Článek
Než se pustíme do zkoumání některých povídek Franze Kafky a nakonec i celého jeho díla, připomeňme si některá jeho zvolání:
Myslím, že bychom měli číst pouze takový druh knih, které nás zraní nebo bodnou. Jestliže kniha, kterou čteme, neprobudí nás takovou ranou do hlavy, nač ji potom číst? Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře v nás.
Kdybychom tato slova měli brát vážně, potom by nebylo zbytečné pídit se po jejich smyslu. Už se o to mnozí pokoušeli a já se pokusím také. Použiju k tomu Kafkův úvod k pojednání o Odradek z povídky Hlava rodiny, kde Kafka konstatuje: mnozí věnují velké úsilí tomu, aby se dobrali původu tohoto slova, ale současně uzavírá: „Nikdo by se takovými studiemi nezabýval, kdyby Odradek doopravdy neexistoval.“
Nutí nás tedy myslet na skutečnosti, které jsou nanejvýše vážné, o kterých se však přímo a jasně nehovoří. Co nebo kdo je tedy ten Odradek? Připomeňme si ho tak, jak ho vylíčil Kafka: „Zpočátku vypadá jako plochá cívka ve tvaru hvězdy a ve skutečnosti se zdá, že je obalená provázkem, ačkoli se zdá, že jsou to jen potrhané, staré kousky provázku, zauzlované a spletené dohromady z nejrůznějších druhů a barev. Ale není to jen cívka. Ze středu hvězdy vyčnívá malá tyčinka a další do ní pak šikmo zapadá. S pomocí této poslední malé tyčky může ta věc stát vzpřímeně, jako by stála na dvou nohách. Jeden by si mohl myslet, že ta věc měla původně nějakou funkci a teď je rozbitá. Ale to není tento případ, alespoň pro to nelze najít žádné náznaky. Žádné známky rozbití tu nejsou patrné. Ačkoli celá věc se ukazuje být neužitečnou, je svým způsobem kompletní. Více se o tom nedá říct. Mimochodem proto, že Odradek je neobyčejně pohyblivý a je nemožné ho chytit. Střídavě se nachází na půdě, na schodišti, v chodbách a v hale. Někdy není spatřen po měsíce, to se pravděpodobně přestěhoval do jiných domů, ale nevyhnutelně se znovu vrátí do vašeho domu. Někdy, pokud vyjdete ze dveří a on se náhodou opírá o zábradlí, máte chuť se k němu přiblížit. Samozřejmě se ho neptáte na nějaké složité věci, ale chováte se k němu, vždy o samotě, jako k dítěti. K tomu vás svádí jeho nepatrnost. Jak se jmenuješ, zeptáte se ho. Odradek, řekne. A kde bydlíš? Nemám stálou adresu, řekne a směje se, ale je to smích, který nepotřebuje plíce. Spíše zní jako ševelení listí. Tím konverzace obvykle končí. Takto ovšem neodpovídá vždy. Někdy je tichý po dlouhou dobu, jako les, který se objevuje, aby byl. Zbytečně se ptám sám sebe, co s ním bude. Může třeba zemřít? Všechno, co umírá, má nějaký smysl, nějakou funkci a už se při tom vyčerpalo. Toto ovšem neplatí pro Odradek. Takže se jednoho dne skutálí ze schodů, možná před nohama mých dětí a dětí mých dětí, s kousky provázků, vláčejících se za ním? Zřetelně nikomu neškodí, ale myšlenka na to, že by mě měl přežít je také bolestná.“
Co si o tom tedy myslet? Hvězda odkazuje k nebi, k posvátnu. Chuchvalec provázků, vycházející z hvězdy, provázků různého stáří, různého provedení, různých barev, různých délek atd. se zdá připomínat podoby, jimiž Odradek již prošel, které nosí jaksi zamotané v sobě, snad jako svoji paměť. Tedy cosi, co je božské svojí podstatou, co je z hvězdy vycházející, ale co má na sobě namotané něco z podob tohoto světa, jichž byl sám inspirací?
