Článek
Podíváme-li se na dějiny západní civilizace, lze v nich vysledovat jakési „kyvadlo“, které se pravidelně vychyluje mezi dvěma póly: spiritualitou (orientace na božstvo a řád) a antropocentrismem (orientace na člověka a rozum). Podívejme se, jak se v západních dějinách přeléval zájem o Boha na jedné straně (řád, duchovnost) a o člověka na druhé straně (rozum, individualita).
Ve starověkém Egyptě (3000 př.n.l. ) bylo vše podřízeno bohům a posmrtnému životu. Panovník byl sám bohem nebo jeho zástupcem na zemi a jeho hlavním úkolem bylo udržovat řád světa Maat. Život na zemi je jen přípravou na věčnost. Umění je strnulé a slouží kultu
V antickém Řecku a Římě ( 6.stol. př.n.l. – 4.stol.n.l.) dochází k prvnímu velkému výkyvu k člověku. Řekové objevují ideál krásy lidského těla a sílu rozumu (filozofie). Bohové mají lidské vlastnosti. Ideálem je rovnováha těla a ducha.
Ve středověku (5.stol. – 14.stol.) se kyvadlo vrací k duchovnu. Pozemský život je vnímán jako „slzavé údolí“ a středem všeho je křesťanský Bůh. Individualita ustupuje pokoře, umění se opět stává anonymním s náboženským zaměřením
V renesanci a humanism (14.stol -16.stol.) je znovuobjevena antika s jejím zájmem o člověka, člověk je oslavován jako tvůrce a střed vesmíru, začínají se rozvíjet přírodní vědy, a zejména jejich předchůdkyně – hermetismus a alchymie, kdy duchovno a věda jsou ještě jedním nerozděleným. Přesto začíná být větší důraz kladen na lidské schopnosti a pozemskost.
V baroku (17. – 18. stol.) se krátce vzedmula náboženská extáze, zatímco
V osvícenství (18. stol.) církevní autorita začíná ustupovat do pozadí, rozum vítězí nad vírou a člověk věří, že pomocí vědy dokáže ovládnout svět a vysvětlit vesmír bez Boha. Tento stav trvá prakticky do dneška, kdy se v modernismus a postmoderně začíná pociťovat nedostatek základních hodnot, které by člověku dávaly orientaci. Začínají se hledat nové formy spirituality.
Pokusme se tento rytmus nádechu a výdechu hledat nejen v dějinách člověka, ale také v jeho vlastní ontogenezi, v příběhu člověka od jeho početí až po jeho smrt. Vztah Bůh – člověk budeme sledovat v rámci proměňující se transcendentální subjektivity Já-Ty.
Pokud se na věc podíváme od samého Počátku, tedy od genomu a sledujeme prenatální vývoj plodu, musíme si všimnout, že neprenatálně dominují čtyři základní děje: pojení, dělení, migrace a nidace. V určité fázi došlo k rozdělení jednoho (fáze blastocysty) na dva – jeden systém vyživující a regulující (placenta) a druhý vyživovaný a regulovaný (plod). Oba stejné podstaty, ale ne ve stejných rolích.
S genomem si spojujeme tvořivou živoucí sílu, srovnatelnou s Bergsonovým élan vital, je to síla utvářející člověka od samého počátku. Nevíme o ní samotné nic bližšího, ale můžeme sledovat, jak se projevuje, jak tvoří. Všímáme si, že když je plod zralý, tato síla ho vypuzuje z jednoho prostředí (voda) do druhého (vzduch).
V této fázi přechodu uvádí do života systém dosud latentní (plíce), zatímco systém dosud fungující (pupečníkové tepny) kolabuje.
Děje se to, že to, čeho byl plod nejprve součástí, přichází k němu nyní zvenku. Tělo ztratilo svůj anatomický komplement a jeho místo zaujala touha po jeho znovunalezení.
Zpočátku má podobu nepodmíněných reflexů.
1/ PARADIGMA PUDOVĚ- INTUITIVNÍ(NUMINÓZNÍ)
Vše je jěště jedno
Dovolili jsme si vyjít z předpokladu, že modus bytí plodového vejce byl nějak kompletován,zobecněn a uchován v paměti jako esence toho, co bylo. Tato esence paměti se v naší představě potom stává východiskem – vzorem toho, co má být opět nalezeno a obnoveno. Ty (dospělec – imago Dei), jehož bylo Já nejprve součástí, přichází do příběhu Já perinatálně zvenku, aby bylo perspektivou Já, klenbou nebe Já, a tak vytvořilo mikrokosmos na nové a vývojově vyšší úrovni.
Pudově-intuitivní paradigma svádí dohromady ústa Já a kojící prs Ty. Ústa jsou místem vnímání tělesné slasti, ale také místem exploračně kognitivní aktivity. Pudová slast a diferencující kognitivní aktivita jsou nejprve jedním. Všechno uchopené a nalezené nese Já k ústům. Hledá odpověď na otázku: Co je to? Orientačně pátrací reflex je reflex nepodmíněný a stejně jako reflex sací tedy pracuje v dvojkové soustavě, která řeší rozhodnutelnou úlohu. Všechno, co způsobuje slast, je libidinózně obsazeno a integrováno do celostního sacího schématu. Integrací těchto spontánně a náhodně objevených podnětů se potom začíná univerzální celostní reflexní schéma (intuice instinktu) plasticky rozšiřovat a proměňovat − individualizovat. Univerzální schéma instinktu se začíná individualizovat integrováním konkrétních podob Ty. To, co je libidinózně obsazeno, získává potenci nepodmíněného podnětu (prsu) a začíná s ním být zaměnitelné. Libidinózně katektovaný podnět má potenci spustit nepodmíněný vzorec chování – sání a s ním spojenou slast.
