Článek
Položme si základní filozofickou otázku a pokusme se na ni najít odpověď z idealistického hlediska. A proč ne?
Všechny duchovní tradice nás učí, že v sobě neseme transcendentální zárodek, který má v sobě něco ze samé podstaty absolutna. Tyto duchovní tradice jsou zachyceny většinou v řeči podobenství, které je sice stále platné, ale nikdy jednoznačně uchopitelné. Staré duchovní texty uchovávají zjevené nebo slyšené pravdy našich předků, sepsané konkrétními lidmi. Svojí povahou jsou tyto texty vždy univerzální a mnohoznačné, protože uchovávají tajemství absolutna. Stojí nehnutě v čase, abychom se k nim mohli vracet a stále znovu se pokoušet z nich vydobývat pravdu o sobě odcizeném počátku.
Z Bhagavadgíty:
Ardžuna pravil: „Přál bych si vědět, co je to Pole, a kdo je ten, který je zná?“ A Kršna odpověděl: „Toto tělo, ó synu Kunti, se chápe jako Pole, a ten kdo zná tělo, je nazýván znalcem Pole. A věz, ó Bharatovče, že porozumět tomuto Poli a jeho majiteli, se nazývá věděním… Pole prodlévá vně i uvnitř bytosti, a ač nepohnuté, je v pohybu, a tak jemné, že je nelze rozpoznat. Je vzdálené, a přece je nablízku. Je nedílné, a přece jako by spočívalo rozděleno ve všech bytostech; je udržovatelem každého živého jsoucna, pohlcuje je i utváří.
Z Tajemství zlatého květu:
Mistr Lü-cu pravil: „Je něco, co existuje samo sebou; říkáme tomu smysl (tao). Smysl nemá jméno ani tvar. Je to jediné bytí, jediný prvotní duch. Bytí a život nemůžeme vidět. Jsou obsaženy ve světle nebe. Světlo nebe nemůžeme vidět, máme je obsaženo ve dvou očích. Dnes chci být vaším průvodcem a odhalit vám tajemství zlaté květiny Velké jednoty.“
„Zlatá květina je světlo. Jakou barvu má světlo? Zlatou květinu bereme jako přirovnání. Je to prvá síla transcendentální Velké jednoty. K ní poukazují slova ‚Olovo dodává širým vodám všude stejnou chuť.‘
„V purpurové síni v nefritovém městě bydlí bůh naprosté prázdnoty i živoucnosti. Konfuciáni to nazývají centrem prázdnoty, buddhisté terasou živoucnosti, taoisté zemí předků nebo žlutým palácem nebo temným průsmykem nebo prostorem prvního nebe. Nebeské srdce je zárodečný pupen velkého Smyslu. Nebeské srdce je živá bytost, která dlí od početí do narození na pravém místě. Nebeské srdce je jako příbytek, světlo je pánem domu.
Jakob Böhme,
německý mystik pozdního středověku rozlišuje Boha jako nejvyšší dobro, jako Jedno na jedné straně a na druhé straně Boha, jehož „tělem“ je příroda. Bůh, svrchované dobro, je pro Böhma cílem lidského snažení, ale nikoli principem. Principem, z něhož vše vychází, není v jeho pojetí Bůh, ale božství. Toto božství nazývá základ – ungrund – bezedno. Bůh je srdcem přírody, z něj pochází všechno. V bezednu, jež je zdrojem veškerenstva, je prázdnota, nic a toto nic se odlišuje od všeho, co je uchopitelné rozumem.
„Žádná věc, jež nemá protivnost, není sobě samé zjevná. Protože nemá nic, co by stálo proti ní, postupuje stále kupředu a nikdy nevstoupí do sebe. Pakliže se však nenavrátí k sobě, a tedy k tomu, z čeho původně vyšla, neví nic o svém původu.“[1]
A dále: „Věz tedy čtenáři, že všechno spočívá v ano a ne…Jedno, jakožto ano, je Boží síla a Bůh sám. ….A přece nemůžeme říct, že ano je od ne oddělené a že jsou to dvě věci, nýbrž je to jedna věc;různí se však ve dva počátky a vytváří dvě centra, kde každé působí,jak chce samo v sobě.“[2] „A v tomto dvojím máme tedy chápat dobrou a zlou vůli ve všech věcech.“[3]
V Janově evangeliu čteme:
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,1–5)
Pokusme se zabývat počátkem nově se rodícího života. Setkají se spolu dvě pohlavní buňky, vajíčko a spermie a vznikne něco na způsob velkého třesku. Když se nespojí, vajíčko zůstává vajíčkem a spermie spermií, projdou svým vlastním krátkým životem a nevznikne nic kvalitativně nového. Vajíčko a spermie jsou pouze něčím neúplným, polovičním. Teprve když se spojí, dva se stanou Jedním a povstává tvořivé a úplné JEDNO. Toto Jedno můžeme nazvat Polem, Principem, Prvotním duchem. Morfická pole jsou definována jako nehmotné, prostorově neohraničené principy, které organizují systém od krystalů přes rostliny, zvířata až po člověka. Princip (z latinského principium=začátek, původ, základ ) je východiskem z něhož se vychází. Jakmile se spojí pohlavní buňky, začíná dělení. Teprve látka v procesu tvarování se stává živoucí aktualitou, tvrdí Aristoteles. Morfogeneze – (od morfé tvar) je biologický proces vzniku a vývoje tvarů organismů, tkání a orgánů, který zahrnuje buněčné dělení, migraci, nidaci a diferenciaci. To, co bylo nejprve potencionalitou s beztvarým základem v pohlavní buňce vajíčka a spermie, se nyní stává živoucí aktualitou.
