Článek
Existuje rozšířené vědomí, že spiritualita zahrnuje všechny cesty, které vedou k vnitřnímu pocitu naplnění a rozvinutí vlastního potenciálu. Podle Bible je ale spiritualita způsob života, který je v souladu s tím, co si přeje Bůh. Není to cesta, jak získat vnitřní pocit naplnění nezávisle na něm.
Jak to tedy je?
Vezměme si jako příklad spiritualitu šířenou Eckhartem Tollem. Eckhart hovoří o moci přítomného okamžiku. Hovoří o vědomí, které se mu jeví jako posvátné, participujeme na něm, ale nepatří nám, je to světlo našeho života, je to bytí. Ve Starém zákoně Bůh o sobě říká ‚Jsem, který jsem‘. Definuje se tedy jako identita bez formy. Eckhart Tolle přirovnává tuto moc přítomného okamžiku ke slunci, které se nám samo dává nepřetržitě po milióny let. Je to nekonečné vědomí, které se nepřetržitě emanuje, aby vytvářelo život a formy. Vyzařuje se jako vědomí nejprve zamrzlé v minerálech a kamenech, později se vědomí stává tekutým ve vegetativních formách života, potom se dále rozvíjí do živočišných forem a konečně do vědomí člověka, kde se stává lidskou myslí. Vědomí prochází svým vývojem, kvalitativně se proměňuje. Vědomí člověka přirovnává k paprsku slunce, který ze slunce vychází, je stejné podstaty, ale přesto o něm neříkáme, že je slunce. Je pouze součástí slunce. Nemůžeme přesně říci, kde slunce je, kde má své hranice, kde končí, kde začíná. Víme jen, že vyzařuje samo sebe ven.
Eckhartovo úsilí směřuje k tomu, abychom se začali vymaňovat z forem vnějšího světa, abychom překonávali omezení našeho ega, které neví nic o tomto vnitřním posvátném zdroji a samo touží být pánem ve vlastním domě. Eckhart nás vede k tomu, abychom se obraceli k okamžiku, který je právě teď, abychom se naučili vnímat naši duchovní podstatu.
Pravdou je, že v židovství se také hovoří o Boží přítomnosti. Eckhartovu moc přítomného okamžiku bychom snad mohli přirovnat k moci ducha, o které mluví Písmo. Slovo duch má v Bibli základní význam „dech“. V širším významu se vztahuje na něco, co je neviditelné a co se projevuje jako aktivní síla. Termín „Duch svatý“ je potom spojován také s pojmem šechina (doslova „přebývání“), což obvykle slouží k označení zřetelné a silně si uvědomované Boží přítomnosti na určitém místě či v určité situaci.
Kabalisté hovoří o Duchu svatém jako o Božské inspiraci. Úroveň osvícení je označováno jako ruach ha-kodeša zahrnuje takové kvality jako jasnost porozumění, zesílení vnímání, uvědomění duchovna. Podle Talmudu lze ovšem dospět k takovému stavu jen skrze jasně stanovený meditační postup. Jsou vymezeny kroky, jimiž člověk musí očistit svou duši, aby mohl obdržet Ducha svatého.
Mistr Eckhart, středověký teolog a mystik, na rozdíl od Eckharta Tolleho, hovořil o rození syna v duši člověka. Zrození syna Bohem v lidské duši bylo však pro Mistra Eckharta vyvrcholením života ve víře v Ježíše Krista. Tuto víru udržuje při životě křesťanská církev, jejíž pole působnosti se však neustále zužuje. Je odkazována do prostoru, který není ‚posvěcen‘ vědou, a tedy jako by z širšího společenského pohledu ani neexistoval. Přesto ochraňuje ono malé hořčičné semínko, které je stále životaschopné a z kterého za příznivých podmínek může působením Ducha Svatého vyrůst Království Boží.
Moc přítomného okamžiku Eckharta Tolleho ale nešíří radostnou zvěst evangelia, neslibuje, že víra překoná smrt. S vírou má společné pouze umenšování ega ve prospěch hlubšího duchovního zdroje života. Ale nemůžeme zde zaslechnout slova Rudolfa Steinera, který připustil, že největší chybou na počátku jeho teosofické nauky byl požadavek zírat do vlastního nitra? Tak se potom stalo, že bylo iluzorně považováno za božské něco, co božské nebylo, slyšíme slova R. Steinera.
Je tedy moc přítomného okamžiku Eckharta Tolleho stejnou mocí, kterou disponuje Duch Svatý? Duch Svatý, o němž se v křesťanském krédu mluví jako o pánu a dárci života, který z Otce a Syna vychází? Z Písma víme, že tento Duch byl při početí Ježíše, že sestoupil na Ježíše při křtu v řece Jordánu, že vyvedl Ježíše na poušť, aby zde byl Ježíš pokoušen od ďábla. Dále potom, že tento Duch Svatý byl Ježíšovým věrným druhem, a nakonec byl opět vrácen Otci.
Není nám tento Duch dáván, stejně jako Ježíši, při křtu? Není podmínkou pro to, abychom se z něho mohli znovuzrodit a vejít do Božího Království, čisté svědomí a život v pravdě, jak to požaduje Písmo?
Ježíš v rozhovoru se samařskou ženou vysvětluje, že klíčem k uctívání Boha není dodržování rituálů nebo modliteb na konkrétním místě, ale upřímnost a pravdivost srdce, které vnímá Boha jako ducha.
„Bůh je duch a ti, kteří ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24).
Člověk musí velmi pečlivě rozhodovat svojí svobodnou vůlí kým a kam se nechat vést.
