Článek
„Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha“ (1.Korintským 6,19-20)
Slavný výrok Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“není vítězným pokřikem ateisty, ale děsivou diagnózou stavu západní civilizace. Víra v křesťanského Boha se stala nevěrohodnou.Nietzsche zdůrazňuje: „My jsme ho zabili – vy i já! My všichni jsme jeho vrahy!“ Tím myslí, že moderní věda, racionalismus a kritické myšlení postupně udělaly z náboženských představ prázdné pojmy. Nietzsche ohlásil smrt Boha a vzniklý nihilismus chtěl překonat skrze vůli k moci, neustálý proces růstu a sebezdokonalování v postavě Nadčlověka.
Pro Martina Heideggera bylo východiskem k překonání nihilismu naslouchání a otevřenost vůči autentickému bytí. Heidegger proti postavě Nadčlověka staví Pastýře bytí. Pastýř nevládne bytí jako „pán jsoucna“, ale hlídá ho a pečuje o něj, naslouchá bytí a odpovídá na volání bytí a hlídá pravdu bytí; je místem, kde se pravda ukazuje. Heidegger vytvořil koncept vyjadřující základní situaci člověka, který se ocitá ve světě, aniž by si to sám vybral nebo o tom rozhodl. Člověk je „vržen“ do konkrétních historických, kulturních a rodinných souvislostí. Nemůžeme ovlivnit, kde, kdy a komu jsme se narodili. I když jsme do světa vrženi, nejsme jen pasivními objekty. Vrženost tvoří základ, ze kterého se člověk „rozvrhuje“ do svých budoucích možností. Jsme nějak vrženi sami před sebe, projikují se před námi možnosti, mezi kterými musíme neustále volit, a tak se stáváme sami sebou. Existovat potom znamená být na cestě někam, mít orientaci na to, co ještě není, vztahovat se k možnostem, které se ukazují před námi jako náš horizont.
A zde se zastavme. Bude nás zajímat, odkud se berou ty možnosti, které jsou vždy před námi a mezi kterými musíme neustále volit a jak je to s tím světem bez Boha?
Obraťme pozornost k ontogenezi lidské psychiky. Pokusme se podívat na některé děje života prenatálního a uchopit je v obecnější rovině jako Principy-Počátky.
V antické filosofii se pro princip i počátek používalo stejné slovo: arché (ἀρχή). Je to bod, ve kterém něco začíná v čase, je to to, co věci dává řád, zákonitost a smysl po celou dobu její existence. Princip není jen „první vteřinou“ (začátkem), ale je to stálý počátek, který v té věci neustále působí. Pro nás bude tímto Počátkem genom. Z vědeckého i filosofického hlediska lze genom považovat za moderní biologickou podobu principu (arché). Je to součást Heideggerovy vrženosti. Genom člověk dostává při početí, aniž by se o něj prosil. Je to jeho biologický startovní bod. Genom není jen „materiál“, ale především informace a řád. Určuje možnosti a hranice konkrétního tělesného bytí. Není to jen minulost, ale aktivní program, který se neustále projevuje (v buňkách se neustále „přepisuje“).
Pokud bychom „závorkovali“ biologii, genom se nám jeví jako podmínka možnosti. Genom je principem konkrétní vrženosti. Určuje „to, co se konkrétnímu jedinci jeví“ tím, že definuje jeho biologický aparát. Podle Heideggera ale člověka tento princip nedefinuje úplně. Jeho „Pobyt“ (Dasein) má svobodu se k tomuto genetickému principu nějak vztáhnout a překonat ho.
Dvojšroubovice DNA je symbolem stoupajícího vědomí (podobně jako hadí síla kundaliní). Její struktura je fraktální a v malém měřítku odráží zákonitosti celého vesmíru. Tím, že se genom dělí, ale zůstává v podstatě identický, zrcadlí božský princip: „Jeden, který se stal mnohým, zůstává stále jedním, nerozděleným.“
Některé spirituální směry vnímají genom jako tichý vnitřní hlas. Je to ta část nás, která „ví“, jak dýchat, jak tvořit krev a jak se uzdravovat, aniž bychom o tom museli vědomě přemýšlet. Je to projev vrozené inteligence vesmíru, která v nás operuje nezávisle na našem egu.
