Článek
V Písmu Ježíš v rozhovoru s Nikodémem hovoří o nutnosti znovuzrození. Ježíš mu odpověděl: “ Amen, amen říkám ti: „Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3,5)
Matka, jejíž bylo dítě nejprve součástí, přijde do příběhu dítěte po jeho narození zvenku, aby byla jeho perspektivou, jeho klenbou nebe, a tak vytvořila mikrokosmos na nové a vyšší úrovni.
Egyptský bůh vzduchu Šu oddělil od sebe své děti, boha země Geba a bohyni nebe Nut, aby vznikly síly mocné touhy a mocné přitažlivosti.[i]
Dítě přicházející na svět je vybaveno nepodmíněnými reflexy. Například sací reflex svádí dohromady ústa dítěte a kojící prs matky. Ústa jsou místem zakoušení tělesné slasti, ale také místem rozlišování. Všechno uchopené a nalezené nese dítě k ústům. Sací reflex pracuje v dvojkové soustavě a řeší rozhodnutelnou úlohu: co je a co není slast. Původně prázdné celostní schéma sacího reflexu se začíná plasticky rozšiřovat a proměňovat tím, jak do tohoto schématu přináší náhodně nalezené podněty, přejímající postupně roli vyživujícího prsu. Tím se toto obecné schéma začíná konkrétně jedinečným způsobem individualizovat. Vzniká dualita obecného archetypu (ducha) a formy. Duchovní podstata by se tak stala nositelem podob vnějšího světa, zatímco ty by na ní pouze participovaly.
Nepodmíněný reflex je sice prázdné celostní schéma, ale nese v sobě touhu po znovunalezení ztraceného komplementu, jehož bylo nejprve součástí. Touha se stává hybatelem a iniciuje hledání, které je tedy nejprve nepodmíněné. Touha se nějak emanuje ze sebe sama a navíjí podoby vnějšího světa do sebe sama. Předpokládáme, že této touze je vlastní intuitivní tušení toho, co má být nalezeno, tedy jakási esence ztraceného komplementu. Současně je jí imanentní minimální ratio, které umí rozlišit co je ano a co je ne.
V prvním taktu z reflexu – archetypu – ducha emanuje láska, aby mohlo nastat spojení. To, co se nehodí, musí být odštěpeno, nevnímáno a zdá se, že tyto nehodící se odštěpené části vjemů musí být ukládány na druhém pólu ducha, který je silou a mocí. Stejnou mocí, která kontrakcemi vypudila dítě z prostředí vody. A tyto dva póly jsou spolu neslučitelné. Jedině tak můžeme rozumět slovům z Písma: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost. Tomu, kdo nemá, však bude odňato i to, co má.“(Matouš 25:29)
Archetyp – duchovní schéma - podoba ducha podle této představy není realitou světa; realitu světa do sebe zahrnuje, integruje ji.
Během fyziologického porodu se zralý plod pouští, nebo jinak řečeno je silou - kontrakcemi dělohy vypuzen na světlo světa. Přechod z prostředí vody do časoprostoru světa vyžadoval jakýsi kvantový skok. Když jsme opouštěli prostředí plodové vody, abychom se narodili, dosud vyživující, ochraňující a regulující systém placenty začal kolabovat (pupečníkové tepny), aby mohl být do života uveden systém radikálně nový a dosud latentní (rozvinují se plíce).
A narození z ducha?
„Úranos, zosobněné nebe, kastrovaný a zbavený plodnosti vlastním synem Kronem, se vynořuje z mořských hlubin, aby nyní vyjevil, co zůstávalo doposud skryto: čas věčnosti a princip řádu.“[1]
Je možné si představit, že našemu Já, zakotvenému svojí přirozeností v časoprostoru světa, se v jeho vědomí bude odvíjet proces nějak analogický fyziologickému porodu? Že se radikálním způsobem promění paradigma dosud funkční a všeobecně rozšířené, aby byl zprůchodněn systém dosud latentní a nepoznaný? Že se naskytne příležitost - opportunitas – od -porta – brána ve stěně času? Že ten, který nese podoby světa, se ukáže právě jen jako živoucí prázdno dveří, kterými se může zrodit nová, duchovní identita Já?
Může potom Ježíšova výzva „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“(Mt 3,2) znamenat, že se toto království stalo, a stále ještě stává, dostupným? Dostupným pro ty, kteří se obrátí a změní svůj způsob života?
„Abych našel a pochopil svoji identitu, mohu to učinit jedině vydáním se na cestu…Kdo se nevydá na cestu, nikdy nepozná Boží obraz, nikdy nenajde Boží tvář….Putování nutně vyžaduje onen neklid, který Bůh vložil do našeho srdce a který tě vede vpřed, abys jej hledal,“ slyšíme slova papeže Františka. A ten ještě pokračuje „Dát se na cestu znamená dovolit Bohu nebo životu, aby nás vystavil zkoušce, dát se na cestu znamená riskovat.“
Nemohou být narůstající duševní nemoci a závislosti dnešní doby voláním o pomoc? Neměli bychom konečně prorazit onen tak robustní obranný mechanismus paradigmatu vědeckého poznání, jako to nakonec musel v obráceném gardu udělat i svět víry? Neměli bychom brát vážně i to, co není měřitelné a logicky průkazné?
[1] Z.Neubauer, Slabikář hermetické symboliky
[i] V.Zamarovský, Bohové a králové starého Egypta
