Článek
Ptáme se, zda může existovat něco jako archaické Já jsem, které si nese svoji vlastní evoluční paměť, a které je kořenem každého nově vznikajícího života? Existuje něco jako Platónův demiurgos (řecky demiourgos, v překladu „řemeslník“ nebo „tvůrce“), božská řemeslnická inteligence, která znovu a znovu uspořádává chaos povstávajícího genomu do sobě imanentních struktur- archetypů? Netvoří nově z ničeho, ale právě jako řemeslník z toho, co je k dispozici;z paměti genů.
Představme si Princip – Mocnost, která iniciuje vznik života, která skrze sobě imanentní ideje – archetypy uchycuje život v děloze matky, a když se tento prenatální vývoj dovrší, vypudí ho ven. Byla by to tedy mocnost mající dva aspekty – spojující a vypuzující. Něco jako jednička, bezrozměrný bod, nerozprostraněný střed, jiskra vědomí, agens, které iniciuje nový život, dává pokyn k pohybu, uhnízďuje život, a když je život na této úrovni dovršen, vypudí ho vně sebe. Princip sám nemístný, ale poskytující místo ke zjevnosti ve smyslu zrcadlení ?
Neurověda ani psychoanalýza s takovým Principem- Mocností nepočítá, ale zmiňuje ho křesťanské kredo, když vyznává Ducha svatého jako Pána a Dárce života. Doslova je řečeno, že Ježíš byl počat z Ducha svatého v lůně Panny Marie.
Pokud bychom tuto živoucí Mocnost sledovali na jejím poli působnosti, vidíme, že zárodek života uchycuje v děloze matky, že dává tělu a jeho orgánům tvar, že spojuje jednotlivé orgány v jeden funkční celek, že nejprve ve stručnosti opakuje fylogenezi, aby posléze stvořila člověka. Když je dílo dovršeno a ukončeno, vypudí ho ven. Život, který nejprve vyrůstal v matce se najednou ocitá vně a matka, jejíž byl nejprve součástí k němu nyní přichází z venku, aby obnovila (nebo také neobnovila) jednotu na nové a vyšší úrovni. Je mu tedy imanentní moc spojovat a komunikovat, ale také separovat a ničit a současně i obnovovat na nové úrovni.
Jak to vypadá postnatálně. Nový život nejprve skrze instinkty a nepodmíněné reflexy opakuje svůj prenatální biologický modus bytí. Vše se děje autonomně, nepodmíněně.
Leon Chertok, který se proslavil zejména svým celoživotním výzkumem v oblasti hypnózy a psychosomatické medicíny, si všiml, že hypnóza aktivuje archaické struktury psychiky, čímž pacienta vrací do stavu podobnému nejranějšího dětství. V tomto nastavení dochází k obnově absolutní závislosti na hypnotizérovi, což zrcadlí původní biologický a psychologický vztah mezi Já a Ty. Představoval si, že se vnější podněty (slova terapeuta, emoce) přímou cestou transformují do biologických reakcí organismu (změny tepu, hojení, úleva od bolesti). V tomto archaickém stavu probíhá komunikace na úrovni, která je starší než lidská řeč. Jde o absolutní ovlivnění jednoho systému (Já) druhým systémem (Ty jako autorita), hierarchicky nadřazeným.
V tomto ještě animálním světě se komunikace děje čistě na úrovni afektivní. Nerozlišuje se ještě mezi psychickým a somatickým, ale vše se děje náhle, v jednom okamžiku, kdy je spuštěno automatické chování. Chertokovi se podařilo hypnotickými sugescemi ovlivnit vegetativní funkce, které jsou vědomím neovlivnitelné. Když sugeroval stav popálení, objevily se na pokožce puchýře, jako kdyby došlo ke skutečnému popálení. Chertok píše: „Jako kdyby byl člověk během hypnózy odkázán na nejprimitivnější komunikaci, čistě afektivní, odpovídající nejstarší skladbě nervového systému (paleokortexu).“ Chertok tedy považuje tuto vztahovou schopnost za vrozenou a je to pro něho základní matricí, kadlubem, do něhož se budou zapisovat všechny pozdější vztahy. Předpokládá automatickou vztahovou funkci, která uvádí do pohybu určité množství afektu.
V jiné souvislosti popsal podobný děj psychiatr Stanislav Grof, , který jako jeden z prvních dokázal (za pomoci holotropního dýchání), že lidská psýché si pamatuje prožitky z prenatálního období a porodu. Detailně popsal čtyři fáze porodu, které formují náš psychický hardware na principu „všechno, nebo nic“.
Před porodem zažívá plod v děloze stav, který Jung i mystici popisují jako Unus Mundus – jednotný, nerozdělený svět. Neexistuje žádné Já ani Ty, žádné vnitřní a vnější. Plod splývá s matkou, vesmírem, samotným bytím.
Je to organická a duchovní předloha pro archetyp ráje a nejvyšší slast. Všechny potřeby jsou saturovány dříve, než vůbec vzniknou. Já zde prožívá absolutní bezpečí a bezbřehé vědomí. Porod je pro toto vědomí náhlým vyhnáním z ráje.
Když začnou kontrakce a děložní hrdlo je ještě zavřené, plod prožívá absolutní, bezvýchodný teror. Svět, který ho dosud chránil, ho začíná drtit. To je zdroj té nejhlubší existenční úzkosti a temnoty. Prasknutí plodových obalů a průchod porodními cestami je brutální ztrátou dosavadního světa. Dítě je vrženo do chladu, ostrého světla, tíže gravitace a bolesti z prvního nadechnutí.
