Článek
„I stvořil Bůh člověka k obrazu svému….“
Boží obraz v člověku (imago Dei) si v tomto textu nebudeme představovat jako neměnný otisk, ale jako živoucí Bytost, která ke své existenci potřebuje neustálý nádech a výdech, projekci a introjekci, extroverzi a introverzi.
Pro křesťanskou teologii je imago Dei samotným základem lidské ontologie (bytí). Člověk byl přímo stvořen jako obraz Boží. Přestože teologie mluví o tom, že po biblickém pádu do hříchu byl tento obraz v člověku poškozen, deformován nebo zakryt, nebyl nikdy zcela zničen. Působí v každém člověku od početí jako zdroj jeho svědomí, touhy po Bohu a absolutní lidské důstojnosti.
C. G. Jung si tento obraz (jeho bytostné Já) rozšířil a připsal mu poněkud jinou roli působnosti, ale stále to pro něho byla v lidské psyché nejvyšší organizační, sjednocující a řídící síla, dynamické centrum, které aktivně formuje náš život. Imago Dei v jeho představě působí jako vrozený plán lidského rozvoje. Tlačí člověka k tomu, aby realizoval svůj plný potenciál a stal se tím, kým psychicky má být. Jung se snažil ukázat, že psychologicky působí imago Dei „zezdola“, z hlubin kolektivního nevědomí. Působí jako numinózní síla lidské duše, která nás neustále nutí hledat smysl, řád a celistvost.
Pokusme se podívat, jak toto nimunózum (zkušenost s posvátnem) působilo na úsvitu lidských dějin i v rané ontogenezi, jak „dýchá“ stejným rytmem.
První zjevný morální kodex je pro nás koncept totemu a tabu. V raných fázích lidstva nebylo lidské vědomé já dostatečně vyvinuté. Proto se tento vnitřní organizační princip imago Dei - bytostné Já) projikoval ven – do posvátného zvířete, rostliny nebo objektu (totemu). Totem byl pro kmen středem světa, nejvyšší autoritou a zdrojem morálního zákona. Totem vyvolával posvátnou úctu (numinosum). Tabu (posvátný zákaz) bylo přímým nástrojem, kterým tento vnitřní princip chránil lidskou psyché před chaosem a rozpadem. Zákazy spojené s tabu byly první formou objektivní morálky. Byl to hlas imago Dei, který člověku říkal: „Zde jsou hranice, které nesmíš překročit, jinak zničíš řád duše i společenství.“
Na úrovni totemu a tabu působilo imago Dei jako nelidská, nepodmíněná, autonomně působící posvátná síla, která skrze vnější symboly a přísné zákazy držela pohromadě lidskou psychiku i celou tehdejší společnost. Na počátku byl člověk zcela ponořen v nevědomí a instinktech. Síla bytostného Já řídila lidstvo neosobně, skrze přírodní cykly, mýty, totemy a tabu. Evolučním úspěchem lidstva bylo, že se z tohoto oceánu nevědomí vynořilo vědomé já.
Když Jung hovoří o kolektivním nevědomí, má na mysli dynamickou propast rozprostírající se pod vědomím člověka, která v sobě nese jak principy řádu (bohy, světlo), tak principy chaosu (démony, temnotu). Kolektivní nevědomí by tak neslo paměť všech zápasů světla a temnoty, kterými psyché ve svých dějinách prošla.
Položme si pro nás staronovou otázku: Můžeme chápat ontogenezi psychiky člověka jako strukturální ozvěnu jeho historického vývoje? A odpovídáme si: můžeme.
Vývoj postnatální se skutečně nejprve děje autonomně, instinktivně skrze nepodmíněné reflexy s ústředím v podkorových centrech. Mozková kůra se aktivuje až při vstupu distálních smyslů zraku a sluchu, které detekují nejprve lidskou tvář. Buduje se emoční pouto k pečující osobě (attachement), která je první šifrou světa.
