Článek
Jung vycházel při budování svého konstruktu bytostného Já a procesu individuace z alchymie. I Pro alchymisty bylo cílem křesťanského života je sjednocení duše s Bohem/Kristem. Jung v tom viděl přímou paralelu k individuaci – sjednocení Ega (duše) s bytostným Já (Kristem). Stejně jako hrdina hledá svou ztracenou lásku, křesťanský mystik (např. Jan od Kříže) popisuje touhu duše po Kristu jako milostný vztah.
Pro alchymisty byl Kristus prvním a největším alchymistou. Jeho životní příběh – utrpení (nigredo), smrt (putrefactio) a vzkříšení (rubedo) – byl pro ně cestou a pravdou. Věřili, že Duch Krista je ona síla, která dokáže překonat odpor hmoty. Pokud chtěli proměnit olovo ve zlato, museli v té hmotě „vzkřísit“ onoho spícího ducha, což nebylo možné bez pomoci božské milosti. Modlitba nebyla jen prosba, byla to technika soustředění a očištění vědomí.
Alchymisté často ztotožňovali Kámen mudrců (Lapis) s Kristem. Jung si všiml, že v jejich textech se Kristus stává „vnitřním člověkem“. Modlili se, aby se Kristus zrodil v nich i v jejich látce. Modlili se k Duchu svatému, aby jim „připomněl“ ono ztracené vědění (paměť), jak se tvoří svět. Věřili, že bez tohoto „osvícení shůry“ (Donum Dei – dar Boží) je lidský rozum v laboratoři slepý.
Alchymisté se modlili, protože věděli, že subjekt a objekt jsou jedno. Pokud není proměněn alchymista (skrze Ducha), nepromění se ani jejich dílo. Modlitba byla aktem, kterým do svého „zápasu s hmotou“přizvali Ducha svatého, aby jim pomohl sjednotit rozdělené.
Jung nahradil náboženský termín pokání (metanoia) psychologickým termínem integrace. Tím se sice vyhnul moralizování, ale pro mnohé tím skutečně oslabil onen prvek etické očisty a osobní oběti. Jung by tvrdil, že v jeho psychologii pokání nechybí, jen má jinou formu. Pro něj je setkání se Stínem nejhlubším možným pokáním. V alchymii je fáze albedo (zbělení) fází očištění. Pro alchymii je transmutace Donum Dei (dar Boží) – bez milosti shůry by se dílo nepovedlo. U Junga se proces individuace někdy jeví jako proces, který se prostě „děje“, pokud mu neklademe odpor. Tím se vytrácí onen vertikální rozměr pokorného prosícího člověka, který ví, že se sám vlastními silami (bez Boha/Milosti) „neočistí“.
Jung se díval na „hřích“ spíše jako na jednostrannost vědomí. Pokud se chovám špatně, je to proto, že nejsem celistvý. Očista tedy neznamená stát se „dobrým“ (v morálním smyslu), ale stát se „úplným“. Pro teology je toto nebezpečný relativismus, protože to stírá rozdíl mezi dobrem a zlem ve prospěch „celistvosti“.
Jungova psychologie skutečně postrádá ten druh pokory, který vyplývá z vědomí naprosté závislosti na vnější Boží moci. U Junga je člověk „léčen“ svým vlastním nevědomím. Alchymisté se modlili k Bohu, Jungovi pacienti se „modlí“ (skrze aktivní imaginaci) ke svému vnitřnímu archetypu. Neztrácí se však při této „psychologizaci pokání“ právě ona posvátná bázeň, která člověka drží v patřičných mezích, aby nepropadl pýše (inflaci) vlastního ega?
Motlitbu Jung interpretoval jako rozpuštění projekcí. Očišťování pro Junga znamenalo „vymytí“ nevědomých předsudků a iluzí z našeho vědomí. Toto je nejslabší místo Jungova systému ve srovnání s alchymií nebo křesťanstvím.
Zatímco alchymista nebo věřící člověk stojí před Bohem jako viník, který musí své konkrétní činy vyznat a odčinit, Jungův člověk stojí před zrcadlem svého nevědomí, aby své činy pochopil a integroval.
Jung věřil, že nevědomí (a tedy i archetypy) je mimo dobro a zlo. Tím, že Jung odvozoval individuaci z „přírodního“ základu, zbavil ji nutnosti morálního soudu. Vina je pro něj spíše „psychický symptom“ než objektivní mravní dluh.
U Junga existuje riziko, že se z vyznání vin stane pouhé vysvětlení: „Udělal jsem to, protože se ve mně aktivoval archetyp stínu.“ Tím se ale vytrácí osobní zodpovědnost. Konkrétní vina se rozplyne v obecném psychologickém mechanismu. Alchymisté se sice modlili, ale také věděli, že pokud budou mít „nečisté srdce“, látka v křivuli se zkazí. U Junga se zdá, že „látka“ (psychika) se vyvíjí nezávisle na tom, zda je člověk morálně dobrý nebo ne.