Nepodmíněný podnět tedy tušení toho, co má být nalezeno, je v naší představě spojováno s archetypem. Podněty, které přicházejí zvenku, jsou právě podle povahy tohoto archetypu, jež spouští pocit slasti, vyhodnocovány.
V paradigmatu pudově-intuitivním jsou tedy zakódovány dva póly oné tvořivé síly, kterou si pro zjednodušení můžeme označit jako animus (duch) v protikladu k tomu, co je utvářeno – anima (duše). Tyto dva póly tvoří spojující láska a dezintegrující síla, které jsou opět stejné podstaty. Jeden, který se štěpí zůstává stále jedním, nerozděleným. Ukážeme si, jak spojující síla (láska) bude utvářet pouto s Ty, zatímco odstředivá síla bude později stát ve službách ega, které bude vymezovat a ohraničovat. V této fázi vývoje ještě žádné ego není.
Všechny percepční vjemy pudově-intuitivního paradigmatu jsou podle našeho mínění vyhodnocovány v dvojkovém „počítačovém programu“, který řeší rozhodnutelné úlohy. Všechny rozmanité vstupy Ty musí být na instinktivní úrovni vyhodnoceny v tomto jednoduchém „dvojkovém“ systému. Instinktivní algoritmus diferencuje Ty jako dobro nebo jako zlo. Binární opozice znamená, buď jsem ve spojení (tady), anebo jsem oddělen (pryč). Jsem ve spojení s Ty (nasycenost, slast), nebo jsem oddělen od Ty (hlad, úzkost). Princip logiky vyžaduje, aby bylo možné klást proti sobě členy. Význam diferenciace pudově-instinktivního paradigmatu na dobro a zlo tkví tedy v jeho formální povaze.
V naší představě jsou percepční obsahy, přicházející zvenku, na úrovni instinktivního paradigmatu diferencovány jako dobré anebo zlé, spásné anebo ničivé. To, co působí autonomně a nepodmíněně má svoje ústředí v podkoří.
Každá z obou vzájemně neslučitelných intenzit (kvalit) nejvyššího dobra a nejhoršího zla na úrovni autonomního řídícího systému, se záhy začne větvit na vyšší úrovni, na úrovni mozkové kůry, a toto větvení bude překrývat onu původní ambivalentní strukturu, spjatou s podkořím. Původní ambivalence pudově-instinktivní struktury musí být následným vývojem překryta v duchu fraktálové teorie; kvality černá a bílá musí být rozvolněny v kvantitativní škálu emocí analogicky sedmi barvám duhy, sedmi základním tónům, sedmi planetám, sedmi pečetím, sedmi archetypům. Pudově-instinktivní paradigma je vlastní tomu, co je animální, co se musí vztyčit jako had na poušti, co se musí proměnit, vnitřně diferencovat, sublimovat.
Intuice pudově-instinktivního paradigmatu není spojena s egem jako identitou Já, protože ta se vynoří až kolem druhého roku. Náleží pudově-intuitivnímu paradigmatu, které je neosobní a působí autonomně.
V čase perinatálním, ve kterém vládne pudově-instinktivní paradigma, zaujímá významné postavení čich. Čich dovede detekovat vůně a pachy již na určitou vzdálenost, zatímco u chuti a hmatu musí podnět působit přímo na receptor. Vůně těla matky a mateřského mléka předjímají pocit tělesné slasti, který se dostaví v aktu kojení. Já se čichem učí anticipovat, učí se číst znamení – příznaky Ty. Čtení znamení ve smyslu předjímání toho, co bezprostředně přijde, se ukazuje být atributem pudově-instinktivního paradigmatu. Náleží tedy intuitivnímu zakoušení reality.
2/ PARADIGMA PERCEPČNĚ-ANAKLITICKÉ
Nejprve se pohybujeme v kruhovém schématu pudově-intuitivního paradigmatu, v němž vládne ve vědomí Já intuice, která autonomně anticipuje a diferencuje. Animus jako nositel tohoto paradigmatu se musí opět zdvojit. Jedna jeho část zůstává imanentní tomuto paradigmatu, zatímco druhá část ho transcenduje a začíná ho opakovat na nové a vyšší úrovni. Začíná budovat paradigma percepčně-anaklitické prostřednictvím percepce distálních smyslů. Distální smysly zraku a sluchu budují transcendentální subjektivitu Já – Ty již nikoli na základě chemickém, který náleží autonomní části CNS, ale vlnovém. Distální smysly přijímají světelné a zvukové vlny, které jsou převáděny na elektrické akční potenciály. Ústředí distálních smyslů zraku a sluchu je spojeno s mozkovou kůrou. Dozrávající mozková kůra se tak začíná stávat nositelem vědomí individuálního Já. Distální smysly začínají utvářet mentální reprezentaci individuálního Já v mozkové kůře, a tak překlenovat autonomní vládu podkoří. V percepčně-anaklitickém paradigmatu se tedy vědomí Já začíná emancipovat od svého vitálně–numinózního (pudově-intuitivního) základu. Mozková kůra však bude nositelem vědomí individuálního Já pouze podmíněně, zatímco podkoří zůstane nositelem vědomí univerzálního Já (archetyp člověka) nepodmíněně. Ponechává si totiž ve své režii regulaci stavů a úrovní vědomí, stejně jako otázky života a smrti. Percepčně-anaklitické paradigma překračuje zprvu neslučitelné intenzity (kvality) aktivačně-emočního kontinua retikulární formace a začíná je postupně proměňovat v extenzitu s tím, jak distální smysly diferencují jednotlivé aspekty (příznaky) Ty.