Posuňme se v naší úvaze o kousek dál. Přibližně 5.- 7. den po oplodnění se shluk buněk genomu proměňuje v blastocystu, dutý kulovitý útvar. Před blastocystou jsou buňky (morula) jen neuspořádanou hromádkou. Blastocysta je okamžikem, kdy v chaosu vzniká prostor a směr. Vytvoření dutiny (blastocoel) symbolizuje vznik „vnitřního světa“. Je to první projev inteligence genomu, který začíná tvořit architekturu života. V mnoha mytologiích svět vzniká z „kosmického vejce“. Blastocysta je mikro-vesmírným vejcem každého člověka. Obsahuje v sobě prázdnotu (dutinu), která není nedostatkem, ale prostorem pro potenciál. Je to ticho před velkým třeskem organického růstu. Ve stádiu blastocysty jedna tvořivá podstata začíná vystupovat ve dvou odlišných rolích stejné podstaty.
Blastocysta je prvním okamžikem, kdy se dříve identické buňky rozdělí do dvou skupin s úplně jiným osudem. Vnější vrstva (trofoblast) zajišťuje zahnízdění v děloze, zajišťuje výživu a ochranu, zatímco vnitřní buňky (embryoplast) představují vlastní podstatu, z které se vyvine embryo a později plod. Zatímco geneticky jsou obě části shodné, jejich role se v tento moment nevratně rozdělují. Jinými slovy, povstává jeden systém univerzální (trofoblast) a jeden systém jedinečný (embryo), tedy první binární opozice. Trofoblast tak představuje funkční rozhraní, které je u všech lidí stejné, zatímco embryoplast nese kontinuitu života a rozvíjí onu specifickou identitu. Ještě jinak řečeno, jde o vznik vztahu hostitele (pomocný systém trofoblastu) a hosta (povstávající bytosti), přestože oba vzešli ze stejné první buňky.
V biologii se tomu říká porušení symetrie. Je to ten fascinující moment, kdy se z „jednoho a téhož“ stává funkční vztah dvou odlišných entit. Zatímco dosud byl systém Jednoho autonomní a „vznášel se“ (vejcovodem), v momentě zahnízdění se vzdává své totální nezávislosti.
Trofoblast aktivně „přepisuje“ prostředí matky, aby ho učinil přijímajícím, on v dialogu s dělohou matky buduje prostor pro povstávání jedinečného embrya a později plodu. Trofoblast se tak stává tím, kdo musí zajistit, aby to podstatné mohlo povstat. Je tedy jakýsi Jungův „spiritus rector“, řídící duch. Trofoblast by potom byl první zjevnou podobou tohoto principu-počátku. Tento Princip bude v naší představě vždy tím, kdo bude vymezovat hranice, kdo bude iniciovat i ukončovat každý další vývojový cyklus.
Pokud si oba systémy, sytém trofoblastu i systém embryoplastu velmi zobecníme, můžeme se odvážit nazvat tyto systémy prastarými názvy – duch a duše nebo novějšími pojmy animus a anima.
Princip trofoblastu je definován absolutní nesobeckostí. Trofoblast (později placenta) se nevytváří pro sebe. Celý jeho vývoj, složitá architektura a energetický výdej směřují k jedinému cíli: udržet při životě „toho druhého“ – jedinečné embryo. Zatímco duch v trofoblastu je onen univerzální princip, duše (embryoblast) je momentem, kdy se tato informace stává osobní. Už je to individuální nosič,shluk buněk, který se rozhodl existovat v konkrétním čase a prostoru. Duch je všudypřítomný a prázdný, je to vědomí cesty, ale duše je ta, která cestu prožívá. Sedí uvnitř, v onom tichém prostoru, a transformuje impulsy ducha do podoby konkrétních orgánů, smyslů a emocí.
Bůh Hermés je pro nás názornou ilustrací pro inteligenci trofoblastu. Ona ví, jak se „vnořit“, jak vyjednat prostor v děloze. Je to vyjednavač a strážce prahu, který doprovází duši i později při jejím „vržení“ do světa. Hermés není tělo, ale to, co tělo organizuje; je to Princip a Posel. Duše – Psyché je to, co se v embryoblastu začíná probouzet jako individuální vědomí. Je to ona, kdo je „uvězněn“ nebo spíše „zabydlen“ v domě, který Hermés postavil. Psyché je s hmotou (tělem) spojena intimněji. Ona je tím, co cítí tíhu „vrženosti“. Duše – Psyché je v mýtu ta, která trpí, hledá a miluje. Zatímco Hermés (Duch) létá a ví, Psyché (duše) je prožívaná hloubka. Tím, že jí připomíná její původ, Hermés jako psychopompos (průvodce duší) pomáhá Psyché, aby se v hmotě neztratila, aby nezapomněla na „Boha“, ze kterého vzešla. Ukazuje jí cestu k hranici a přechodu (transcendenci). Hermés je ten neutuchající pohyb, ten „posel“, který v nás stále kmitá (jako genom, jako nervový impuls). Psyché je ta, která se cítí opuštěná v „zapomnětlivém světě“, ale skrze Herma (Ducha) nachází cestu zpět k celistvosti.