Asi pátý den po oplodnění vzniká blastocysta, dutý kulovitý útvar, který se volně vznáší v děloze. Kolem šestého dne se tento kulovitý útvar začíná přichytávat ke stěně dělohy – mluvíme o postupném uhnízdění – nidaci. Blastocysta představuje základní vnitřní diferenciaci oplodněného vajíčka. Jeden systém se začíná štěpit a to tak, že jeden povstává uvnitř druhého. Jeden, který byl dosud vším, začíná vystupovat ve dvou odlišných rolích stejné podstaty. Na jedné straně je tím, kdo vyživuje, ochraňuje a reguluje (placenta) na druhé straně také tím, kdo je vyživovaný, ochraňovaný a regulovaný (embryo). Povstává tak první binární opozice. Jeden její člen- trofoblast, je prvotní, bezpříznakový, druhý je mladší příznakový člen – embryoplast; povstává jako přirozená podoba toho, co zůstává relativně stálé a neměnné (vyživující a regulující člen). Buňky trofoblastu –placenty- se tak stávají nositelem a tvořitelem konkrétně jedinečného embrya. Zahnízděním blastocysty, kdy semeno (Jeden) začíná pukat a drobnými kořínky prorůstat stěnu dělohy, je ukončen modus bytí semene – Jednoho.
Předpokládejme, že v genomu, stejně jako v taoistickém textu nebo v představě Jacoba Böhma vládne princip, prvotní duch, oheň Vladaře. Ve své nejhlubší úrovni by tak genom – Jedno – představoval matrici, živoucí tvořivou podstatu semene, z níž vše povstane. Ono Böhmovo bezedno, ungrund, přírodní duch, sám o sobě prázdný, ale vládnoucí pamětí genů, s jejichž pomocí začíná tvarovat život. Toto pole potom ač samo prázdné, zahrnuje v sobě neomezenou potencionalitu tvarů – archetypů, skrze něž podle sobě imanentních zákonitostí bude aktuálně účinkovat.
V Janově evangeliu čteme: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (J 1,1–5)
Prvotní duch-Jedno se tedy v určitém okamžiku zdvojí. Jednou svojí částí se uzavře v modu imanence, kde zůstává jako Jeden, zatímco druhou částí sebe sama transcenduje, aby se rozštěpil na dva: na aktivně regulující placentu a pasivně povstávající plod. Vznikla tak dvojice, kterou si označíme jako animus-duch a anima-duše. Animus- duch je zprvu ten, kdo tvoří povstávající plod dítěte. Uvnitř plodu povstává anima – duše plodu. Animus i anima jsou stejné podstaty, ale liší se svým postavením. Animus je vždy aktivně tvarující, morfogenetický, ale současně prázdný, zatímco anima se otevírá, aby začala přijímat tvary; tvary svého těla a později tvary svého ega.
Prvotní duch-Jedno, tak ze sebe emanuje tuto nerozlučnou dvojici jako jin a jang, přičemž jang má v sobě vždy zárodek jin a jin zase zárodek jang.
Animus bytí prenatálního se postnatálně jeví jako zárodek raciomorfního vědomí, božská jiskra světla (také s-vědomí). Animus se dále štěpí ve dva počátky, ve dva principy protikladné svojí povahou a spolu neslučitelné. Vytváří dvě centra, kde každé působí, jak chce samo v sobě,“ slyšíme Jacoba Böhma. Ve starém Egyptě uctívali bohyni Hathor jako ztělesněné nebe, matku a manželku boha slunce, bohyni lásky a radosti. Jejím opakem byla bohyně Sachmet s titulem Paní strachu, uctívaná v podobě lvice. Můžeme tedy hovořit obecně o dvou archetypech, které ze sebe emanuje animus; archetyp spojující lásky a archetyp ničivé síly. Nejprve nastupuje na scénu archetyp spojující lásky, která hledá podoby slučitelné s esencí bytí prenatálního, aby mohla být zajištěna kontinuita vývoje. Co se nehodí, musí být odštěpeno a uloženo na jiném místě, tedy v archetypu dezintegrující nenávisti. V situaci frustrace nebo chamtivosti pudu tato síla hrozí zničit svět nebe Ty. Je to právě reálná perinatální péče matky, která má potenci vybudovat ochranný val proti ničivé síle druhého pólu. Milující matka je první podobou nebe, je to cosi na způsob ochranné funkce atmosféry, která nás ochraňuje před ničivým dopadem ultrafialových paprsků.
