Článek
Začněme tedy od Adama a připomeňme si společnost totemistickou jako nejstarší formu spirituality [1]. Totem je zvíře, rostlina či přírodní síla se zvláštním vztahem k lidskému rodu, kmeni. Totem byl vnímán jako praotec rodu i jeho ochranný duch a pomocník. Mohl věštit, mohl být i nebezpečný, ale znal své děti a šetřil je. Příslušníci kmene za to podléhali samočinně působícímu závazku nedotknutelnosti totemu – tabu. Tabu je slovo polynéského původu; Řekové ho znali jako agos, Římané jako sacer, Hebrejové jako kadoš. Toto slovo má dva protichůdné významy. Na jedné straně se jím rozumí posvátné a posvěcené, na druhé straně pak zakázané, hrozivé, nebezpečné, nečisté. Tabu je tedy spojeno s představou zdrženlivosti a projevuje se především v zákazech a omezeních. Tabu je považováno za nejstarší nepsaný mravní kodex zákonů lidstva. Příslušnost k totemu je širší a významnější než pokrevní příslušenství.
Totem disponoval tajuplnou silou mana, která mohla být přenesena na kněze nebo náčelníka. Tabu mělo zajistit ochranu těchto významných osob, ale také zabezpečit ochranu slabých a obyčejných. Nebezpečí, která vznikají z porušení tabu, bylo možné zažehnat pokáním a očistnými ceremoniemi
Každá dávná velká civilizace měla svého ochranného boha. Tento bůh byl nejprve člověkem a byl podroben těžkým zkouškám, ve kterých musel obstát. Sumerská Inanna se vrátila z podsvětí, babylónský bůh Marduk musel svést strašlivý zápas s bohyní veškerenstva Tiámatou, Aššúr po sobě v klínopisných zápisech zanechal zprávu, že přemohl mořského býka, egyptský Hor přemohl ve strašném zápase Sutecha, řecký Apollón přemohl obludného Pýthóna, Hebrejové museli 40 let bloudit po poušti, Ježíš byl na poušť vyveden Duchem svatým, aby zde byl pokoušen od ďábla. Všechny civilizace světa uctívaly své bohy, jimiž byl zjeven zákon, jehož pomocí bylo záhodno udržovat řád světa. Tento bůh musel být po jeho smrti uctíván rituálně závazným způsobem, aby mohl plnit svoji ochrannou funkci pro své „děti“.
Různé tzv. pohanské spirituality dnešní doby tuto společenskou funkci neplní. Jsou pouze připomínkou toho, co zde kdysi bylo, ale co je již překonáno. Duchovní síla, která se skrze totem – boha nebo bohyni v minulosti projevovala, se v těchto podobách již dovršila.
Ježíš v rozhovoru se samařskou ženou vysvětluje, že klíčem k uctívání Boha není dodržování rituálů nebo modliteb na konkrétním místě, ale upřímnost a pravdivost srdce, které vnímá Boha jako ducha.
„Bůh je duch a ti, kteří ho uctívají, mají tak činit v duchu a pravdě“ (Jan 4:24)
„A když byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal evangelium Božího království. Říkal: ‚Čas se naplnil a Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte evangeliu!‘“ (Mk 1:14-15)
„Od té doby Ježíš začal kázat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Matouš 4:17)
Když se ho jednou farizejové ptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci ‚je tu anebo je zde‘. Boží království už je mezi vámi!“ (Lu 17:20-22).“
Očekávání Božího království je odevzdání sebe něčemu většímu, než jsme my. Boží království je pramenem pokoje a vnitřní vyrovnanosti. Boží království ruší vládu temnot. (Jan Pavel II.)
Přibližovat se Božímu království znamená v křesťanské tradici dodržovat smlouvu, ustanovenou Ježíšem Kristem. Je dána imperativem milovat Boha a bližního svého jako sebe sama. Je jí tedy vlastní starost o člověka, láska k člověku a v nejširším slova smyslu i starost o Zemi a vše, co s tím souvisí. Nejde tedy o přímočaré usilování o to stát se vysvobozeným a svatým (vnitřně sjednoceným, celistvým, dokonalým), ale je to cesta nepřímá, cesta kříže, spojená s agapé jako hostinou lásky i s agónií jako zápasem se smrtelnou úzkostí. Je to usilovná a vyčerpávající cesta. Ježíš Kristus je naše konkrétně jedinečná tvář Boha. Jeho obraz jako imago Dei je imanentní naší duši. Naše srdce je v něm ukotveno. Je neustálým svědkem našeho bytí a promlouvá k nám hlasem našeho vlastního svědomí.
[1] Sigmund Freud, Totem a Tabu