Percepčně-anaklitické paradigma je svou povahou adorační. Překlenuje paradigma pudově-intuitivní, svojí podstatou animálně-numinózní. Já je v percepčně-anaklitickém paradigmatu fascinováno lidskou tváří a lidským hlasem. Tvář matky je první tváří světa, první šifrou světa. Stává se smyslem a důvodem bytí Já. Já si začíná zvnitřňovat podoby Ty jako podoby člověka nejprve ve smyslu biologického druhu, posléze jako konkrétně jedinečného a nezaměnitelného – bytostného Ty. Citové (anaklitické) pouto Já k tváři Ty je v našem pojetí druhou přirozeností duše. Předpokládáme, že pudově-instinktivní paradigma trvá první tři měsíce po narození. René Spitz mluví o tomto období jako o stadiu předběžného objektu.
Konfigurace oči – ústa vytvářejí pregnantní geometrický tvar – trojúhelník, který se stává zřetelnou a jasnou figurou percepčního pole, dominantou tváře Ty. Všechno ostatní je jen jeho neurčitým pozadím. Je to ratio anima, kdo abstrahuje tento pregnantní celostní tvar od všech ostatních. Čistý rozum vyžaduje stereotyp, dokonalé a ideální tvary. Detekuje je a tím umožňuje zdání kontinuity a objektivity.
Tvář se stává novou podobou nebe. Svou přirozeností je percepčně-anaklitické paradigma paradigmatem zbožného uctívání Ty. Já má bytostnou potřebu participovat na aktivitách bytostného Ty, být zahrnuto do světa Ty. Já, bytostně akceptováno Ty, je spontánní a hraje si, je zvídavé a touží poznávat a objevovat. Já se připoutává k Ty a soustředí kolem něho všechny svoje aktivity, jako se soustředí poddaní kolem krále. Martin Buber píše: Setkávám se s „Ty“ z milosti; nemohu je najít hledáním. Ale to, že je oslovuji základním slovem, je čin mé bytosti (…) Setkávám se s „Ty“. Ale vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. A tak vztah znamená, že jsem vyvolen i volím (…) Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí (…) Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k „Ty“.
Buberův bytostný vztah Já – Ty je stavem aktuálního setkání, v němž chybí časovost, prostorovost a kauzalita. Ty se sice objevuje v prostoru, ale jen jako výrazný protějšek, kdy všechno ostatní se jeví pozadím, nikoli jeho mezí a mírou. Objevuje se v čase, ale v čase události, která je sama v sobě naplněná; není prožívána jako pouhá část nepřetržitého a jasně učleněného sledu, nýbrž jako trvání. Ty se objevuje zároveň jako to, na co se působí, i jako to, co působí, ale není začleněno do řetězu příčin, nýbrž je ve své interakci s Já začátkem i koncem dění
Konfigurace oči – ústa představuje univerzálně celostní tvar (Gestalt) analogický univerzálnímu reflexnímu schématu. Stává se východiskem (archetypem) pro vnímání tváře Ty. Nejdříve je tato konfigurace detekována v její obecnosti (každý úsměv vyvolá úsměv), ale po stupně jsou do tohoto schématu integrovány spolu se nahodile vyskytující fluktuující podoby, a tak se začíná utvářet konkrétně jedinečná podoba tváře Ty. Ta je dokončena v sedmém měsíci života, kdy Já vcelku náhle, intuicí instinktu rozpoznává tvář Ty jako tvář svého jedinečného a již nezaměnitelného Ty, zatímco cizí tvář v něm začíná probouzet úzkost, projevující se odvrácením pohledu a pláčem (stává se nositelem negativních projekcí). Spitz hovoří o stadiu specifického objektu. Já má na každé vývojové úrovni bytostnou potřebu smysluplné komunikace s Ty. Potřebuje zakoušet pocit, že je ve spojení s Ty, že je zrcadleno a respektováno Ty. Smysluplná přítomnost Ty se obrací k potřebám Já, soustředěně mu naslouchá. Je mu k dispozici, na dosah. Já a Ty si naslouchají srdcem, jeden na sebe nechává působit druhého. Já rozpoznává pravdu Ty intuicí instinktu. Ty se stává bazální oporou, jestliže je spolehlivé a předvídatelné (reliabilní a validní), jestliže jeho péče není jen aktem náhody nebo projevem nálady. Smysluplná přítomnost Ty brání zhroucení Já. Ty musí rezonovat s bytostnou potřebou Já, musí být smysluplným komplementem, kompenzujícím manko bytí Já. Musí být nositelem chybějícího významu (informace) pro Já. Všechno spontánně se vynořující touží být zrcadleno a zpevněno zpětnou vazbou reálně existujícího Ty, bez jehož působení zaniká: dítě si přestává broukat, přestává se usmívat, přestává jíst, stává se apatickým, autistickým.
