Článek
David Bohm vytvořil konstrukt universa jako neustálý tok „rozvinování“ a „zavinování“ a nazval ho holopohybem. Předpokládal, že jak částice, tak i myšlenky se řídí stejným principem. Jeho koncepce namísto chápání světa složeného z atomů nabízí soustředěnost na informační pole, na obraz světa jako plynoucí celistvost. Prostor a čas zde nejsou základem, ale vynořují se z hlubšího (implicitního) informačního řádu.
Jeho koncept se zdá dokonale ilustrovat ulita měkkýše loděnky, která dokonale spojuje jeho kvantovou fyziku s posvátnou geometrií. Ulita loděnky je nejdokonalejším příkladem logaritmické spirály. Měkkýš při svém růstu v komůrkovité skořápce loděnky staví stále větší a větší komůrky a uzavírá menší, které již nepoužívá. Každý přírůstek délky skořápky je doprovázen poměrným zvýšením jejího poloměru, takže celkový tvar zůstává nezměněn. Spirála vyrůstá hromaděním ze sebe, s růstem se rozšiřuje a vzdálenost mezi jejími závity se prodlužuje s tím, jak se křivka vzdaluje od svého počátku, takzvaného pólu. Růst ulity sleduje Fibonacciho posloupnost a zlatý řez, a zdá se korespondovat s jeho pojetím holopohybu. Vnitřní komory ulity(skrytý řád, minulost) jsou neustále přítomny a podpírají nejnovější, vnější komoru (zjevný řád, přítomnost). Celý vesmír je obsažen v každém malém segmentu spirály (holografický princip).
Holografické Bohmovo pojetí fyziky, logaritmická spirála a fraktální teorie Mandelbrota, která dovede popsat nepravidelné tvary přírody, vznikající neustálým štěpením a opakováním soběpodobnosti korespondují i s mojí teorií ontogenezy lidské psychiky.
Já hovořím o transcendentální subjektivitě Já-Ty a sleduji dynamiku jejího procesu v rámci ontogenezy lidské psychiky. Vycházím z Piagetovy genetické epistemologie, z jeho pojetí adaptace jako dvou kooperujících procesů – asimilace a akomodace v jejich vzájemném rytmu působení. Dále jsem vyšla z Jungovy analytické psychologie a jeho pojetí archetypů a konečně z fraktální geometrie Mandelbrota.
V předchozím textu jsem vyšla z hypotézy, že některé děje života prenatálního jsou prototypem každého dalšího vývojového cyklu, že se budou postnatálně znovu opakovat v nových, kvalitativně vyšších a časově rozvolněných periodách. Vnitřní diferenciace se bude vždy nějakým způsobem jevit navenek, analogicky procesu rýhování vajíčka nebo uzavírání oka víčkem. Dokončená vývojová etapa vývoje se vždy uzavře svému dosud vyživujícímu, regulujícímu a ochraňujícímu prostředí.
Fyziologický porod jsem vnímala jako prototyp každého dalšího přechodu z jednoho cyklu do druhého. Tvrdím, že schematická podoba porodu se bude opakovat pokaždé, když nová podoba Já dovrší svůj vývoj a kvalitativně dozraje, stejně jako dozrál plod. Během každého přechodu bude docházet k systémové změně v komunikačním systému. Komunikace intra-psychická bude nahrazena komunikací inter-psychickou.
Popsala jsem individuální vývoj psychiky jako spirálovitý a reorganizující, ne nepodobný Bohmovu holopohybu. A nyní se odvážně pokusím nabídnout tvrzení, že pro vývojové stupně geneze Já bude platit Fibonacciho posloupnost, v níž je každý člen součtem dvou předcházejících členů. Vycházíme z čísla 9, což je délka těhotenství v kalendářních měsících. Řekli jsme, že cyklus prenatální je prototypem cyklů postnatálních. Jestliže tedy za první dvě čísla Fibonacciho posloupnosti dosadíme 9 měsíců, potom dostaneme věkové předěly, jimiž se vymezují jednotlivá vývojová období. Počet měsíců jsme začali dělit 12 a dostali jsme tak časové předěly v genezi Já, vyjádřené věkem v letech.
Fibonacciho posloupnost 1 9 1 9 2 3 5 8 13 21 34 55 18 27 45 72 117 189 306 495 9m 18m 2r 4r 6r 10r 16r 26r 41r 67r
Fibonacciho posloupnost skutečně koresponduje s předěly a přechody cyklů, tak jak je zná vývojová psychologie (Piaget).
