Článek
Slova Ježíše „Dříve než byl Abrahám, já jsem“ (v originále zapsaná v Janově evangeliu 8,58) jsou jedním z nejzásadnějších biblických výroků, kterým Ježíš přímo deklaroval své božství a věčnou existenci. Židé, kteří ho v té chvíli poslouchali, jeho slovům okamžitě porozuměli jako jasnému prohlášení, že je roven Bohu, a proto se ho pokusili ukamenovat za rouhání. Ježíš používá přítomný čas „já jsem“, čímž říká, že stojí mimo čas a prostor. Deklaruje, že existoval dříve, než byl stvořen svět, a jeho existence nemá začátek ani konec. To je přímý odkaz na Starý zákon, konkrétně na moment, kdy se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři (Exodus 3,14). Když se tehdy Mojžíš zeptal na Boží jméno, Bůh odpověděl: „Jsem, který jsem“ (v hebrejštině JHVH / Jahve, což znamená „Ten, který jest“ neboli „Já jsem“).Tím, že Ježíš vztáhl toto jméno sám na sebe, se ztotožnil s Bohem, který mluvil k Mojžíšovi.
Z teologického i filozofického hlediska výraz „Já jsem“ znamená živé, absolutní a na ničem nezávislé bytí. V biblickém kontextu (v hebrejském jménu JHVH) toto slovní spojení nevyjadřuje pouze suchý fakt, že Bůh existuje. Vyjadřuje to, že On je Bůh živý, dynamický a přítomný v dějinách lidstva již od počátku.
A nejen v dějinách lidstva, ale i v dějinách člověka jako jednotlivce. Lidské “ já jsem“ je v křesťanské antropologii vnímáno jako semeno Imago Dei vložené do člověka při stvoření. Latinský pojem Imago Deitotiž neznamená statický obraz Boha, ale znamená to dynamický zárodek, který se musí rozvinout.
Je to ono genetické „semeno“ jako základní lidská výbava, kterou dostává každé dítě při narození – rozum, svobodná vůle, schopnost říct „já jsem“ a touha po lásce. Tento obraz v sobě člověk nikdy nemůže zcela zničit, je v něm hluboce otištěn.
Je to semeno, které od samého počátku nese v sobě i cíl vývoje člověka.
Podobně jako v žaludu je už potenciálně obsažen celý obrovský dub, tak v zárodku dítěte je už přítomno jeho budoucí vědomé „já jsem“. Celá ontogeneza ve stručnosti opakuje vývoj člověka jako lidského rodu. Nejprve jsou zde čistě přírodní instinkty, později nastupuje na scénu tvář lidského Ty a teprve posléze se objevuje skze relativní negaci Ty „já jsem“.
Dítě si uvědomuje svou vlastní identitu a skrze odmítnutí (vzdor) testuje hranice své moci a autoritu rodičů. Střetává se potřeba sebeprosazení Já a láska k Ty. Začíná se ozývat hlas svědomí. Láska k milujícímu Ty koriguje pudové potřeby a vůli k moci „já jsem“.
Dokonalou podobou imaga Dei, cílem vývoje člověka byl již od počátku obraz, který dokonale naplnil až Ježíš Kristus. Bůh jako milující otec a Ježíš jako milovaný Syn. Na nejvyšší úrovni se naplňuje vztahová dvojice transcendentální subjektivity Já –Ty, kterou jsme v dějinách lidstva zaznamenali nejprve u Hebrejů, v ontogenezi člověka kolem již v instinktivním poutu nepodmíněných reflexů, které vedly „já jsem“ k Ty.
V ontogenezi jasně vidíme, že Ty je nadřazené Já. Je to Ty, jehož součástí je nejprve „já jsem“, je to Ty, kdo „já jsem“ vyživuje a ochraňuje, kdo po celou dobu dětství koriguje jeho přirozenost, jeho pudová a emocionální hnutí, kdo mu je pomáhá unést a vyrovnat se s nimi.
Ty jako imago Dei v člověku je rovněž řádově jinde než vnějším světem podmíněný člověk. Je to numinózum, svatý uprostřed nás. Přesto je to živoucí a milující Ty. Není možné se s ním ztotožnit, jak si to představuje Eckhart Tolle.Tolle toto vnitřní pravé Já označuje pojmy jako Bytí, Přítomnost nebo Vědomí, které je podle něj jiskrou univerzálního božského vědomí v každém člověku. Ztišení mysli a plná přítomnost v přítomném okamžiku nestačí k tomu, aby člověk objevil své pravé Já, protože pravé Já je transcendentní Ty.
V biblickém příběhu had nenabízí člověku pravdu, ale iluzi soběstačnosti. Snaha člověka být jako Bůh vlastní silou, nezávisle na něm a bez nutnosti vztahu s ním je podstatou hříchu. Tolle vnímá„pád do hříchu“ jako moment, kdy lidstvo ztratilo spojení s přítomností a začalo se plně ztotožňovat se svou myslí a egem.
Celý spor stojí na tom, jak definujeme Boha. Pokud je Bůh osobní Stvořitel, který člověka oslovuje a volá k odpovědnosti, pak je Tolleho učení skutečně ozvěnou hadova hlasu z ráje. Pokud je Bůh definován jako neosobní vědomíprostupující vším, pak dává smysl Tolleho snaha se s ním ztotožnit. Bible varuje před těmi, kteří zaměňují Boha za vesmír nebo člověka. Tolle stírá hranici mezi Bohem a lidským vědomím. Křesťanství stojí naopak na tom, že člověk je hříšný a potřebuje vykoupení skrze Ježíše Krista.
Spása v křesťanství je dar milosti skrze víru v oběť Ježíše Krista. U Tolleho je osvobození výsledkem lidského úsilí – zvládnutím techniky ztišení mysli a setrvání v přítomnosti. Člověk se tak pokouší spasit sám.