Dítě je v situaci separace nejen zbaveno lásky a citu milujícího Ty, ale je také vydáno napospas separující moci pudově-instinktivního paradigmatu, která se obrací v anaklitické depresi proti Já a sadisticky ho mučí. Ty je v tomto paradigmatu milostiplné a formující. Já se cítí být díky této akceptaci milování hodné a je vděčné svému milujícímu Ty. Ty má podobu osobního a nezaměnitelně milujícího božství, toho, co je samo v sobě uzavřeno a naplněno, čemu nic nechybí, a proto je dokonalé. Já, jež se kolem sedmého měsíce přimklo specifickým anaklitickým poutem k tváři svého konkrétně jedinečného Ty, aby v osmém měsíci zakusilo separační úzkost ze ztráty Ty, pojmenovává kolem devátého měsíce své bytostné Ty jménem.
Celostně prvotním projevem řeči byl křik novorozence. První křik vyjadřuje ještě vnitřně nediferencovanou směsici bolesti právě prožitého porodního traumatu i vítězné radosti příchodu na svět. Hlas se stává od samého počátku nositelem významů. Můžeme vidět, jak se začíná rozbalovat (analogicky rozbalování svinutých plic). První křik souvisí s nádechem a je spuštěn autonomně. Dech (duch) a křik (slovo) jsou zde jedním, nerozděleným. Slovo je živé, dýchá. Křik začíná být postupně modulován a empatická matka dovede velmi brzy rozlišit křik vyjadřující hlad nebo bolest. Začíná se rozvíjet nový systém komunikace skrze vzájemné naslouchání a odpovídání. Soustředěné naslouchání je spojeno s fixací očního kontaktu a nabízením úsměvu. Latentně připravený systém řeči (analogicky latentně připravenému systému plic či schématu sacího reflexu) musí být aktualizován (uveden do chodu) působením reálného, klíčového podnětu, kterým je lidský hlas. Matka, reagující hlasovým projevem na křik dítěte, vstupuje do autonomního pole celostního schématu jazyka a stává se tak jeho integrální součástí. Broukání je motorickou aktivitou, která zrcadlí nitro Já. Je to aktivita stejného významu jako rýhování vajíčka. To, co se děje uvnitř, se ukazuje vně – „vyjadřuje se“. Melodie řeči a konfigurace úsměvu budují novou podobu transcendentální subjektivity Já – Ty, novou podobu komunikace, jež se nejprve děje autonomně, na způsob nákazy. Vokální hlasový projev může být podmanivý, jímavý, konejšivý. Vokál utváří náladu a probouzí emoce. Mluvené řeči se musíme naučit jejím napodobováním, ale pro melodii hlasu máme přirozený cit, vnímáme ji srdcem, tím, co je nitro Já. Citem rozpoznáváme a rozlišujeme harmonii a disharmonii. Řeč se tedy rodí jako vzájemné snoubení spontánnosti a tvarující imitace slyšeného. Spontánní hlasový projev samohlásek je modifikován, plasticky proměňován tím, že dítě zvnitřňuje do svého vlastního řečového schématu prvky odposlouchané zvenku. Autonomní projevy křiku začínají být tvarovány kulturou konkrétního jazyka, jejímž prvním nositelem je matka. Dítě obvykle vyslovuje první slovo – „mama“ – kolem devátého měsíce. Percepční tvar Ty je nyní, přibližně v devátém měsíci, označen jménem. Intuitivně uchopený význam konkrétně jedinečné tváře Ty je vyjádřen slovem. Spontánní vyslovení slova „mama“ je cosi na způsob přidělení zřetelného a nezpochybnitelného statutu Ty. Vypovídá o tom, že se Já postnatálně uhnízdilo u Ty, že se přimklo k Ty specifickým anaklitickým poutem. Ty se stalo pro Já již jedinečným a nezaměnitelným, osobním a důvěrně blízkým.
Vyslovení prvního slova je díkůvzdáním Ty. Je to první mantra Já. Vyslovení jména má pro Ty magický účinek. Magicky hýbe mimikou bytostného Ty. Bytostné Ty dává najevo pocit radosti, že je rozpoznáno. Já se začíná zakoušet jako hybatel světa Ty.