A jsou zde další podobnosti. Spojení mezi vnímanou skutečností a vlastní aktivitou se zdá mít na nejranější vývojové úrovni mystickou povahu. Jean Piaget popisuje příznakové vnímání u nemluvněte, L. Levy-Bruhl o mystické participaci u člověka primitivního. Jde o prelogickou úroveň poznávacích procesů, kdy svět času, prostoru a příčiny není ještě přítomen.
Vnímání příznaku spouští v dítěti automatické očekávání konkrétní akce nebo události, která bude následovat. Označující prvek je fyzickou součástí označovaného. Zvuk klíčů ve dveřích pro dítě to není abstraktní informace, ale přímý akustický příznaktoho, že se vrací matka.
Znamení (smyslové vjemy) nemluvněti i primitivovi pomáhají sledovat působení „mystických sil“ všude kolem, a tak se orientovat. Nic není náhodné, vše mluví řečí souhlasu či nesouhlasu, naděje či beznaděje
Toto prelogické, mystické zakoušení skutečnosti lze chápat jako obraz, který sám o sobě promlouvá svým významem, jako když čteme ve tváři druhého člověka sympatii či nesouhlas. Takto čte ve tváři světa (kterou je nejprve matka či příroda) dítě a primitiv svůj osud. Znamení tedy oznamují, co se stane. Když primitivní člověk zpozoruje příznivé znamení, naplní jej pocit vděčnosti. Cítí se povzbuzen ve svém jednání, posílen, ujištěn úspěchem. Vyvine veškeré úsilí, jehož je schopen, a mnohdy skutečně uspěje. Když spatří nepříznivé znamení, upustí od svých záměrů, píše Levy-Bruhl.
Potřeba závislosti dítěte senzomotorického období a člověka primitivního je jejich přirozeností. Transcendentální subjektivita Já – Ty (nebo organizace společenství) je bytost v pravém smyslu slova a jen ona vede skutečný život. Myšlení má silně mystickou povahu, velmi intenzivně vnímá a percepčně diferencuje, ale ještě neanalyzuje a neporovnává.
Přesuňme se z úrovně totemu a tabu na vyšší úroveň antropomorfních bohů ve starém Egyptě. Egypt je tedy na stupni, kde se instinkt (totem) začíná transformovat do personifikovaného, archetypálního božstva. Primitivní tabu (slepé, iracionální zákazy chránící kmen před chaosem a incestem) se v Egyptě transformuje do jednoho z nejvyšších konceptů lidských dějin – do konceptu Maat, které reprezentuje pravdu, spravedlnost, rovnováhu a vesmírný řád.
Nás ale zaujal text z Corpus Hermeticum, traktát XVI, kde Hermes varuje krále Ammona před překladem z egyptštiny do řečtiny. . Text v traktátu XVI doslova říká, že samotná kvalita egyptského jazyka a „zvuk slov v sobě chová energii věcí, které označuje“.. Podle zmiňovaného spisu je řečtina plná „prázdného tlachání“, protože slova ztratila svou magickou a přímou vazbu na realitu (stala se z nich pouze vyprázdněná „loga“).
Egyptské hieroglyfy jsou bytostně obrazové. Znak pro slunce, lva nebo oko si zachovává vizuální a analogické sepětí s reálným světem. Hermetici chápali hieroglyfy jako posvátné obrazy, které nereprezentují jen zvuky, ale přímo „krystalizují“ vesmírné síly a archetypy. Z pohledu hermetismu je řečtina jazykem čistě intelektuálním, filosofickým a analytickým. A právě tento text nás upozorňuje, co se stane, když posvátný text mnohovrstevnatých symbolů převedeme do jazyka, v němž už je živoucí jádro symbolu spoutáno a uzavřeno do znaku jednoznačného a konvenčně dohodnutého. Mezi tvarem písmene a jeho významem neexistuje již žádná přirozená podobnost. Řecké písmo je plně fonetický, abstraktní abecední systém. Písmeno „A“ (alfa) nemá žádný vizuální ani vnitřní vztah k pojmu, který popisuje; slouží pouze jako domluvený kód pro zápis hlásky. Když se potom přeloží text zapsaný v symbolické rovině (která působí na lidskou psychiku skrze analogické obrazy a vnitřní rezonanci podnětu) do znakové roviny(která informaci rozseká do abstraktních, racionálních definic), dojde k redukci. Ztratí se vícevrstevnatost, mystický prožitek a psychologická hloubka. Podle hermetiků se z živé reality stane pouhý popis reality.
