někoho „jako Syna člověka“, kterému Bůh odevzdá věčnou vládu nad světem.
Ježíš nepřišel naplnit jen židovský zákon, ale také staletou tradici židovské literatury moudrosti (jako jsou Knihy přísloví, Sírachovec nebo Kniha moudrosti). Pro židovskou kulturu bylo naprosto přirozené vnímat poznání Boha a jeho Zákona (Tóry) jako duchovní stravu. Když tedy Ježíš mluvil o chlebu života, dobře mu rozuměli. Židovská moudrost byla chápána jako tvůrčí Boží moc. Aby se k člověku přiblížila, bylo nutné mít čisté srdce, být spravedlivý a mít bázeň před Hospodinem. V židovské tradici je počátkem moudrosti právě bázeň před Hospodinem. Není to strach z trestu, ale hluboký respekt před tajemstvím bytí, vědomí vlastních hranic a pokora.
EN ARCHÉ ÉN HO LOGOS, KAI HO LOGOS ÉN PROS TON THEON KAI THEOS ÉN HO LOGOS…. J 1,1
Na počátku bylo Slovo
to Slovo bylo u Boha
to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně
a bez něj nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí
A tma je nepohltila….
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Ve svém Prologu Jan bere řecký pojem Logos (objektivní vesmírný zákon a řádu, který vládne všemu dění) a starozákonní koncept tvořivé Moudrosti a dává jim konkrétní lidskou tvář.
J 8,58 - „Dříve než byl Abraham, já jsem“ odkazuje přímo na starozákonní knihu Exodus (3,14), kde Bůh mluví k Mojžíšovi z hořícího keře a zjevuje mu své jméno: „Já jsem, který jsem“. Tento výrok dokonale zhmotňuje to, co Jan píše v úvodu svého evangelia o Logu: „Na počátku bylo Slovo…“ Logos (Ježíš) existuje mimo lidský čas a prostor. Abraham byl stvořen (v řeckém textu je použito slovo genesthai – „stát se“, „povstat“). Ježíš však prostě jest (použito slovo eimi – vyjadřující věčné bytí). Ježíš zde ukazuje, že není pouhým historickým prorokem, který přišel po Abrahamovi, ale věčným principem (Logem) a Moudrostí, skrze kterou byl Abraham i celý svět stvořen. Evangelista Jan spojil přítomnost lidského učitele s věčnou starozákonní identitou Boha.
Janův prolog (Jan 1,1–18) záměrně napodobuje samotný úvod Bible (knihu Genesis) a dává mu zcela nový, christologický rozměr. Jan nás bere do doby před stvořením. Logos (Slovo) existuje od věčnosti. Jan jasně definuje, že Slovo je plnou božskou podstatou, ale současně i odlišnou osobou (Slovo bylo u Boha).
„Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ V Genesis Bůh tvoří svět Slovem („I řekl Bůh: Buď světlo…“). Jan říká: Tímto tvořivým Slovem je samotná osoba Logu.
„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Pro řecké filozofy (stoiky či platoniky) byl Logos abstraktní, nehmotný vesmírný princip. Myšlenka, že by se Logos stal pomíjivým lidským tělem, pro ně byla nepředstavitelná a pohoršující.
Slovní spojení „přebývalo mezi námi“ (řecky eskénósen) doslova znamená „stanovalo mezi námi“. Je to přímý odkaz na stánek smlouvy (Miškan) na poušti, kde přebývala Boží sláva (Šechina).
Podle knihy Genesis stvoření vrcholí prvním člověkem (Adamem), podle Janova Prologu nové stvoření vrcholí vtěleným Bohem (Kristem). Podle Genesis - „Na počátku stvořil Bůh…“, podle Prologu - „Na počátku bylo Slovo…“ Podle Genesis Bůh tvoří mluveným slovem („I řekl…“). Podle Prologu Slovo je osobou, skrze kterou se tvoří. Podle Genesis fyzické světlo je odděleno od temnoty, podle Prologu duchovní Světlo (Kristus) svítí v temnotě světa.
Židům i Řekům Jan dal odpověď na odvěkou filozofickou otázku, co dává světu řád, smysl a zákonitost (Logos). Tento kosmický řád a tvořivý Bůh se stal člověkem, kterého bylo možné potkat, slyšet a dotknout se ho. Pro věřící Židy i filozofující Řeky to byl šok, nepřijatelná představa. Židé považovali křesťanství za kacířství a Řekové za primitivní pověru pro nevzdělané lidi. Pro rané církevní otce (jako byli Justin Mučedník nebo Kleméns Alexandrijský) ale toto spojení bylo naprosto zásadní. Argumentovali tím, že starozákonní proroci i pohanští řečtí filosofové (např. Sokratés nebo Platón) čerpali ze stejného zdroje – ze zárodků věčného Logu. Když se tedy spojí řád a rozum (Logos) s životní orientací a bázní před Hospodinem (Moudrost), vzniká ucelený pohled na svět, kde víra a rozum nejsou v rozporu, ale doplňují se.
Justin Mučedník (cca 100–165) byl řecký filozof, který po konverzi ke křesťanství předložil pojem logos spermatikos (semenný, zárodečný logos). Tvrdil, že každý člověk má v sobě „semeno“ věčného Logu. Proto lidé jako Sokrates, Platón nebo Herakleitos dokázali poznat kus pravdy, i když žili staletí před Kristem. Křesťanství není popřením řecké filosofie, ale jejím nejvyšším završením.