Carl Gustav Jung si na svůj bollingenský kámen vytesal tato slova z alchymistických traktátů: „Jsem sirotek, samotinký; přesto jsem však nalézán všude. Jsem jeden, ale jsem opakem sebe sama. Jsem jinoch i stařec zároveň. Nepoznal jsem otce ani matku, protože mě člověk musí vytáhnout jako rybu z hlubiny; nebo protože padám jako bílý kámen z nebe. Toulám se po lesích a po horách, ale jsem skryt v nejvnitřnějším člověku. Smrtelný jsem pro každého, přesto jsem však nedotčen proměnou věků.
Nebo si poslechněme některé ze Shakespearových sonetů, protože i on, zdá se, měl něco do činění s bytostí Odradek.
Sonet 53
Jaké jsi to podstaty, z čeho jsi stvořen,
že miliony podivných stínů se k tobě upínají?
Ačkoli všichni mají, každý jeden z nich,
svůj stín, ty, ač jediný,
můžeš každému stín půjčovat.
Zpodobni Adonise a padělek to bude pouhý,
podle tebe padělán.
Na lících Heleny všech krás se zračí sbírka,
to ty jsi v řeckém hávu nově maloval.
Mluv o jaru a bohatých žních roku a vím,
že jedno je tvé krásy podívaná,
a to druhé, že jako tvůj dar přichází.
Neboť tebe v každém požehnaném tvaru poznáváme.
Na všech vnějších půvabech máš svůj díl,
ale ve věrnosti srdce jsi jako nikdo jiný.
Nikdo není jako ty, žádné jiné ty.
Sonet 55
Ani pomníky princů z mramoru
či pomníky zlatem zdobené
nepřežijí tento mocný rým.
Budeš zářit mocněji v těchto slovech
než kámen hrobky, jehož nápisy smyl čas.
Když zbytečná válka bude bořit sochy
a vypalovat díla kameníků,
Ani Mars se svým mečem
ani oheň bitev nespálí živoucí záznam
tvé paměti.
Zisk smrti a všechna zapomenutá
nepřátelství budou udávat tempo dál,
ale tvoje chvála si najde svoje místo.
Dokonce ještě v očích všeho potomstva,
které vynese tento svět, až do jeho soudného dne.
Tak až do rozsudku, kdy ty sám povstaneš a přijdeš,
budeš žít v tomto a přebývat v očích milenců.
Sonet 78
Tak často jsem tě volával, Múzo moje,
a nalézal tě, jak pomáháš kráse ve verších mých,
jak každému cizímu peru, z něhož, díky tobě poezie plyne.
Tvé oči, co němého naučily o výšinách zpívat
a těžkopádné pero létat vysoko,
co přidaly křídla učencům,
to je milost tvá a dvojitý majestát.
Jsem hrdý na verše, co skládám,
poznávám tvůj vliv, jak se z tebe rodí.
I v dílech jiných jsi, to vím,
však ve vybraném stylu,
kde umění tvou sladkou milostí
je ozdobeno jen.
Však mému umění je tvá inspirace vším,
vždy přede mnou a směřující do výšin,
kde moje hrubá nevědomost
stává se učením.
Sonet 87
Loučím se, tvé umění je příliš drahé,
než abych si ho mohl přivlastnit,
a jak jinak, ty přece svoji cenu dobře znáš.
Pronájem tvé ceny, jejíž místo je pro mne
v tobě jasně vymezeno, mně končí
a ty si ji bereš zpět.
Neboť jak jinak bych mohl mít tebe než tím,
že ses mi daroval?
Ale čím jsem si takové bohatství zasloužil?
Příčina takového krásného daru není jasná,
však moje výsada je vzata zpět.
Ty sám sebe jsi mi daroval, svoji vlastní cenu,
Ta ale pak nevěděla, že já, kterému
Jsi ten dar dal, jsem chybující někdo jiný.
Tak tvůj velký dar, na omylech rostoucí,
Se vrací opět domů, abys ho lépe mohl zúročit.
Já měl jsem tě jako sen, co lichotí,
ve spánku král, ale v probuzení
nic než kmán.
