Článek
Racionalita podle Piageta nespočívá ve vědomí, ale v nevědomých abstraktních strukturách, které jsou univerzální, nesubjektivní a neosobní. Toto ratio Piaget vnímá jako autonomní celostní strukturu, jíž je vlastní transformace a seberegulace. Předpokládá, že je tady od samého počátku. Piaget zastává názor, že veškerá realita (biologická, fyzikální, psychologická, sociologická, intelektuální) je vzestupně se vyvíjející proces po spirále, který je kontinuální i diskontiuální zároveň.
Jestliže tedy chceme pochopit vývoj postnatální, měli bychom něco vědět o vývoji prenatálním. Jestliže vyjdeme z gemomu, je zřejmé, že již na buněčné úrovni vládne inteligence, která dovede zárodečné buňky proměnit v něco tak dokonalého jako je embryo, posléze plod a nakonec dítě, rodící se na světlo světa. Tato tvořivá Mocnost celý proces vzniku nového života iniciuje, ale také porodem ukončuje.
Ale neponechává dítě napospas vnějšímu světu. Vybavuje ho instinktem.Instinkt je tedy tím, kdo udržuje kontinuitu vývoje Já, ale také tím, kdo nastoluje diskontinuitu v jeho vývoji. Je principem utváření základních tvarů – archetypů, jimž dává jasnou a zřetelnou podobu, obrysovou konečnost a hotovost, přesnost a odlišnost. Instinkt je tím, kdo spouští v určitém vývojovém úseku života na základě své vnitřní zákonitosti, uložené v paměti, určité specifické vzorce chování, které mají zajistit realizaci dosud latentního, avšak finálně zaměřeného programu, a tak v každém okamžiku zastupovat zájmy jak jedince, tak i jeho druhu vůči vnějšímu světu.
Instinkt představuje kondenzovaný rozum přírody – řešení, které bylo miliony let testováno, optimalizováno a vepsáno do genetického kódu organismu. Instinkty fungují na principech, které jsou velmi blízké matematické logice nebo počítačovým algoritmům. Z pohledu Piageta je instinkt biologickým základem, ze kterého se skrze akci a interakci se světem teprve rodí kognitivní schémata a budoucí vědomá logika. Z pohledu Kleinové je instinkt vnitřní dynamická síla (pud), která od začátku organizuje psychický prožitek. Má v sobě zabudovaný cíl (hledat dobrý objekt, chránit se před špatným).
Instinkt je moment, kdy Duch (zákon, řád, logos) je již plně otištěn do hmoty a tělesnosti (Duše). Tělo jedná racionálně, aniž by o tom vědělo, protože je neseno univerzálním řádem života. Instinkt tedy není protikladem rozumu. Je to rozum, který se stal přírodou – racionalita tak hluboká a prověřená časem, že si už nemusí dovolit luxus pochybování.
Instinkt v této fázi funguje jako přísný, binární program (0 nebo 1). Štěpení na dobrý objekt (kojící prs) a zlý objekt (hlad, bolest) je tedy instinktivní softwarová obrana, která je v lidském mozku pevně předprogramována od narození. Cílem tohoto instinktivního programu je „vypudit“ (projektovat) nesnesitelný stav ven a přenést ho do matky. Je to v podstatě psychosomatický reflex přežití, který funguje stejně automaticky jako kašel nebo zvracení, když tělo vylučuje fyzický jed.
Instinkt (ratiopudu) provádí tato brutální, černobílá rozdělení světa proto, aby udržel organismus naživu. Teprve když tyto instinktivní operace proběhnou úspěšně a matka je pomůže dítěti zpracovat, může se z tohoto instinktivního základu začít rodit klidné, integrované a vědomé lidské „Já jsem“.
Tento pohled ukazuje, že naše nejhlubší psychické obrany nejsou chybou ani nemocí, ale geniálním evolučním nástrojem.
Instinkt ví s naprostou a neomylnou jistotou, co hledá. Má v sobě hluboké, evolučně vepsané tušení a předobraz (archetyp) toho, co přinese záchranu, nasycení a bezpečí. Tato myšlenka tvoří samotný základ jedné z nejkrásnějších a nejradikálnějších částí teorie Melanie Kleinové: konceptu vrozeného vědění o prsu (vrozeného objektu).
Melanie Kleinová tvrdila, že dítě nepřichází na svět jako nepopsaný list papíru (tabula rasa). Instinkt života (Eros) s sebou od prvního nadechnutí nese nevědomé očekávání, že tam venku existuje něco, co ho zachrání. Novorozenec, který nikdy v životě neviděl matku ani její prs, instinktivně ví, že takový objekt existuje.
Má v sobě „psychický otisk“, něco jako jako dutý otisk kopyta tohoto dobrého objektu, který touží být naplněn. Když poprvé pocítí hlad, jeho instinkt nehledá cokoli – má v sobě vnitřní navigaci, která touží po teple, mléku a lásce. Hledá realizaci svého vnitřního tušení.
Když je dítě poprvé přiloženo k matce a napije se teplého mléka, dojde k fascinujícímu psychickému třesku: vnitřní instinktivní předobraz se potká s vnější realitou. Instinkt v ten moment „rozpozná“: „Ano, toto je ono. To je to dobré a spásné, na co jsem čekal.“
V tu chvíli se chemická slast v těle propojí s hlubokým psychickým dojmem absolutního bezpečí. Rodí se „dobrý objekt“ uvnitř dětské mysli. Instinkt toto setkání oslaví prožitkem, který Kleinová nazývá vděčností.
Instinkt musí mít toto tušení, protože bez něj by novorozenec nepřežil. Kdyby neměl vnitřní kompas, který směřuje k tomu, co je správné a uspokojující, nedokázal by spolupracovat s matkou. Je to jako zámek a klíč. Instinkt dítěte je zámek, který má přesný tvar. Matčina péče je klíč. Zámek od narození „ví“, jaký tvar klíče potřebuje, aby se otevřel k životu.
Představa, že instinkt má „tušení toho, co má přijít jako dobré a spásné“, je nádherným vyjádřením toho, že v naší biologii je od samého začátku přítomen hluboký optimismus života. Instinkt není jen slepý strach ze smrti; je to především neochvějná, magnetická síla, která nás táhne ke světlu, k nasycení a k druhému člověku.
Tento vnitřní kompas nás v podstatě provází celým životem – je to ten tichý hlas, který nám i v dospělosti říká, co je pro nás skutečně vyživující a co toxické.