Všechny vjemy musí být vyhodnoceny v dvojkovém systému, který řeší rozhodnutelné úlohy, což vyžaduje princip logiky. Binární opozice znamená buď jsem ve spojení s Ty-nebe (pocit slasti, radosti) nebo jsem oddělen od Ty a vystaven ničivé síle-peklo (úzkost). Všechny vjemy přicházející z nitra i z venku budou podle svého znaménka plus a mínus přitahovány silou svých pólů, kde budou ukládány jako paměťové stopy.
Jedno předchází dualitě anima a animy. Animus je bližší Jednomu, protože je prázdný. Ač prázdný, emanuje ze sebe abstraktní formy – archetypy jako předscénu, před-stav toho, co má přijít. Je to iluzionista, který nás neustále zve do hry na svět a na život. Projikuje sám sebe vně Já a vytváří tak tvar ideálního horizontu Já. Přemosťuje tím, že vysílá ideu jako předobraz. Anima se začíná odcizovat svému animovi tím, že se otevírá a přijímá do sebe konkrétně jedinečné podoby genů a vnějšího světa Ty, jimiž se začíná vymezovat a ohraničovat. Nese v sobě ale zárodečné světlo svého anima (jako jang uvnitř jin), které dovede diferencovat a svobodně volit mezi ano a ne.
Ale vraťme se k Jednomu=Prinicipu=Poli. Připomeňme si ještě v této souvislosti středověkého mystika Mistra Eckharta. Pro něho nerozlišené Jedno je Bůh, zatímco to, co je rozlišené, je dvojí nebo mnohé. Toto Jedno pak sestupuje do všeho, co zde je, ale v těchto jednotlivinách se Jedno nedělí, zůstává neporušeným Jedním. Jedno je počátkem a principem čísel. Je podstatně ve všech číslech. Mnohost tedy vyvěrá z Jednoho. Každé číslo má dvojí způsob jednoty, pokud stojí v ostatních číslech nebo pokud je svou vlastní jednotou. Tímto způsobem je v každém stvoření bytí, v němž jsoucnost je a trvá. Jedno jako čiré bytí stojí odděleně od všeho bytí stvořeného a současně je v něm obsaženo, stojí přede všemi čísly jako přede vším stvořením. „Mudrc řekl: Když všude zavládlo hluboké ticho, sestoupilo do mě shůry, z královského trůnu tajné slovo. „A KDE JE TO TICHO, KDE JE TO MÍSTO, V NĚMŽ JE TO VNITŘNÍ SLOVO VYSLOVOVÁNO, klade si Mistr Eckhart řečnickou otázku. V té nejryzejší části duše, v její nejskrytější části, v její podstatě. Tam je ticho a prázdno, protože tam neproniklo a nepronikne nic zvenku, žádný obraz stvoření ani jeho představa. Základ duše je přístupný pouze své božské podstatě. Proto Bůh může snadno vejít do tohoto základu duše a zde se s ní spojit. Tak zde, v základu duše, Bůh rodí svého Syna. Jeho vůlí a přirozeností je být všem věcem začátkem i koncem. Je to něco, co se skrývá a přesto projevuje; světlo vydá někdy svůj paprsek, aby duši zlákal, obrátil ji k sobě a přivedl ke světlu.
Mistr Eckhart cituje sv.Jana: „Světlo zazářilo v temnotách. Přišlo do toho, co je jeho a všichni, kdo je přijali, stali se syny Božími. Byla jim dána moc stát se syny Božími.“ A můžeme citovat z Písma ještě dál (Jan 8,54): “ Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám…… „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (Jan 8,58 )
Na jiném místě Písma slyšíme tato Ježíšova slova: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají ho ctít v duchu a v pravdě“. (Jan 4,24) Bůh je tedy Duch a Ježíš se stal tělem tohoto Ducha.
Můžeme se tedy ptát: Je to stejný Duch, který zde byl od počátku světa, který se vznášel nad vodami, který oddělil světlo od tmy atd? Je to stejný Duch, který mluvil s Abrahamem, zápasil s Jakobem, který zjevil Mojžíšovi Zákon? Kterého Židé uctívali jako Boha, ale Ježíši se vyjevil jako milující Otec? Jen tak mohl Ježíš pronést slova „dříve než se Abraham narodil, já jsem“, za která ho chtěli ukamenovat.
Je to Jeden, označován jako Bůh nebo Duch, kdo iniciuje nové velké epochy. Představme si, že Bůh se zdvojí, aby se mohl stát Otcem a zrodit Syna, jenž bude stejné podstaty, zrozený, nestvořený, jenž přijme tělo z Marie PANNY, aby ve slovech Syna, oslavil sám sebe. V Písmu to slyšíme neustále “ já a Otec jedno jsme, nepřišel jsem od sebe, ale On mě poslal“. Křesťanská epocha byla iniciována Ježíšem z Nazareta a bude ukončena příchodem Ježíše Krista, Vzkříšeného, který přijde jako Spasitel a Soudce. Tak to stojí v Písmu.
[1] žemla
[2] žemla
[3] žemla