S kým to Shakespeare hovoří, komu vyznává svou lásku a svůj dík? Ve starém Egyptě byl vedle písařů zobrazován bůh Thovt v podobě paviána. Egyptské chrámy patřily k místům, v nichž byl často spatřován původ vší moudrosti. Uvádí se, že cesta do Egypta byla vlastní každému řeckému filosofovi. Zmiňují se např. Pythagoras, Platón, Demokritos. V Egyptě pobýval Mojžíš a do Egypta se uchýlila i Marie s Ježíškem. A kdo to byl bůh Thovt? Nazývali ho bohem moudrosti a učenosti, bohem řádu a zákonů, bohem písma a řeči. Nesl titul Velký bůh podsvětí, hovořili o něm jako o Slunci noci. Byl Reovým jazykem a srdcem, Velký archivář všech božských záznamů. Byl pro Egypťany Třikrát Velkým, což Řekové přejali a nazývali ho Hermés Trismegistos. Je snad bůh Thovt jedna z podob věčně živého Ducha, jednou z podob skrze kterou působil a stále působí?
Starý zákon popisuje Božího ducha jako tvůrčí sílu při stvoření nebo jako sílu, která dává život. Boží duch působí i na vybrané lidi, jako jsou proroci a králové, které posvěcuje, uvádí do vytržení nebo jim dává nové srdce.
V křesťanství spolu s Otcem a Synem patří Duch svatý do společenství tří božských osob - Nejsvětější Trojice. Duch svatý je zde dáván do souvislosti s početím Ježíše, sestupuje na Ježíše při křtu v Jordánu, vyvádí Ježíše na poušť bezdomoví, kde Ježíš musí zápasit s ďáblem. Víme, že je Ježíšovým věrným druhem po celou dobu jeho putování. Sv. Irenej hovoří o Duchu svatém jako o osobě, která je nám nejbližší, je to pravý Bůh, je srdcem naší víry. Kafkův Odradek se může postavit, je neobyčejně pohyblivý a není ho možné zachytit, chvíli je tam a chvíli onde. Zde se nám připomínají slova Ježíše, když mluví o Duchu s Nikodémem:: „Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Jan 3,8). „Vítr vane, kam chce; tak i Duch rozdává své dary, jak chce“ (1 Kor 12,11).
Kafkův Odradek je zvláštní tím, že s ním můžeme mluvit jen velmi jednoduše nebo vůbec, protože často je pouze mlčky přítomný. Křesťanský Duch o sobě nikdy nemluví, nikdy nepožívá slovo Já, vždy se vyjadřuje prostřednictví někoho či něčeho. TO BY TEDY ODPOVÍDALO. Kafkův Odradek neumírá, je tedy věčný, jak to známe z křesťanského kréda: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Zakusil snad Kafka, stejně jako Shakespeare, intimitu blízkosti tohoto věčného Ducha, rozdávajícího dary?
Vezměme si např. slavnou povídku PROMĚNA. Řehoř Samsa zjišťuje, že se s ním přihodila nějaká radikální proměna. O proměně samotné zde není ani slovo. Pouze se konstatuje, že Řehoř Samsa jednou ráno shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Velmi precizně popisuje svoje nové zvířecí tělo, ale současně vnímáme, že TATO NESTVŮRNÁ PODOBA je jen čímsi nepodstatným, vlastně jen prostředkem k vyjádření pocitu děsu z neuvěřitelné proměny. Podstatné je, že se tato proměna stala, že je nezpochybnitelnou realitou.
Mysl Řehoře Samsy navzdory této neuvěřitelné proměně naprosto spolehlivě uchovává pocit identity Řehoře Samsy. Zůstává nedotčen jeho smysl pro povinnost, jeho ostré a přiléhavé vnímání vnější reality, zůstává nedotčena jeho citlivá vnímavost pro nejbližší. Proměna v obtížný hmyz nám evokuje břemeno, kterým se Řehoř Samsa ve své jinakosti stává pro svoji rodinu a pro tento náš vědomě racionální svět. Stejně jako kníže Myškin v Dostojevského Idiotovi. Někdo, kdo je příliš senzitivní a empatický, je pro svoji nepodstatnou jinakost vysmíván, opovrhován, zrazován a opouštěn, zatímco ten, kdo zůstává tak zvaně normální, tyto pro člověka nejpodstatnější vlastnosti postrádá. Hrdina sám si dělá starosti o své nejbližší, cítí, jak je má rád, vzpomíná si na pocity důvěrné blízkosti, které ho s nimi spojovaly a o které nyní má být ochuzen. Paradoxně jeho nejbližší, kteří zůstávají ve své lidské podobě, žádnou empatii vůči Řehořovi neprojevují. Dělají si starost o sebe navzájem a jejich největším problémem je utajení jejich syna a bratra v jeho hrůzné proměně před vnějším světem. Jejich hyperkonformita se stává nápadnou zejména v jejich úslužném chování vůči třem nájemníkům, které vzali na byt, aby si finančně vypomohli.
