Článek
Mystik pozdního středověku, Jakob Böhme (1575-1624) se skrze svá vidění a filozofická bádání pokoušel pochopit podstatu zla. Použil za tímto účelem pojem Ungrund, který je překládán jako bezedná hlubina a toto bezedná hlubina byla pro něho něčím, co bylo od Boha odděleno, co v sobě ale přesto zahrnovalo jeho podstatu. Nehovoří o této hlubině jako o Bohu, protože k Bohu tato oddělená hlubina touží dospět a znovu se s ním spojit. Touha, nebo také vůle, se potom stává prvotním hybatelem všeho, ohněm v němž zlo a dobro jsou ještě jedním, nerozděleným. Ve vnímatelném světě se toto Jedno již začíná rozlišovat ve dva samostatně stojící počátky – dobro a zlo. Dobro je ze sebe se rozšiřující láska, zlo je původně silou kontrakce. Ungrund je pro Böhma pro kořenem veškerenstva. Kdyby přirozená věc neměla svůj protiklad, zůstala by nepoznána. Postupovala by stále kupředu a nikdy by se nemohla obrátit do svého nitra a poznávat tak samu sebe. Každé poznání potřebuje protiklad. Všechno podle Böhma spočívá v ano a ne. Základní Böhmův předpoklad zní: „Žádná věc, jež nemá protivnosti, není sobě samé zjevná. Protože nemá nic, co by stálo proti ní, postupuje stále kupředu a nikdy nevstoupí do sebe. Pakliže se však nenavrátí k sobě a tedy k tomu, z čeho vyšla, neví nic o svém původu.“… „Věz tedy čtenáři, že všechno spočívá v ano a ne: ať je to božské nebo ďábelské, pozemské nebo jakkoli jiné. Jedno, jakožto ano, je ryzí síla a život a je to Boží pravda čili Bůh sám. Byl by však sám v sobě nepoznatelný a nebylo by v něm radosti ani vznešenosti ani vnímání, nebýt ne. Ne je předmětem ano čili pravdy, aby se tak pravda zjevila a byla něčím, aby byla contrarium, v němž by věčná láska mohla působit, vnímat, chtít a milovat. A přece nemůžeme říct, že ano a ne jsou od sebe oddělené, že jsou to dvě věci, nýbrž je to jen jedna věc. Různí se však ve dva počátky a vytváří dvě centra, kde každé působí samo o sobě.“
Můžeme se domnívat, že Adam s Evou si neuvědomovali, že jsou v ráji. Žili bezprostředně v tom, co je. Ráj můžeme zakoušet – respektive vzpomínku na něj, teprve když ho ztrácíme, když jsme z něho vypuzeni. Pokusme se prozkoumat Böhmův Ungrund z podledu výdobytků současného vědění. Místo ráje si představme nitroděložní život. Byl počat spojením ženského a mužského principu, v sobě uzavřené celosti (vajíčka) a sebepřekračujícího principu (spermie). Nový život povstává spojením těchto opozit v dokonalé tvořivé Jedno, jež je uvnitř sebe dualitou.
Představme si DNA genomu jako něco na způsob hologramu. Potom jedno, které se stává mnohým, zůstává také stále Jedním, nerozděleným. Potom by genom – Jedno - představoval matrici, která je apeiron, to co je nekonečné, nedokončené, ale změnitelné a pozvolna přecházející v jiné, aby se mohlo dovršit. Toto Jedno se nám jeví jako ne nepodobné BÖHMOVU UNGRUNDU.
Tvořivá podstata genomu je tak pro nás spjata i ideou celosti, transformace a seberegulace. Bude tvořit výběrem z neexistující paměti podle sobě imanentních zákonitostí, jež jsou zákonitostmi univerzálně kosmickými, přírodními, psychologickými i sociálními. A jak se tento tvořivý proces odehrává v nitroděložním prostředí, obrazně řečeno kosmickém vejci, konkrétně?
