Článek
Připomeňme si stručně, jak jsme tuto dynamiku sledovali prenatálně. Již velmi brzy , asi 5. den po oplodnění jsme mohli vidět polarizaci principu života na schopnost vytvořit si vlastní prostor (embryoplast) a zároveň na schopnost se aktivně vztahovat k tomu, co ho přesahuje (trofoblast). Trofoblast a embryoplast pro nás nebyly jen anatomické části, ale projevy původního rozhodnutí života „být někým“ a „být někde“ Byli to pro nás dva Principy-Počátky.
Trofoblast nám potom představoval to, co doslova „zakotvuje“ embryo v děloze ,co zajišťuje přijetí (nidace), výživu a bezpečí. Podle Patočky potřebujeme být nejprve někým přijati, abychom mohli být sami sebou. Trofoblast je biologickým vyjádřením tohoto primárního zakotvení v „mateřském světě“. V této roli se formuje to, co Patočka nazývá „původní prostorovostí.
Embryoplast by potom mohl být pro Patočku centrem budoucího pohybu. Z fenomenologického hlediska v něm „duch“ začíná svůj pohyb k individuální existenci, která se jednou vymaní z čistě biologické závislosti. Diferenciace buněk v raném embryu je prvním viditelným gestem inkarnace. Inkarnací doslova rozumíme „vtělování“, to, co se ukazuje, zjevuje. Patočka by zdůraznil, že duch není něco „vloženého“ do buněk jako do krabičky. Duch je pohybem samotné realizace. Diferenciace na trofoblast a embryoplast by z jeho pohledu mohla být prvním rozvrhem světa. Trofoblast je to, co mě spojuje s druhým/světem.
Embryoplast je to, co se stává centrem mého prožívání.
Pohyb transcendence bychom tak mohli chápat jako pohyb ducha, tedy jako schopnost života překračovat své aktuální hranice a směřovat k něčemu budoucímu.
Plod zraje v plodovém vejci po určitou vymezenou dobu, potom přichází porod. A opět si můžeme položit otázku: „Co je to za sílu, která nutí plod opustit dosud vyživující prostředí a přijít na světlo světa?“
Stejná síla, která na počátku „vdechne“ život do hmoty (iniciace cyklu), jej na konci z těla vytlačí (ukončení nitroděložního cyklu). Porod je vlastně „smrtí“ plodu v děloze, aby se mohlo „narodit“ dítě do světa. Pokud genom vnímáme jako onoho nerozděleného ducha, pak porod (vypuzení) je momentem, kdy duch vstupuje do světa duality.
V děloze (v ráji) neexistuje čas, hlad ani oddělenost. Plod a matka jsou jedním organismem. Vyhnání z tohoto stavu je okamžikem, kdy se jedna bytost dělí na dvě (matku a dítě). Porod je v podstatě opakováním mikroskopického děje, který se odehrál v blastocystě. Je to ten samý archetypální vzorec, který se v životě cyklicky vrací, jen pokaždé na jiné úrovni.
V okamžiku vypuzení začíná proces individuace. Povstává transcendentální subjektivita Já – Ty. Ty, jehož bylo Já nejprve součástí, přichází nyní z venku, aby obnovilo původní jednotu na nové a vyšší úrovni. Opakováním osudu blastocysty při porodu nám život říká, že růst je nemožný bez separace
Schematická podoba porodu se bude opakovat pokaždé, když nová podoba Já dovrší svůj vývoj a kvalitativně dozraje, stejně jako dozrál plod. Během porodu dojde k systémové změně, kdy komunikační systém, který dosud fungoval jako vyživující, regulující a ochraňující kolabuje (pupečníkové tepny) aby byl zprovozněn systém nový, dosud latentní, ale již připravený (plíce). A tuto systémovou změnu uvnitř vztahu Já – Ty lze předpokládat při každém dalším přechodu z jednoho velkého cyklu do druhého. Já, které bylo nejprve součástí Ty, nalézá nyní svoje Ty vně sebe, vně Já. Komunikace intra-psychická bude nahrazena komunikací inter-psychickou.
Síla, která iniciovala porod jako separaci, obnoví také jednotu na nové a vyšší úrovni, jak jsme to viděli prenatálně. Není to tedy jen separující síla, ale také spojující láska, která nejprve nepodmíně, autonomně vede novorozence k nalezení prsu a zajištění výživy. Je to dialektický proces, který sice rozděluje, ale na nové a vyšší úrovni opět spojuje.