Smyslová percepce Ty a motorická aktivita Já představují společně to, co označujeme transcendentální subjektivitou Já – Ty. Spontánní motorická aktivita Já a percepční vjem Ty jsou dva okruhy dějů, vzájemně spojené principem kauzality, která má ovšem nejprve kvalitativní povahu. Percepce Ty se stává regulátorem spontánní aktivity Já. Spojení mezi vnímanou skutečností a vlastní činností se zdá mít na nejranější vývojové úrovni mystickou povahu. Já se cítí být mysticky spojeno s Ty. Znamení (smyslové vjemy) primitivovi i nemluvněti pomáhají sledovat působení mystických sil všude kolem a tak se orientovat. Nic není náhodné, všechno mluví řečí souhlasu či nesouhlasu, naděje či beznaděje. Svět času, prostoru a kauzality ještě není sestrojen. To, co je vnímáno, se bezprostředně vztahuje k tomu, co se právě stalo či děje, jako spásné či zatracující znamení. Znamení jsou primitivním člověkem vnímána jako projevy mystických sil vztahující se k věcem příštím, uvádí Lévy Bruhl. Mají tedy nesmírný význam, protože budoucnost se dá ještě ovlivnit tím, že člověk od zavrhované spontánní aktivity upustí. Člověk v raných stadiích svého evolučního vývoje vnímá budoucnost jako cosi, co již bezprostředně nadchází, ale co je ještě možné ovlivnit. Když primitivní člověk zpozoruje příznivé znamení, naplní ho pocit vděčnosti. Cítí se povzbuzen ve svém jednání, posílen, ujištěn úspěchem. Vyvine veškeré úsilí, jehož je schopen, a mnohdy skutečně uspěje. Když spatří nepříznivé znamení, upustí od svých záměrů. Znamení tedy oznamují, co se stane. Piaget hovoří o příznakovém vnímání. Toto prelogické, mystické zakoušení skutečnosti je v pravém slova smyslu symbolické, pokud symbolem budeme chápat obraz, který sám o sobě promlouvá svým významem na způsob sympatie či nesouhlasu, který čteme ve tváři druhé člověka. Takto čte ve tváři světa (kterou je nejprve matka či příroda) dítě a primitiv svůj osud.
Pokusili jsme se ukázat, jak je nejpůvodnější perinatální zakoušení Ty celostní a intenzivní, jak prvotní komunikace Já – Ty nejprve opakuje komunikaci prenatální, jak je svou podstatou chemická a tedy autonomní, jak přechod k distální percepci zraku a sluchu představuje čich, který již předjímá a anticipuje. Ukázali jsme, jak distální smysly zraku a sluchu proměnily radikálním způsobem zakoušení Ty skrze detekci mimické konfigurace tváře. Ukázali jsme, jak se přibližně v sedmém měsíci dovršilo anaklitické pouto k Ty, jak se univerzální archetyp naplnil a proměnil integrováním konkrétně percepčních podob Ty ve zřetelnou, konkrétně jedinečnou percepční podobu Ty, která byla pojmenována jménem „mama“.
3/ PARADIGMA SYMBOLIZUJÍCÍ IMAGINACE - PŘECHOD
A nyní, kolem osmnáctého měsíce, se dovršuje a relativně uzavírá anaklitické pouto k Ty. Podoby Ty byly již dostatečně zvnitřněny, aby se mohly stát východiskem pro nově nastupující archetyp, archetyp síly Já.
Anaklitické pouto k Ty začíná být relativizováno a na scénu nastupuje archetyp vůle k moci Já, který dává povstat identitě Já, egu Já.
Já může uchopit samo sebe jako objekt a umístit samo sebe mezi jiné objekty ve světě slova Ty. Já označuje svůj imaginární obraz – své ego – jménem, jako označuje jiné objekty. Hovoří tak o sobě nejprve ve třetí osobě. Nějakou dobu to trvá, než se Já s tímto obrazem ztotožní a začne používat první osobu. Sebeobraz- nově se rodící ego, je tedy nejprve vnímán vně sebe jako objekt mezi jinými objekty.
Vitální energie, Bergsonův élan vital se částečně začíná stahovat z pouta k Ty a libidinózně obsazuje imaginární obraz Já. Je to archetyp, který relativizuje Ty a propůjčuje pocit moci Já.
Animus-duch jako síla Já a vůle k moci nutí Já vzdorovat jeho dosud adorovanému Ty, asertivní síla Já začíná konkurovat oddané lásce k Ty. Prožívání Já se stává ambivalentním. Vůle k moci se ukazuje být novým aspektem Já. Je to archetyp, co nyní nastoluje téma intencionality a nutí Já projevit vůli, stát se viditelným, ukázat se. Archetyp síly požaduje odvahu vzdorovat a negovat. Animus-duch se tedy opět projevuje ve své dvojroli. Nejprve nutil Já jít vstříc svému Ty, nyní nutí Já jít proti svému Ty. Láska a síla jsou dva aspekty Jednoho. Já v archetypu vůle k moci se zakouší jako všemocné, jako hybná síla světa Ty. Nyní se samo Já stává hybatelem světa a tvořitelem světa. Je opojeno svou mocí a zakouší rozkoš z tvoření a ničení. Já si touží podmanit Ty, protestuje, vzdoruje, ničí, destruuje, je zvídavé, projevuje zájem o to, co je uvnitř, v nitru Já. Ubližuje Ty a zakouší sadistickou rozkoš. Vzápětí touží po lásce a odpuštění Ty, jemuž před chvílí ublížilo. Masochisticky touží po trestu a odčinění. Já se nyní samo stává mírou všech věcí. Je magicky sebestředné. Participace Já na moci archetypu dává Já pocit všemocného magického ovládání ostatních. Ale rub této participace představuje strach, že Já bude chyceno do stejné pasti, že bude samo ovládáno a zničeno. Je proto nedůvěřivé a podezíravé, senzitivně vztahovačné. Všemocnost Já a paranoidní vztahovačnost vůči Ty jsou dvěma stranami téhož archetypu.