Plod zraje v plodovém vejci po určitou vymezenou dobu, potom přichází porod. A opět si můžeme položit otázku: „Co je to za sílu, která nutí plod opustit dosud vyživující prostředí a přijít na světlo světa?“
Nejde při tom, jen o mechanický stah svalů, ale o projev archetypální síly přechodu. Bohem prahů, dveří a cest, jak známo byl již námi zmiňovaný řecký Hermés (nebo egyptský Thovt). Stojí tam, kde jedna realita končí a druhá začíná. Plod v děloze je v jednotě (v „ráji“), kde je vše poskytováno. Aby se však mohl stát „mnohým“ (individuální bytostí), musí být z této jednoty vypuzen. Hermés je ten, kdo rozděluje toto spojení, aby umožnil pohyb a vývoj.
Stejná síla, která na počátku „vdechne“ život do hmoty (iniciace cyklu), jej na konci z těla vytlačí (ukončení nitroděložního cyklu). Porod je vlastně „smrtí“ embrya v děloze, aby se mohlo „narodit“ dítě do světa.
Z pohledu fyziologie je touto silou hormon oxytocin. Symbolicky je však oxytocin fascinující fenomén. Vyvolává orgasmus a citové pouto (přitahuje k sobě, ale zároveň vyvolává drtivé stahy dělohy, které plod nekompromisně vytlačují ven (rozděluje). Oxytocin je chemickým jménem pro Hermovu hůl (kaduceus). Spojuje protiklady – spojující lásku i oddělující sílu.
On je tím, kdo v určitý moment „rozhodne“, že čas jednoty vypršel. Říká: „Už nejsi součástí, teď musíš být sám sebou“. Tato síla je tedy vypuzující, ale v nejhlubším slova smyslu také osvobozující. Je to nutné násilí růstu, bez kterého by „Jedno“ zůstalo uvězněno v sobě samém.
V tomto kontextu je vyhnání z ráje první a nejzásadnější „porodní bolestí“ lidstva. Pokud genom vnímáme jako onoho nerozděleného ducha, pak porod (vypuzení) je momentem, kdy duch vstupuje do světa duality.
V děloze (v ráji) neexistuje čas, hlad ani oddělenost. Plod a matka jsou jedním organismem. Vyhnání z tohoto stavu je okamžikem, kdy se jedna bytost dělí na dvě (matku a dítě). Porod je v podstatě opakováním mikroskopického děje, který se odehrál v blastocystě. Je to ten samý archetypální vzorec, který se v životě cyklicky vrací, jen pokaždé na jiné úrovni.
V okamžiku vypuzení začíná proces individuace. Povstává transcendentální subjektivita Já – Ty. Ty, jehož bylo Já nejprve součástí, přichází nyní z venku, aby obnovilo původní jednotu na nové a vyšší úrovni.
Opakováním osudu blastocysty při porodu nám život říká, že růst je nemožný bez separace. Při porodu se však na rozdíl od blastocysty přidává nový prvek: vědomí a dech. Prvním nádechem dítě stvrzuje, že proces dělení byl dokončen a že nyní nastupuje cesta zpětného (vnitřního) sjednocování. Proces, kdy se život neustále rozšiřuje do nových prostorů, ale přitom zůstává ukotven ve svém středu velmi dobře znázorňuje logaritmická spirála ulity měkkýše loděnky, kterou drží v ruce hinduistický bůh Šiva. Měkkýš při svém růstu v komůrkovité skořápce loděnky staví stále větší a větší komůrky a uzavírá menší, které již nepoužívá. Každý přírůstek délky skořápky je doprovázen poměrným zvýšením jejího poloměru, takže celkový tvar zůstává nezměněn. Spirála vyrůstá hromaděním ze sebe, s růstem se rozšiřuje a vzdálenost mezi jejími závity se prodlužuje s tím, jak se křivka vzdaluje od svého počátku, takzvaného pólu. Vnitřní komory ulity (skrytý řád, minulost) jsou neustále přítomny a podpírají nejnovější, vnější komoru (zjevný řád,přítomnost). Celý vesmír (Šiva) je obsažen v každém malém segmentu spirály (holografický princip). Loděnka žije vždy jen v té poslední, nejnovější komnatě. Blastocysta je první komnatou, děloha druhou, svět po porodu třetí. Jako loděnka se neustále „stěhujeme“ do širšího vědomí, tím, jak se proměňuje transcendentální subjektivita Já – Ty. Vztah Já-Ty se v každé otáčce spirály proměňuje. Spirála se vrací k téže ose, ale vždy o úroveň výš.