Vesmírná jednota se roztříštila. Novorozenec po porodu visí nad propastí anihilační úzkosti. Jeho starý mozek vysílá signály absolutního ohrožení života. V tu chvíli přichází matčin prs a její náruč, které mají posvátnou, přímo kosmickou funkci. Přivinutí k prsu není jen krmení (biologie). Je to psychický a duchovní most zpět do bezpečí dělohy. Prs doslova zachraňuje dítě před tím, aby ho prožitý porodní děs psychicky nerozbil na kousky. Je to první zkušenost milosrdenství, která překonává prožitou apokalypsu porodu.
Pokusme se vizualizovat dynamiku lidské psychiky jako setkání biologické evoluce s hlubinnou psychologií pomocí metafory s ulitou měkkýše loděnky, jak jsme to už udělali na jiných místech.
Loděnka staví svou schránku postupně; jak roste, vytvoří novou, větší komůrku, přestěhuje se do ní a tu starou za sebou uzavře přepážkou. Staré komůrky však nezmizí; naplní je plynem a tekutinou, což jí umožňuje udržovat vztlak a pohybovat se v oceánu.
Pokud tuto biologickou geometrii aplikujeme na Chertokovo archaické Já a vývoj libida, dostáváme dokonalý model zrání lidského života. Ontogenetický vývoj by tak byl řetězcem překonávání starých hranic. Když dítě opouští jednu vývojovou fázi (např. symbiózu s matkou) Princip tuto fázi „uzavře“. Vyšle před vědomí Já nový horizont, novou vývojovou výzvu, nový objekt touhy a tento horizont libidinózně obsadí. Já se k němu přimkne, nejprve autonomně, nepodmíněně, později po něm bude vědomě toužit.
Ty staré, uzavřené komůrky schránky (pro nás archetypy) představují právě ono archaické já. Nejsou mrtvé ani prázdné. Nesou v sobě již dovršený a překonaný modus bytí jednoho archetypu (rozvrhu skutečnosti). Jsou to naše kořeny, nevědomé rezervoáry energie, ze kterých čerpá náš élan vital. To je Jungovo bytostné Já – Self.
Neurovědec Antonio Damasio ve svých výzkumech dokázal, že v těchto evolučně prastarých strukturách mozku vládne systém, který nazval Proto-Self (Prvotní Já). Je to evolučně prastará struktura, která funguje dávno předtím, než se rozvine šedá kůra mozková. Tento systém informacím z těla rozumí – sice ne v lidských slovech, ale v kódu homeostázy. Když tyto staré struktury zaznamenají v těle negativní chemickou změnu (např. stres, bolest, hlad), amygdala okamžitě spustí afektivní reakci. Je to prožitek hrůzy, vzteku nebo slasti. Toto je přesný neurobiologický ekvivalent toho, co Kleinová popsala jako aktivitu raného ega, které zažívá pud smrti (úzkost ze zániku) nebo pud života (slast). Tyto starší struktury navíc fungují v neustálé smyčce (tzv. body-loop). Jiný systém je spuštěn při nasycení a tělesném kontaktu; tehdy dochází k masivnímu vyplavení dopaminu, oxytocinu a endorfinů. Starý mozek upadá do stavu hlubokého bezpečí a saturace – nejvyšší slasti.
Tento uzavřený kruh je přesně to intenzivní, autonomní drama, které novorozence zcela pohlcuje a ze kterého se rodí první „dojmy“ o světě. Zatímco klasická psychologie věřila, že bez neokortexu (vědomého myšlení) neexistuje žádný psychický život, Melanie Kleinová intuitivně pochopila, že emoční a prožitkový život začíná v hlubokých, instinktivních patrech naší biologie.
Dva póly bytí, spojující slast a separující moc, které zaznamenáváme již na perinatální úrovni, jsou v křesťanské teologii spojovány s Duchem svatým.
Ambivalentní podstata Ducha svatého se projevuje v napětí mezi absolutní, nezkrotnou mocí a nejjemnější, osobní láskou. Tyto dva póly se nevylučují, ale tvoří dynamický celek božského působení. Bible používá hebrejské slovo ruacha řecké pneuma, což znamená vítr či dech. Duch je vichřice, která vane, kam chce (Jan 3,8). Člověk slyší její zvuk, ale neovládá ji. Při Letnicích se Duch zjevuje jako ohnivé jazyky. Oheň očišťuje, spaluje hřích, ale také přináší soud. Je to moc, která transformuje realitu skrze krizi a destrukci starého. Je to síla, která proniká dějinami a nedá se spoutat lidskými institucemi.
Kontrastem k této hrozivé moci je Duch svatý nejhlubším vyjádřením Boží blízkosti, něhy a vztahu. Ježíš ho nazývá Přímluvcem nebo Utěšitelem. Přichází k člověku v momentech slabosti, úzkosti a opuštěnosti. Není to vzdálená síla, ale vnitřní host duše. Zatímco moc se projevuje bouří, láska se zjevuje jako tichý, jemný hlas (jako u proroka Eliáše) nebo v podobě holubice při Ježíšově křtu – symbolu pokoje, smíření a nevinnosti. Je to „mocný Utěšitel“, dostatečně silný, aby přemohl smrt a hřích, a zároveň dostatečně jemný, aby nezlomil nalomenou třtinu.