Vývoj Já se tedy opakuje v sobě-podobných celostních konfiguracích a časových posloupnostech analogicky logaritmické spirále.
Ale zastavme se nyní zevrubněji u otázky, kdo je vlastně nositelem identity a integrity Já v dialektice proměn transcendentální subjektivity Já – Ty. Na počátku byl Jeden. Jeden se ve stavu blastocysty jaksi zdvojil a současně rozštěpil na dva. V této dvojroli toho, kdo řídí a ochraňuje na jedné straně a kdo je vedený a ochraňovaný na druhé straně jsme ho sledovali i postnatálně. Sledovali jsme ho nejprve jako přírodní princip, budující tělo, postnatálně se tento přírodní autonomní princip zopakoval v nepodmíněných reflexech, aby i ty posléze překonal a projevil se jako ten, který je nositelem percepce, imaginace, myšlení a intuice.
Alchymie a hermetická filozofie znala pojem prima materia (latinsky „prvotní látka“) představující základní, beztvarý substrát, ze kterého vzniká veškerá hmota. V alchymistické symbolice je prima materiapovažována za začátek i konecveškerého bytí. Představuje výchozí surovinu pro „Velké dílo“ (Magnum Opus), tedy základní stav, který musí být proměněn a očištěn, aby mohl být transformován.
Prima materia byla vnímána nejen jako výchozí stav, ale také jako cíl proměny. Alchymisté věřili, že vše pochází z jedné podstaty a do téže podstaty se po dosažení dokonalosti (např. v podobě Kamene mudrců nebo zlata) opět vrací, jen na vyšší, ušlechtilejší úrovni. Koncept „duše světa“ (anima mundi) v jejich představě prostupuje celým vesmírem a spojuje všechny věci. Vyjadřuje myšlenku cyklického vývoje, kde se vše vrací ke svému zdroji, aby se v něm obnovilo – podobně jako symbol hada požírajícího svůj vlastní ocas (Úrobora).
Alchymisté věřili, že v surové, přírodní formě (prima materia) je uvězněn božský princip – tzv. spiritus Mundi (Duch světa) nebo anima Mundi. Tento vnitřní duch je to, co vede proces proměny. V křesťanském kontextu je tento „vnitřní oheň“ často ztotožňován s Duchem svatým, který působí uvnitř člověka, očišťuje ho a vede k cíli.
V alchymistické literatuře existuje silná paralela Ježíše Krista ke Kameni mudrců. V Písmu nacházíme paralelu k hořčičnému zrnku. Hořčičné zrno je „nejmenší ze všech semen“; stejně tak prima materiaje často popisována jako něco prostého, levného a opovrhovaného, co lidé přehlížejí“. I když je zrnko drobné, obsahuje v sobě celý budoucí strom. To je podstata alchymie: v surovém chaosu, podobném počátku, je již přítomen plán finální dokonalosti. Aby hořčičné zrno vyrostlo, musí nejprve padnout do země a „zemřít“. To, co nutí zrno růst proti gravitaci směrem ke světlu, je právě ten vnitřní oheň nebo Duch – Pastýř, který vede životní sílu skrze proces proměny z hmoty do košatého stromu (duchovní zralosti).
V evangeliu se píše, že v tom stromu pak „hnízdí nebeští ptáci“
Ježíš je vnímán jako „první i poslední“ (Alfa i Omega), což odpovídá začátku a konci. On je ten dokonalý vzor, do kterého se má lidská duše (Psyché) skrze proměny přetvořit. Duch svatý v tomto procesu nefiguruje jen jako látka, ale jako aktivní síla a průvodce. V psychologickém smyslu je to právě tento „Duch“, který táhne duši skrze bolestivé fáze (tmu, popel, slzy) směrem k celistvosti.
Působí jako vnitřní Pastýř, který nedovolí, aby se duše v chaosu první látky ztratila, a vede ji skrze posloupnost proměn až k duchovnímu „zlatu“.
V tomto esoterickém pojetí je prima materia oním polem, kde Duch svatý (Duch Kristův) operuje. Je to surový stav lidství, do kterého vstupuje božské světlo, aby ho skrze alchymii života proměnilo v božskou přirozenost.