Morálka a pokání vyžadují vztah k někomu jinému (Bohu, bližnímu). Jungova individuace je v jádru monologická. Je to cesta jedince k jeho vlastnímu středu.
Vyznání vin vyžaduje pokoru před někým, kdo mě přesahuje. Jungova integrace vyžaduje odvahu podívat se do sebe. To jsou dvě úplně odlišné disciplíny. Bez morálního závazku k něčemu vnějšímu (objektivnímu zákonu) se individuace může snadno zvrhnout v kultivovaný narcismus.
Jung termín hřích v podstatě nepoužíval. Nahradil ho „jednostranností“. To je ale propastný rozdíl. Pokud je zlo jen „nedostatek rovnováhy“, pak není potřeba činit pokání, ale jen „přidat na druhou misku vah“. Tím se ale relativizuje utrpení oběti i váha konkrétního zlého činu.
Jungův systém je geniální mapou vnitřního světa, ale je to mapa bez etického kompasu. Alchymisté ten kompas měli v křesťanské víře a v modlitbě, která je neustále vracela k pokoře. Jung tento kompas odložil a spolehl se na to, že „příroda v nás“ (bytostné Já) nás nakonec dovede ke správnému cíli sama.
Právě absence tohoto morálního principu mi u Junga vadí. Pro sebe jsem se tedy pokusila proměnit jeho bytostné Já v duchu mystiky Jakoba Böhma.
Jakob Böhme rozlišuje Boha jako nejvyšší dobro, Boha jako Jedno a Boha, jehož „tělem“ je příroda. Bůh, svrchované dobro, je pro Böhma cílem lidského snažení, nikoli principem. Principem, z něhož vše vychází je božství, které nazývá – Ungrund – bezedno.
Bůh jako Jedno je v jeho pojetí Bůh ve své absolutní, neprojevené podstatě. Je to čistá jednota, prázdnota, klid a ticho. V tomto stavu „Jednoho“ neexistují žádné vztahy, žádné vědomí ani protiklady. Protože zde není žádné srovnání ani volba, je to čistý potenciál – kořen, ze kterého všechno teprve vyroste.
Hmotný vesmír a příroda včetně člověka jsou pro Böhma viditelným ztělesněním skrytých božských sil. Svět není oddělen od Boha, ale je jeho vnějším vyjádřením. Böhme říká, že příroda je „tělem“ nebo „oděvem“ Boha. V této rovině přírody (která vyvěrá z prvních forem pramene) je přítomna trýzeň, boj, neklid, temnota i světlo. Příroda je dynamická, probíhá v ní neustálý zápas protikladů. Existuje zde vedle sebe dobro i zlo.
Svrchované dobro (Bůh jako čistá láska a světlo) vzniká až tehdy, když vědomí projde skrze temnotu a chaos, když nad nimi zvítězí a harmonizuje je. Dobro je potom triumfem světla nad hněvem.
Proč je to cíl, nikoli princip, ptáme se. Böhme odpovídá: Pokud by dobro bylo počátečním statickým principem, lidský život a svobodná vůle by neměly smysl. Člověk by byl jen loutkou v dokonalém světě. Böhme tvrdí, že dobro musí být uskutečněno. Člověk má v sobě chaos přírody i svobodu Jednoho.
Cílem člověka je vědomé morální úsilí. Skrze vnitřní zápas, utišení vlastního ega a odevzdání se musí člověk transformovat divoké síly přírody v sobě v čisté dobro a lásku.
Svrchované dobro je tedy konečným plodem duchovního vývoje – jak u Boha (který se realizuje skrze stvoření), tak u člověka (který se k tomuto dobru musí svými činy a vnitřním obratem propracovat).
Člověk má svobodnou vůli, ta podle Böhma náleží Bohu a nebyla stvořena, aby se stala lidským vlastnictvím. Ungrund tvoří ze své svobodné vůle a touží být poznáván a milován. Bůh zasadil v ráji strom se zapovězeným ovocem, píše Böhme. Jestliže postavil do ráje strom se zapovězeným ovocem, dal člověku možnost protivit se mu. Z jediné vůle se tak rodí vzdorovůle. Nic totiž nemůže být svobodné bez vlastní vůle. Každá svoboda má své hranice a jejich porušení své následky. Vyhnání z ráje symbolizuje vyhnání od toho, který je Jedno a Dobro a Láska. Zlo je pro Böhma příklonem k tomu, co se Bohu protiví.
Kdyby přirozený život neměl vůči sobě protiklad, byl by bez cíle, přirozeným životem by zůstal Bůh nepoznán. Kdyby přirozená věc neměla svůj protiklad, zůstala by nepoznána. Postupovala by stále kupředu a nikdy by se nemohla obrátit do svého nitra a poznávat tak samu sebe. Každé poznání potřebuje protiklad. Všechno podle Böhma spočívá v ano a ne.