V prním aktu tohoto paradigmatu je síla propůjčena Já a Já na ní participuje. V druhém taktu se ovšem tato síla začíná obracet proti Já v jakémsi procesu katarze. Přivádí do vědomí Já vytěsněné prožitky frustrace orálního období. Vědomí Já, které je pevně ukotveno v archetypu dobré matky, je chráněno jeho láskou jako magickým kruhem vůči ničivé moci archetypu. Ničivá síla má tedy do vědomí Já přístup pouze v převleku symbolů nočních snů nebo v podobě úzkosti ze tmy či nejrůznějších fóbií (nejčastěji ze zvířat). Pouze podobami reálného Ty nedostatečně vyživený archetyp dobré matky může způsobit, že do vědomí Já pronikne ničivá síla archetypu přímo a nezprostředkovaně a ohrozí tak křehkou identitu Já. Byla to Melanie Kleinová, kdo rozpoznal, že prožitky frustrace nejranějšího období a s nimi spojené nenávistné fantazie mají tendenci se personifikovat. Odštěpené a vytěsněné negativní aspekty orálního Ty, související s frustrací orálních potřeb a tedy s nenávistnou touhou zničit, vykrást či poškodit obsah matčina těla, nabývají podle Kleinové nejrozmanitějších podob, které infiltrují do vědomí Já a vzbuzují úzkosti a noční děsy.
Já si začíná antropomorfizovat svět. Nevědomě nalézá svoje vlastní nitro vně sebe. Pojmenovává ho a vciťuje se do něho. Vnější svět je nejprve přeexponován nitrem Já, zrcadlí ho. Já prostřednictvím této projektivní identifikace rozumí světu Ty. Svět Ty je nejprve niterným světem Já. Kvete symbolické myšlení a symbolická hra. Svět se stává realitou afektivního přání anebo obav a úzkostí. Symbolismus je soustředěn kolem sebeobrazu Já a účastní se ho i nevědomé konflikty. Piaget připomíná Jungovu zásluhu v tom, že spatřoval v symbolismu primitivní řeč a zdůraznil univerzálnost symbolů v různých kulturních tradicích. Symboly jsou stejně univerzální jako mimická a pantomimická řeč těla. Mimiku tvoří skupiny identických svalů všech savců, jak si povšiml již Darwin. Uvnitř vědomí Já, které je dualitou koncepce a percepce, virtuálního a konkrétního, má nyní převahu virtuálně symbolizující (asimilující) na úkor konkrétně percepčního. Virtuální asimiluje konkrétní v tom smyslu, že přes konkrétní realitu světa Ty exponuje svůj vlastní imaginární obraz. Konkrétní realita se tak stává nositelem projikovaných obsahů imaginace. Realita Ty je asimilována, svévolně manipulována a interpretována emočním nastavením Já.
3/PARADIGMA VERBÁLNĚ - RACIONÁLNÍ
Já si nově tvoří svět tím, že ho pojmenovává. Každý pojmenovaný předmět vystupuje z chaosu neurčitého pozadí a stává se figurou začleněnou do řádu řeči. Věcem vnějšího světa jsou přidělovány nejprve významy, vyjadřující nitro Já. Já nevědomě zpracovává svoje vnitřní konflikty a traumata předchozího (orální ho) období. Ve hře na svět si je odreagovává před vstupem do vlády nového archetypu. První slova jsou tedy symboly, které nerozlučně spojují vnější a vnitřní. Slovo je původně něčím bytostným. Bylo křikem vyjevujícím bolest a úzkost z porodního traumatu. Bylo broukáním ve stavu spokojenosti. Bylo díkůvzdáním Ty ve jménu „mama“. Bylo pojmenováním Já jako imaginárního sebeobrazu. Stává se nástrojem ničení a nového tvoření světa.
Symbolizace umožňovala vyjádřit skryté a vyjevit jeho smysl. Jazyk ve smyslu konvenčně dohodnutých znaků je naopak nástrojem procesu přizpůsobení (adaptace) Já světu Ty. Já se zmocňuje slova, aby stvořilo realitu světa řádu časoprostoru a kauzality, ale nejprve využívá slova, aby stvořilo realitu afektivního přání. Symbolická hra plní úlohu katarze, odreagovávají se traumata a konflikty právě uplynulého období. Katarze tedy slouží očištění před vstupem do nového kognitivního (verbálně racionálního).
Touhy pudu mohou být naplňovány v imaginaci v procesu identifikace se symbolickými postavami. Pohádka představuje mýtus Já, vypráví o osudech Já v imaginárních před-obrazech, před-scénách reálného života. Pohádka, vyprávěná rodičem, navozuje onen pocit intimní blízkosti, po kterém dítě touží, a současně umožňuje prožívat naplnění vlastních fantazijních představ. Celostní povaha archetypu se nyní vyjevuje v celostní povaze příběhu pohádky, kde dobro vítězí nad zlem. Archetyp hrdiny se zde představuje jako možnost, jako životní cesta hledání ztraceného anima-ducha.