Kleméns Alexandrijský (cca 150–215) tvrdil, že Bůh dal Židům Zákon, aby je dovedl ke Kristu. Řekům však dal filozofii. V Janově prologu je Logos stvořitelem, u Kleménta se stává božským Vychovatelem lidstva, který vede duši od nevědomosti k mystickému poznání Boha.
Tertullianus (cca 155–220) položil slavnou otázku: „Co mají společného Athény s Jeruzalémem? Co akademie s církví?“ Pro něj byl vtělený Logos paradoxem, který přesahuje rozum a tak to je nutné akceptovat.
Tito první apologeti křesťanství se pokusili ukázat, že křesťané dokážou myslet na nejvyšší intelektuální úrovni té doby. Protože prohlásili Platóna a Aristotela za ty, kteří byli inspirováni zárodky Logu, církev jejich spisy v průběhu staletí nezničila, ale opisovala a uchovala. Propojili židovskou víru a řecký rozum do jednoho celku.
Zatímco koncept Logu jako tvořivého rozumu (Janův prolog) řečtí filozofové chápali a oceňovali, kříž pro ně byl absolutně nepřijatelný. V jejich chápání byl Bůh (kosmický Logos) dokonalý, nehybný, imunní vůči utrpení a emocím (apatheia). Justin Mučedník a další otcové argumentovali tím, že svět byl zotročen temnými duchovními silami (démony), které zatemnily lidský rozum a odvedly lidstvo od pravého Logu. Démoni si mysleli, že zničením Ježíše zvítězili nad Logem. Tím, že však vztáhli ruce na nevinného vtěleného Boha, zlomili svou vlastní legální moc nad lidstvem. Oběť kříže získala moc osvobozovat a kříž nastolil nový kosmický řád. Ježíš Kristus přinesl učení o spáse. Aby Logos mohl lidstvo skutečně vychovat a uzdravit z pýchy (která je kořenem všeho hříchu a nerozumnosti), musel jim ukázat absolutní protiklad pýchy – dokonalou pokoru a lásku. Tímto radikálním příkladem Logos proměnil lidské myšlení zevnitř. Zatímco Adam v zahradě v Edenu Boha neposlechl, vtělený Logos projevil absolutní poslušnost na dřevě kříže. Logos zemřel, protože se dobrovolně rozhodl sestoupit do nejhlubší lidské propasti (smrti), aby odtamtud vyvedl lidstvo ven do světla. Tím naplnil starozákonní proroctví o Trpícím služebníkovi (Izajáš 53).
Pojetí logu antického světa se zdá přežívat do dnešní doby, kdy žijeme v éře radikálního, chladného racionalismu. Rozum už ale neslouží poznávání vyššího smyslu, ale sám se stal novým náboženstvím. Zbožštili jsme lidský rozum a technologický intelekt), ale zcela jsme ztratili bázeň z Boha a lásku k Bohu. Místo modliteb se obracíme k prediktivním algoritmům a umělé inteligenci. Věříme, že pokud shromáždíme dostatek dat (Big Data), dokážeme vyřešit jakýkoliv lidský problém – od nemocí až po samotnou smrt. Měřitelnost se stala jediným měřítkem pravdy. Výsledkem je sice obrovský technologický pokrok, ale také ztráta morálního kompasu. Víme přesně, jak věci fungují, ale už se neptáme, proč je děláme a zda jsou správné. Člověk získal pocit, že je pánem vesmíru. Naše racionální ego uvěřilo, že nepotřebuje žádný vyšší řád, kterému by se mělo podřídili. V židovsko-křesťanské tradici je bázeň před Hospodinem počátkem moudrosti. Nebyl to strach z trestu, ale hluboký respekt před tajemstvím bytí, vědomí vlastních hranic a pokora. Láska k Bohu pak tomuto poznání dodávala srdce a vztah.
Rozum dokáže nasytit intelekt, ale nedokáže nasytit lidskou duši. Žijeme v nejblahobytnějším a technologicky nejvyspělejším světě v dějinách, a přesto lidstvo masivně trpí depresemi, úzkostmi a ztrátou smyslu. Chybí nám ten „chléb života“, o kterém mluvil Ježíš – vnitřní, prožitá spiritualita.
Bez lásky jako absolutního principu se rozum snadno promění v chladný utilitarismus. Moderní člověk ztratil schopnost žít s tajemstvím a paradoxem.
Vzali jsme řecký důraz na rozum a dovedli ho do extrému v podobě technokracie nebo přesněji algokracie. Odřízli jsme ho od židovské moudrosti srdce, stejně jako křesťanské pokory a lásky. Moderní doba vsadila vše na chladný, kalkulující intelekt a odsunula stranou to, co dává životu vertikální rozměr, hloubku a tajemství. Ježíš ukázal, že ta nejvyšší mystická zkušenost Boha se neodehrává v odtržení od světa, ale v plném přijetí lidského údělu. Ježíšovo sebeobětování ukazuje, že branou k pravému božskému poznání není povýšení vlastního rozumu, ale umenšení vlastního ega ve prospěch lásky k druhému. Probouzející se mystická touha je dnes voláním po znovunalezení jednoty – s bližním, s přírodou a s Bohem. Je to snaha překročit hranice vlastního sobectví.