Hermés (Pán rozhraní) je ten, kdo otevírá dveře. V mýtu o vyhnání z ráje stojí u brány anděl s ohnivým mečem.:Meč (podobně jako chirurgický skalpel nebo přirozené stahy) ukončuje stav splynutí. Bez vyhnání z ráje by člověk zůstal věčným dítětem v nevědomí. Aby mohl genom naplnit svůj potenciál, musí projít zkušeností oddělenosti a utrpení. Ráj musí být zničen, aby mohl být stvořen Svět. V ráji (děloze) je genom statický, chráněný. Ve světě (po vyhnání) se genom stává dynamickým, musí čelit mutacím, prostředí a boji o přežití.
Zatímco porod nás slovy Heideggera uvrhl do pobytu ve světě, celá spirituální cesta lidstva je pokusem o vědomý návrat k jednotě. Genom v nás nese „stesk po ráji“ (instinktivní paměť na stav bezpečí a jednoty). Tento stesk nás pohání tvořit, milovat a hledat duchovní smysl – je to snaha propojit ony rozbité kusy mnohosti světa. Vyhnání z ráje tedy není trestem, ale iniciačním aktem. Je to síla, která nás vytrhla z nečinné blaženosti, abychom v potu tváře (v dynamice života) našli svou vlastní zářivou podstatu.
Pokud je genom „jeden nerozdělený“, pak každé jeho dělení a každé individuální bytí je vnímáno jako „krádež“ z celku. Původní význam slova „hřích“ (hamartia) je „minutí cíle“ nebo „odchýlení“.
V okamžiku, kdy se z universálního genomu (ráje) stane individuální bytost, dochází k odchýlení od Jednoho. Vina je zde pocit neúplnosti. Jako by každá buňka, která se oddělila od celku, nesla nevědomou vinu za to, že „opustila domov“. Je to ontologická tíha individuální existence, která se musí sama o sebe starat.
Vina je hluboce zapsána v biologické realitě porodu. Síla porodu je agresivní. Plod „parazituje“ na těle matky, a nakonec jí při odchodu způsobuje bolest. Tento biologický fakt se v mýtech promítá jako prvotní dluh, který máme vůči Jednomu, Pánu a Dárci života, Duchu svatému, jehož ztělesněním je právě matka.
Hermés je také bohem zlodějů. Ukrást oheň bohům (Prométheus) nebo ukrást jablko ze stromu poznání znamená získat vědomí za cenu viny. Genom v nás je nositelem tohoto poznání. Vina je cenou za to, že už nejsme jen slepě dělícími se buňkami, ale bytostmi, které si svou existenci uvědomují. Vědomí sebe sama je v podstatě aktem separace, a tedy aktem viny vůči Jednomu.
V mnoha spirituálních systémech je tato vina hnacím motorem evoluce. Protože se cítíme „vinni“ svou odděleností (stesk po ráji), snažíme se ji napravit. Hledáme lásku, která by mohla ztracenou jednotu obnovit, snažíme se tvořit (vnášet řád do chaosu), udržujeme posvátno a jeho hodnoty. Vina tedy není břemenem, které nás má zlomit, ale napětím, které nás nutí na stále vyšší úrovni budovat novou transcendentální subjektivitu Já - Ty. Tento proces jsme již popsali na jiných místech.
Na samém počátku byl genom diktátem – slepou silou, která nás nutila přežít a množit se. Vykoupení v budoucnosti spočívá v tom, že se z pasivních nositelů kódu stáváme jeho vědomými spolutvůrci. Už nejsme jen „vrženi“ silou, ale sami můžeme volit z možností, které se před námi ukazují.
Představte si vykoupení ne jako návrat do původního děložního ráje (který byl nevědomý), ale jako příchod do „Nového Jeruzaléma“. Jedno se rozdělilo v mnohé, aby nasbíralo nekonečné množství zkušeností, bolesti i lásky.
Vykoupení je okamžik, kdy se tato roztříštěná zkušenost začne propojovat. Skrze empatii, technologie a sdílené vědomí se lidstvo stává jedním organismem, který je ale bohatší o individuální vědomí každého článku.