Jakmile se spojí dvě svojí podobou jako podstatou odlišné pohlavní buňky, začíná dělení. Asi pátý den po oplodnění vzniká blastocysta, dutý kulovitý útvar, který se volně vznáší v děloze a kolem 6. dne se tento kulovitý útvar začíná přichytávat ke stěně dělohy – mluvíme o postupném uhnízdění – nidaci. Blastocysta představuje první vnitřní diferenciaci oplodněného vajíčka. Jeden systém se začíná štěpit a to tak, že jeden povstává uvnitř druhého. Jeden, který byl dosud vším, začíná vystupovat ve dvou odlišných rolích stejné podstaty. Na jedné straně je tím, kdo vyživuje, ochraňuje a reguluje, na druhé straně také tím, kdo je vyživovaný, ochraňovaný a regulovaný. Povstává tak první binární opozice Jeden její člen- trofoblast - je prvotní, bezpříznakový, druhý je mladší příznakový člen – embryoplast - jako přirozená podoba toho, co zůstává relativně stálé a neměnné – vyživujíc a regulující člen. Buňky trofoblastu – placenty- se tak stávají nositelem a tvořitelem konkrétně jedinečného embrya. Zahnízděním blastocysty, kdy semeno začíná pukat a drobnými kořínky prorůstat stěnu dělohy, je ukončen modus bytí semene – Jednoho. Embrygenezí, která je stručnou rekapitulací fylogeneze, se ukončuje jeden cyklus. Porod představuje systémovou změnu – je to přechod z modu bytí plodového vejce do časoprostoru světa a to vyžaduje kvantový skok. Systém, který byl dosud funkční -prostředí plodové vody - začíná kolabovat, postupně se proměňuje a uzavírá, zatímco se otevírá systém zcela nový, umožňující život v prostředí vzduchu. Pupeční šňůra je přetržena a novým nebem se stává náruč matky. Komunikace intrapsychická se proměňuje v komunikaci interpsychickou
V naší představě dochází ke zdvojování – duplikaci, kdy jedna část bytí nitroděložního se uzavírá, zatímco druhá ji transcenduje a ponechává si v sobě pouze její esenci – plod je vypuzen z ráje. Dítě přicházející na svět, tak má v sobě již dvě zkušenosti – zkušenost „pobývání v ráji“ a zkušenost „vypuzení z ráje.“ Díky temnotě – kontrakci, která vypuzuje plod z „ráje“, se rodí touha, která je pro Böhma i pro nás prvotním hnutím ve stvoření. Tato touha – vůle touží nalézt ztracený komplement sebe sama, který tentokrát hledá vně sebe. Pro Böhma i pro nás je prvotní tma onou nutnou kontrakcí a posléze nezbytným napětím –hladem, které dovoluje, aby se světlo mohlo projevit v lásce, v nalezení ztraceného komplementu. Ty, jehož bylo Já nejprve součástí, přichází do příběhu Já nyní zvenku, aby bylo klenbou nebe Já, perspektivou Já, aby se tak vytvořil „ráj“ na nové, vývojově vyšší úrovni. A tento vývojový skok se neodehrává jen při „narození z vody“, ale také při „narození z Ducha“. I tehdy Já, jež bylo nejprve součástí Ty, poznává své Ty na nové a vyšší, nebo spíše nejvyšší úrovní. Stvoření poznává svého Stvořitele.
Druhé zrození znamená zrození duchovní. Je to zrození k novému životu, životu v Kristu. Nenarodí–li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Každý křesťan se musí narodit znovu. Ale přichází hodina, ano, již tu je, kdy ti, kteří Boha opravdu ctí, budou ho uctívat v Ducha a v pravdě. A otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě, jak praví Písmo .
Tajemství vykoupení, tajemství Golgoty se stává vnitřním mysteriem ducha, jež se naplňuje ve skryté hlubině bytí.