Já se začíná zajímat o mluvené slovo ve formě uzavřeného příběhu. Miluje tuto celostní povahu příběhu, zvnitřňuje ji, dožaduje se opakovaného vyprávění téhož příběhu. Opět se učí předjímat to, co přijde, a projevuje vítěznou radost, když umí odhalit řád vyprávěného příběhu. Jazyk (lingvistická struktura) je tím, co konstituuje příběh, rodič je tím, kdo ho vypráví. Vypravěč- rodič a posluchač dítě jsou novou obměnou intimního vztahu Já – Ty, novým projevem intimity v sobě naplněné důvěrné chvíli blízkosti. Pohádka představuje jiný svět, než je ten bezprostředně obklopující. Představuje svět virtuálně ideální, kde dobro vítězí nad zlem. Já si zvnitřňuje imaginární řád pohádky, zakouší pro žitek úžasu nad pohádkou zjevenou krásou, dobrem a pravdou. Pohádka stvrzuje skutečnost, že existuje svět, kde vládne dobro, láska a pravda. Probouzí touhu po něm.
Je to řád jazyka, který v tomto věku začíná spoutávat mnohoznačnost symbolů. Slovo se stává jednoznačným, kulturně zavedeným znakem, jasnou kategorií, která umožňuje a konstruuje uzavřený systém myšlení. Řád řeči odděluje dítě od matky tím, že mu nabízí identifikaci s řádem řeči, píše Lacan. Dítě tak může překročit původní vztah s matkou, nesený chaosem zde a nyní, a vykročit do světa jazyka, kultury a civilizace. Pojmenování znamená vydělení, ohraničení a tím konstituování. Řád řeči zakládá řád myšlení jako novou podobu paradigmatu. Je to svět slov, který tvoří svět věcí, jenž je původně zmaten ve svém zde a nyní. Řád řeči se organizuje na základě svých vnitřních gramatických zákonitostí.
(Zde můžeme pozorovat něco podobného jako u přechodu změny paradigmatu u Egypťanů a Řeků. Egyptské hieroglyfy, stejně jako symboly umožňovaly ještě spojení posvátného a profánního; byly nástrojem tvoření světa ( viz symbolické myšlení).
Pro Hegela je egyptská kultura momentem, kdy se Duch začíná vymaňovat z čisté přírody, ale stále je „zakuklen“ do symbolů a hieroglyfů. Ztělesněním celého egyptského ducha je pro Hegela sfinga. Má zvířecí tělo (příroda, hmota) a lidskou hlavu (duch, vědomí). Lidská hlava se snaží vyprostit z onoho zvířecího těla, ale ještě to nedokáže. Proto je Sfinga „hádankou“; je to otázka, kterou si Duch klade: „Kdo jsem?“ Hegel cituje slavný mýtus o Sfinze, jejíž hádanku vyřešil Oidipus odpovědí: „Člověk“. Při přechodu k řeckému náboženství se „hádanka“ Egypta řeší.
Zatímco hieroglyfy byly „písmem bohů“ vyhrazeným pro elitu a kněží, jednoduchost řecké alfabety umožnila masové rozšíření gramotnosti. Myšlení Řeků se stává jasným a jednoznačným. Egyťané se naopak domnívali, že překladem posvátných hieroglyfů do řeckého jazyka se ono posvátné a tvořivé ztratí.
Slova jako konvenční prvky jazyka spoutávají tvořivé jádro symbolu, ohraničují ho povrchem jasného a zřetelného významu. Mezi čtvrtým a šestým rokem slovo postupně ztrácí schopnost oživovat fantazijní představy Slovo jako znak umožňuje konstituovat věci v jejich existenci nezávislé na Já a utvářet tak svět jako svébytně existující Ty. Formuje se svět jako skutečnost na potřebách a přáních Já nezávislá. Věci a bytosti jsou již myslitelné v jejich svébytnosti a nezávislosti na Já. Magické myšlení, kdy Já je příčinou všeho dění, ustupuje principu reality. Rodí se schopnost odepřít si bezprostřední uspokojení pudově afektivního přání, potlačovat pudově afektivní impulzy nebo je uspokojovat symbolicky. Já začíná vrůstat do kulturní tradice svého rodného jazyka.
V tomto paradigmatu se objevuje nový archetyp; archetyp autority. Já je přitahováno mocí, kterou nejprve disponovalo samo. Ale nyní tuto moc touží spatřit vně sebe a podrobit se jí. Přitažlivým se stává Ty, hierarchicky nadřazené Já. Já touží být milováno Ty, které má moc, které vzbuzuje respekt, které je autoritou. Já hledá ve světě Ty autoritu k obrazu svému. Jestliže chybí působení reálného Ty v archetypu autority, Já se ocitá v moci archetypu staršího, v archetypu omnipotentního a megalomanického, tvůrce i ničitele světa. Ne každé nadřazené Ty se může stát nositelem autority. Autorita je chápající, vyžadující i projevující respekt. Já touží po světle poznání. Já díky působení tohoto archetypu touží být autoritou přijato, uznáno, oceněno, vedeno. Respektovat autoritu Ty znamená vzdát se z části vlastní moci a autonomie a vydat se Ty, důvěřovat Ty, stát se závislým na Ty. Touha po lásce a uznání nadřazené autority se stává motivační po celý školní rok.
4/ PARADIGMA ABSTRAKTNÍHO MYŠLENÍ - PŘECHOD
Kolem 12. roku je kognitivní struktura připravena pro abstraktní myšlení, které již dovede pracovat s pojmy nezávisle na percepčním vnímání.