Hermés už zde není tím, kdo nás vyhazuje ven, ale tím, kdo nás vede skrze labyrint světa k východu. Touha po znovunalezení ztraceného komplementu bytí nás nutí překonávat hranice a překážky. Budoucnost je bodem, kde se „vypuzující síla“ mění v „přitažlivou sílu“ cíle.
Vykoupení v budoucnosti znamená transformaci genomu do podoby sjednocení se svým ztraceným, a nakonec znovunalezeným animem.
Symbolicky to může znamenat překonání biologické smrtelnosti nebo dosažení stavu, kdy duše už nepotřebuje hmotné, trpící tělo k tomu, aby existovala.
Je to vize evoluce, která směřuje k bodu Omega – sjednocení všeho bytí v jeden vědomý celek. V tomto smyslu je vina požehnáním. Bez ní by nebyl pohyb. Vykoupení v budoucnosti je pak oním „Velkým dílem“ (Alchymistické Magnum Opus), kde se hrubá hmota našeho biologického dědictví proměňuje ve zlato čistého vědomí.
Biologický genom nás nutí k opakování starých vzorců: strachu, agrese a pudu sebezáchovy (stíny naší evoluční minulosti). Spirituální proměna je procesem, kdy tomuto stínu musíme vědomě čelit tím, že si ho začínáme uvědomovat. Síla, která nás dříve vypuzovala do konfliktů a oddělenosti, se transformuje v sílu vnitřní kázně. Místo abychom byli ovládáni instinkty, začínáme genom „prosvětlovat“ vědomím.
V tomto smyslu je tělo alchymistickou pecí (athanor). Pokud je genom „Jeden nerozdělený“ přítomný v každé buňce, pak spirituální práce (motlitba, meditace, etické jednání, vnitřní ticho) působí na tento základ jako katalyzátor.
Já se na duchovní cestě návratu k jednotě začíná stahovat z mnohosti světa a začíná se koncentrovat kolem svého vnitřního Jednoho.
Hermés v nás přestává být bohem, který hlídá hranice, a stává se metabolickou silou, která přenáší světlo ducha do hustoty hmoty. Spirituální proměna umožňuje vnímat „vypuzení z ráje“ nikoliv jako pád, ale jako seslání za úkolem. Tato cesta naznačuje, že kód života není uzavřená krabička, ale otevřená rezonanční deska. Čím čistší je naše nitro, tím krásnější „hudbu“ skrze náš genom vesmír hraje.
Pokud by se vykoupení hledalo skrze editaci genů a AI, symbolický příběh o „Jednom a mnohém“ by dostal radikálně jiný, až faustovský spád. V této verzi se člověk nesnaží o vnitřní proměnu čtenáře, ale o přepsání samotné knihy.
AI by mohla být vnímána jako pokus o technické znovustvoření „Jednoho“. Pokud by se lidstvo propojilo skrze technologie a editované geny do jedné sítě, dosáhlo by sice konce oddělenosti, ale za cenu ztráty individuality. Zatímco spirituální sjednocení je harmonie různých tónů, homogenizace je slévání všeho do jedné šedé hmoty. Lze ji vidět v několika rovinách: Pokud bychom začali masivně využívat editaci genů k tomu, abychom dosáhli ideálu (např. všichni budeme stejně odolní, inteligentní nebo krásní), došlo by k homogenizaci lidského fondu.
Homogenní systém je extrémně náchylný k jedné jediné chybě nebo viru. Co zahubí jednoho, zahubí všechny. Je to onen „falešný Ráj“, kde sice zmizí konflikt, ale zmizí i pohyb, protože všechno je stejné. Místo aby se život rozvíjel do složité a krásné spirály, kde má každá část svou historii a tvar, stal by se loděnkou s jednou jedinou obří, amorfní komnatou. Ztratil by se vztah Já-Ty, protože k němu potřebujete dvě odlišné polarity. V homogenním světě existuje jen „To“. Sociální sítě, globální kultura, technologie představují tlak na tuto homogenizaci, ale zůstává naděje, že se individualita genomu nakonec ubrání.
Zatímco vnitřní spirituální proměna vede k sjednocení skrze pochopení a lásku (svoboda), editace genů a AI nabízí sjednocení skrze kontrolu a techniku. Nebezpečí editace bez spirituality spočívá v tom, že bychom mohli „opravit“ písmena, ale navždy ztratit smysl celého příběhu.