V povídce je ale také letmá zmínka o vrubounu posvátném. Služebná, která ho náhodou zahlédne, ho vlídně osloví „ty starý hovnivále“. Toto oslovení si můžeme naopak vztáhnout k samotnému původci proměny Řehoře Samsy, o kterém se jinak povídka vůbec nezmiňuje. Vruboun posvátný byl uctíván ve starém Egyptě jako bůh slunce Cheprer. Skarab byl ztělesněním tohoto boha. Slovo cheprer v egyptštině znamená „sám od sebe vznikající“ a skarab byl považována za zdroj a hybnou sílu slunce, rozuměj vědomí?
Když jednoho večera Řehořova sestra hraje před nájemníky na housle, Řehoř si uvědomuje, jak ho ta hudba uchvacuje, jako by se mu ukazovala cesta k dosud nepoznané potravě, po které touží. A ptá se sám sebe, mohu být potom jenom zvířetem? Hudba ho vábí tak, že přestává vnímat všechno ostatní, opouští svůj bezpečný úkryt a začíná snít svůj sen o blízkosti s milovanou bytostí - sestrou.
O jeho vnímavost se však nikdo nestará, nikdo ji ani nepředpokládá. Stalo se, čeho se všichni nejvíc obávali; dosud ukrývané zvíře bylo spatřeno, svět se zhroutil, pocit hanby je všudypřítomný, situaci je nutno rázně a definitivně řešit.
Vidíme zde jasně – něco, co jim bylo původně blízké a drahé, jejich syn a bratr, musí být obětováno, aby mohli obstát před vnějším cizím světem.
Všichni Řehořovi blízcí upřednostňují onu lehkost bytí, která je dimenzí pouhé horizontality, kdy animálně-numinózní hlubina bytí je popřena. Právě toto téma rozvíjí Kafkova povídka Venkovský lékař.
V této povídce se děje přibližně toto: Lékař, povolaný k nemocnému, se nemůže vydat na cestu, protože mu v noci zdechl kůň. Celý ztrápený roztržitě kopl do ztrouchnivělých dveří prasečího chlívku, který se už léta nepoužíval. Stalo se něco nečekaného - zevnitř zavanulo jakési živočišné teplo a ven vylézal člověk s dotazem, má -li, zapřahat. Služebná to komentuje slovy..člověk ani neví, co má ve svém domě…Člověk, co právě vylezl, volá zpět dovnitř..hej sestro, hej bratře a vylézají koně. Když se konečně dostává k nemocnému, nachází chlapce bez horečky, ani studený ani teplý…s prázdnýma očima, který doktorovi šeptá, že chce zemřít .
…není mou věcí napravovat svět…jsem zaměstnancem okresu a povinnosti si plním.. lamentuje nad svou situací doktor….dívá se na rodinu nemocného a říká si, ti o tom nevědí nic a kdyby věděli, nevěřili by…
Doktor chlapce znovu prohlíží a nalézá v jeho boku ránu. Kafka tuto ránu zející v boku velmi precizně popisuje, stejně jako odporný hmyz v Proměně: Rána je růžová v mnoha odstínech, v hloubce temná,…..otevřená jako povrchový důl.
„Červi tlustí a dlouzí jako můj malíček, sami už růžoví a ještě potřísnění krví, vězí uvnitř v ráně a bílou hlavičkou i spoustou nožiček se derou ven.“ Ptáme se: nedere se tu z hlubiny ven nový život? Sv. Augustýn: “ Tak jako se v boku Archy otevřely dveře, ze kterých do potopou zničené země proudí nový život (zvířata deroucí se ven), tak z Kristova boku, který byl otevřen, proudí nový život. “ Ó smrti, pro kterou mrtví dostávají život! Co je čistšího než tato krev? A co nás může uzdravit více, než toto zranění“, slyšíme slova sv. Augustýna.