Všimli jsme si, že ontogeneze je založena na principu dvoutaktu uvnitř jednoho cyklu. Prenatálně v prvním taktu vývoj embrya ve stručnosti rekapituloval fylogenezi, teprve druhý takt znamenal vývoj plodu jako lidského druhu. Postnatálně nepodmíněné reflexní schéma pudově-instinktivního paradigmatu v prvním taktu rekapitulovalo modus bytí prenatálního, aby se teprve v druhém taktu proměnilo a postupně začalo zvnitřňovat tvář vnějšího světa. Na počátku tedy vládl nepodmíněný autonomní modus bytí se svými dvěma neslučitelnými póly vztahující se lásky a ničivé nenávisti. Teprve z tohoto nepodmíněného a nutného modu bytí mohl vyrůst modus bytí podmíněného, mající svoji mentální reprezentaci v mozkové kůře. V mozkové kůře potom spirálovitě povstává podmíněná mentální reprezentace Já, která uzavřela a převrstvila to původně nepodmíněné a nutné.
Dospívání a celý věk adolescence je potom jakýmsi opětovným místem přechodu z jednoho cyklu (dětství) do druhého cyklu (dospělost). V ukončování každého vývojového období, se pudově-instinktivní paradigma dostává opět ke slovu. Vnímáme změny v libidinózní katexi uvnitř transcendentální subjektivity Já-Ty. Je odnímána libidinózní katexe Ty, aby bylo libidinózně katektováno Já (Ty je negováno, Já je idealizováno). To se děje v prvním taktu. V druhém taktu je Já nárokováno svým zdrojem, pudově-instinktivním paradigmatem, které se samo proměňuje jako měsíc v novu a začíná do vědomí Já vysílat zevnitř ideje imanentní archetypům, které začínají fascinovat a tím i motivovat. Zatímco po celý školní věk dominoval extrovertní postoj ke světu slova Ty, aby mohla být ve stručnosti rekapitulována kulturní tradice, do níž se Já narodilo, nyní začíná být bytí Já introvertováno.
Introverze ducha je pro nás vždy návratem k onomu prvotnímu paradigmatu, v němž je tělesný pud a numinosum ještě nerozdělenou jednotou. Regrese je vždy spojena s katarzí, kdy ve vědomí Já jsou aktualizovány vytěsněné prožitky, aby znovu prožity a pochopeny mohly být integrovány vědomím Já, a tak mu vrátit sílu, která v nich byla zajata. Je také spojena s úbytkem vitální síly, kterou si nyní nárokuje přestavba virtuálního Já do nové podoby archetypu, který se ukazuje vědomí Já jako nový horizont Já, nová perspektiva budoucnosti Já.
Dospívajícímu se jeho vnitřní Já – alter ego − ukazuje zpro středkovaně skrze symbolické snové obrazy. Symboly virtuálního Já odhalují a vyjevují strukturu života jako strukturu smysluplného příběhu. Proto vždy představují pro člověka, který symboly dešifru je, velmi intimní poselství. Vyjevení tohoto smyslu se rovná iniciaci. Iniciace odhaluje svět, jenž už není soukromý ani nejasný, ale je transpersonální, nadosobní, významný a posvátný. V extrémním případě Já zjišťuje, že jeho svět je dvojí:
Törles, chovanec vojenského učiliště, má pocit, že vede jakousi provizorní larví existenci, aniž by to nějak souviselo s jeho vlastním bytím, které má nastat teprve potom, po uplynutí blíže neurčené doby. Jeho základním pocitem je pocit rozpolcenosti mezi dvěma světy, které jako by se vylučovaly. Jeden je solidně měšťácký, ve kterém všechno probíhá spořádaně a rozumně, druhý je dobrodružný, plný tmy a tajemství, krve a netušených překvapení. Přesto mezi nimi existuje souvislost. Doposud jednolitý svět se mu rozštěpil na denní a noční. Je nucen začít vnímat lidi, věci i děje jako cosi dvojsmyslného. Dokonce i za ustálenými pojmy, jako například v matematice, Törles náhle objevuje cosi živého a divokého, co přesahuje lidský rozum a co je pojmovou formulí zjevně jen zkroceno a spoutáno. Uvědomil si, že slova nejsou s to vyjádřit paradoxnost jeho pocitu při zakoušení věcí tímto dvojsmyslným způsobem. Je ovládán potřebou neúnavně hledat mosty, souvislosti, přirovnání mezi sebou a tím, co beze slov pociťoval v duchu. [163] Vyjádření problému nachází v matematice při probírání teorie imaginárních čísel. Imaginární čísla přísně vzato neexistují, avšak je možné si je nejen myslet, ale provádět s nimi i výpočty a dospět k reálnému výsledku. Znamená to, že na začátku a na konci takového výpočtu jsou skutečné veličiny, ale obojí spolu souvisí prostřednictvím něčeho, co vůbec není. „Není to jako most,“ táže se Törles, „z něhož existuje jen první a poslední pilíř, a který přesto přejdeme tak bezpečně, jako by byl celý?“ [1]
Síla, která v takovém výpočtu vězí, mu připadá tajemná: přes to, že je jenom imaginární, čili existuje jen v představě, dokáže člověka přenést přes zmíněný most a dovést ho ke správnému výsledku. Denní a noční svět je nutno v čase přechodu, v čase „mezi“ opět propojit, aby Já mohlo pochopit, že vnějšímu světu náleží jen z jedné části, zatímco z druhé části je božským dítětem, hrdinou, jenž je povoláván ke spáse světa a k proměně světa.
[1] Robert Musil, Zmatky chovance To“rlesse