Dospívání je z tohoto úhlu pohledu bude opět něčím podobným. Něčím, co připomíná poločas rozpadu.
Dospívání je časem, kdy se postupně rozvolňuje identita dítěte, aby se uvolnila energie pro něco nového. Identita dítěte je pro nás „izotopem“ s vysokou stabilitou ;svět je jasně definovaný rodiči a pravidly. Během dospívání se toto jádro stává nestabilním.
V první fázi rozpadu (pubescence 11-15 let), dominují tělesné a hormonální změny. V druhé fázi (adolescence 15-20/24 let) se začíná formovat nová identita. Dospívání je koktejlem hormonů, rozvíjejícího se abstraktního myšlení, prosakujících idejí a touhy po svobodě.
Zatímco u běžného dospívání se stará identita proměňuje postupně, někdy se stane, že se rozpadne úplně. Nevědomí (emoce, pudy, ideje) se nerozlije do reality, ale zaplaví ji. Dospívání je pro psychiku nejnáročnějším obdobím právě kvůli tomuto poločasu rozpadu a přestavbě identity.
Pokud si připomeneme Nietzscheho výrok o smrti Boha, neznamená to jen konec náboženství, ale rozpad objektivního morálního řádu a smyslu. Nietzscheho vůle k moci se dnes zvrhla v kult úspěchu, kontroly a sebeprezentace. Masivní nárust psychických potíží u dnešních dospívajících lze vnímat jako biologický a sociální senzor, který hlásí, že prostředí, ve kterém žijeme, se stalo pro lidskou psychiku toxickým. Dospívající jsou jako „kanárci v dole“. Mají nejcitlivější receptory na pokrytectví, prázdnotu a tlak systému. Pokud jich rekordní množství končí v psychických potížích, nemusí to nic říkat o jejich „slabosti“, ale o nedýchatelnosti atmosféry. Společnost, která klade takový nárok na výkon (vůli k moci), ale nenabízí smysl (smrt Boha), vytváří prostředí, kde se dospívání mění v destrukci namísto transformace. Únik do vnitřních světů nebo digitálních simulací signalizuje, že vnější prostředí už není místem, kde by se dalo smysluplně a bezpečně žít. Snaha opravit jednotlivce, aniž by se změnila společnost, je snaha zastavit poločas rozpadu tím, že jaderný odpad budeme přetírat barvou. Rozmach psychických poruch by tak nebyl jen medicínským problémem, ale byl by civilizační diagnózou. Byl by důkazem, že jednostranné posilování moci na úkor lidské vzájemnosti a duchovního ukotvení narazilo na své limity.
Pomohlo by nám za těchto okolností memento mori? Představa, že duše je nám jen pronajata? Pokud bychom přijali skutečnost, že nejsme pány ve svém domě, ale jen jeho správci, radikálně by to změnilo pohled nejen na dospívání, ale i na krizi společnosti. Nietzscheho vůle k moci může vést k pocitu, že musíme být bohy svého vlastního vesmíru. Pokud bychom ale přijali východisko, které nabízí např. křesťanství, drtivý nárok na vlastní sebeurčení by byl z nás sňat. Smrt Boha by tak byla nahrazena vnitřní odpovědností vůči životu, který nám byl dán. Člověk by už nežil pro nekonečný růst nebo výkon, ale pro svoji integritu v rámci vymezeného času.
Když je nám něco pronajato, máme povinnost to vrátit v dobrém stavu. To vrací do hry etiku, která byla sice Bohem zjevena, ale která dnes může vycházet právě z úcty ke svěřenému daru života. Východiskem by tedy byla vnímavá péče o autenticitu života, naplňování možností, které před nás Duch a jako Pán a Dárce života vysílá.
Východisko z krize dospívání bychom potom nemuseli hledat jen v lécích nebo tlaku ke konformitě, ale v metafyzické skromnosti. Místo nekonečného projíždění mobilu a iluze věčného mládí bychom mohli přijmout fakt, že čas je omezený a každá volba má svou váhu. Nemusíme se neustále vylepšovat pro obdiv ostatních, stačí, abychom se příliš neušpinili, aby zůstalo něco čistého.