Egyptské hieroglyfy fungovaly jako archetypální obrazy. Když Egypťan viděl posvátný symbol, nečetl jen informaci, ale v jeho nevědomí došlo k psychické reakci (k prožitku posvátna). Překlad do analytické řečtiny (znakového písma) tyto živé psychické obrazy „zmotnil“. Řecká filosofie symbol zredukovala na pouhý znak, čímž ho zbavila jeho transformativní síly. Rozum (vědomí) sice text pochopil, ale živá duše zůstala neoslovena. Racionalizace lidstvo sice posunula vědecky, ale odřízla ho od vnitřních zdrojů moudrosti a mýtů. Zatímco pro vědu a logiku (řecký ideál) je výhodnější jednoznačný znak, pro mystiku, sebepoznání a umění (egyptský ideál) je nezbytný mnohoznačný symbol.
Tak jsme se posunuly z úrovně mystické participace totemu a tabu přes symbolickou posvátnou řeč hieroglyfů ke znakům konvenčního jazyka. Stejný vývoj můžeme sledovat i v ontogenezi lidské psychiky. Vědomé Já si nejprve začíná antropomorfizovat svět. Nevědomě nalézá svoje vlastní nitro vně sebe. Pojmenovává ho a vciťuje se do něho. Vnější svět je nejprve přeexponován nitrem Já, zrcadlí ho. Já prostřednictvím této projektivní identifikace rozumí světu Ty. Kvete symbolické myšlení a symbolická hra. Svět se stává realitou afektivního přání anebo obav a úzkostí. Konkrétní realita se tak stává nositelem projikovaných obsahů. První slova jsou tedy symboly, které nerozlučně spojují vnější a vnitřní. Slovo je původně něčím bytostným.
Mezi čtvrtým a šestým rokem slovo postupně ztrácí schopnost oživovat fantazijní představy. Konvenční prvky jazyka spoutávají tvořivé jádro symbolu, ohraničují ho povrchem jasného a zřetelného významu. Slovo jako znak umožňuje konstituovat věci v jejich existenci nezávislé na Já. Věci a bytosti jsou již myslitelné v jejich svébytnosti a nezávislosti na Já. Magické myšlení, kdy Já je příčinou všeho dění, ustupuje principu reality. Já začíná vrůstat do kulturní tradice svého rodného jazyka.
Zatímco Jean Piaget viděl vývoj jako jednosměrnou cestu pryč od dětského magického a symbolického myšlení směrem k dospělé logice, pozdní Lévy-Bruhl (stejně jako Jung) pochopil, že magicko-symbolická vrstva v nás nikdy neumírá. Nemizí, pouze je překryta dočasně nánosem racionality.
Pokud obě modality (obrazově-symbolická i abstraktně-znaková) existují v lidské mysli současně, pak hermetický text ze starého Egypta nemluví z pozice „zaostalejšího“ lidstva. Mluví pouze z jiné, hlubší psychické vrstvy (z vrstvy kolektivního nevědomí, která mluví v řeči nejednoznačných symbolů), kterou řecká logika záměrně potlačila, aby uvolnila místo rozumu.
Lévy-Bruhl svým obratem v Les Carnetsukázal, že abychom byli úplnými lidmi, potřebujeme oba tyto světy: racionální abecedu pro vědu i symbol pro prožitek jednoty s posvátnem (imago Dei).