Kafka v povídce pokračuje: „Ubohý chlapče, tobě není pomoci. Nalezl jsem tvou velikou ránu, na tenhle květ ve svém boku zahyneš…….
A o kus dál….Dvakrát se v ostrém úhlu zaťala sekera. Mnozí nabízejí svůj bok a stěží uslyší sekeru v lese, nemluvě o tom, že by se k nim přiblížila“
Chlapec, paradoxně oslněn životem ve své ráně, touží žít a být zachráněn.
A lékař pro sebe “ …takoví jsou lidé v mém kraji…starou víru ztratili a lékař má dokázat vše a potom – jak je libo, já se nenabízel, spotřebujete li mě pro posvátné účely, i to si dám líbit.“
A v závěru…Nahý,vydán na pospas mrazu…s pozemským vozem, nepozemskými koňmi, potloukám se tu, já stařec…Jednou poslechneš na klamné zvonění nočního zvonku –nikdy to nenapravíš…
V této povídce slyšíme jasně: lékař, rozuměj Kafka, je obtížen tajemstvím a břemenem, které si nevybral, které je nesdělitelné, protože neuvěřitelné. Cítí jako svoji morální povinnost použít svoji tvorbu jako sekeru, kterou je třeba rozbít zamrzlé moře v nás.
Z deníku 21.6.1913
„Nesmírný svět nosím v hlavě. Ale jak osvobodit ten svět a nerozervat se. A tisíckrát raději se rozervat než ponechat ho v sobě nebo pohřbít. K tomu jsem tady, to je mi úplně jasné“ …. „mám mandát“ sděluje Kafka jinde,
6.1. 1914 si K. zaznamenává: „Milovat lidstvo, hluboce ctít všechny formy, jež vytvořilo, klidně stát v pozadí na nejvhodnějším pozorovatelském místě.“
Celé Kafkovo dílo se odvíjí v jakýchsi hybridních světech, kde neobyčejně precizní popis reality je často prolnut něčím absolutně ireálným, jako by napovídal něco o dvojdomovosti člověka. Tušíme, že se nám velmi zvláštním, bizarním a přesto velmi naléhavým způsobem pokouší sdělit, že v životě o něco jde, že je tu možnost někam dojít ( Zámek), ale je tu mnoho překážek, pokušení a intrik, které nám stojí v cestě a nikdy tedy není jisté, zda dojdeme…ukazuje se, že spíše nedojdeme.
V románu Proces Kafka odkazuje k faktu, že naše cesta je zaznamenávána, že někdo o ní všechno ví, že s námi povede proces, ve kterém se ukáže, že naše rozhodování na cestě má své osudové důsledky. Kafka soucítí s člověkem, bojí se o jeho osud. „Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry v cosi nezničitelného v sobě.. přičemž jak to nezničitelné, tak ta důvěra mu mohou zůstat natrvalo skryty…velká je bezradnost člověka….lidé nechají kolem sebe přejet „vůz“ boží a správného života, aniž do něho nastoupí, propasou ho, když ty věci neberou vážně.
Cit pro to nezničitelné byl pro Kafku bezprostřední jistotou a středem jeho života, píše jeho přítel Max Brod. Absolutní pravdivost byla jedním z nejdůležitějších znaků jeho charakteru. Proto měl člověk v jeho přítomnosti pocit, že naprosto nic není všední a obyčejné. Podobně prý působili svatí a zakladatelé náboženských sekt; a styk s Kafkou mě přesvědčil, že se takové zprávy zakládají na pravdě. Kategorie svatosti je vůbec jedině správná kategorie, jíž lze posuzovat Kafkův život a tvorbu. Vlastnost, která ho řadila do kategorie svatosti, byla jeho naprostá víra.. Kafkova víra v tuto podstatu, nikdy nevyjádřená formulemi nebo hrubým patetickým slovem, zračila se ve všem jeho počínání, dodávala mu v jádru niterné jistoty..
