Článek
V křesťanské teologii se duše tradičně definuje jako spojení mysli (rozumu), vůle a emocí. Skrze duši prožíváme radost, smutek, touhy či hněv.
Tom Wright, britský teolog a biblista, se pokusil některé tradiční teologické pojmy a představy uchopit radikálně novým způsobem. Když moderní člověk řekne „duše“, představí si nehmotnou jiskru uvězněnou v těle, která po smrti tělo opustí a odletí do nebe, píše Wright. To je podle jeho názoru Platónův pohled, nikoli biblický. Starozákonní hebrejské slovo nefeš původně znamenalo „hrdlo“ nebo „dech“ a označovalo celou živou, toužící a dýchající bytost. Člověk tedy nemá duši, člověk je živá duše. Wrigt pro novozákonní pojem duše používá spíše výraz „vnitřní člověk“; používá také metaforu softwaru a hardwaru.
Wrightův slavný výrok, že „Nový zákon nezná nesmrtelnou duši“, má tedy křesťany vrátit od touhy „utéct z těla do nebe“ zpět k biblické naději na nové tělo, novou zemi a vzkříšení. Wright ukazuje, že od Genesis až po Zjevení je Božím plánem vzájemné propojení nebe a země a obnova celého stvoření. Vnímá zemi a nebe jako dvojčata. Nebe je Boží prostor, země je lidský prostor. V zahradě Eden se tyto dva prostory dokonale prolínaly. Eden byl místem, kde Bůh přebýval s člověkem. V Božím vesmírném chrámu (na zemi) postavil Bůh jako svůj „živý obraz“ (imago Dei) člověka. Úkolem člověka bylo odrážet Boží moudrost do stvoření a zároveň přinášet chválu stvoření zpět Bohu. Hřích ale způsobil, že se nebe a země od sebe oddělily. Protože se nebe a země po pádu oddělily, Bůh podle Wrighta vymyslel způsob, jak je znovu v určitých bodech propojit. Ustanovil zmenšenina Edenu, místo, kde se nebe a země fyzicky dotýkají a překrývají. Když člověk vstoupuje do Chrámu (nejprve přenosného Stánku setkání), vstupuje do Božího prostoru (do nebe), aniž by opustil zemi. Proroci (zejména Izajáš) však viděli dál. Prorokovali, že jednou už nebude Boží sláva omezena jen na jednu budovu v Jeruzalémě, ale že „země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře“ (Izajáš 11,9).
V mnoha starozákonních pasážích slovo „duše“ označuje celého živého člověka nebo život sám. Například v Genesis 2,7 se píše, že Bůh vdechl člověku do chřípí dech života a „člověk se stal živou duší“.
Duch je tradičně definována jako nejhlubší část člověka, která pochází přímo od Boha a je schopná se s Bohem spojit a komunikovat. Duch člověka v sobě nese svědomí, intuici a schopnost uctívat Boha (společenství). Je to ta část, skrze kterou vnímáme Boží přítomnost a Boží vedení. V původním významu slova ruachi pneumaznamenají také „dech“ nebo „závan“. Je to Boží oživující síla v nás. Když člověk zemře, tělo se vrací do prachu a duch se vrací k Bohu, který ho dal (Kazatel 12,7).
Písmo uvádí, že v důsledku hříchu je lidský duch vůči Bohu původně „mrtvý“ (necitlivý). Ožívá až skrze víru a znovuzrození Duchem svatým. Hranice mezi duší a duchem je lidským rozumem téměř nerozpoznatelná, protože se v našem nitru neustále prolínají. List Židům 4,12 proto říká, že jedině Boží slovo je tak ostré, že dokáže proniknout až k rozhraní duše a ducha a rozsuzovat touhy i myšlenky srdce.
Od narození máme od Boha darovanou lidskou duši a lidského ducha(dech života). Ducha svatého(Ducha Božího jako třetí osobu Trojice) však člověk podle Písma přijímá až tehdy, když se skrze víru a křest duchovně narodí pro Boha.
V evangeliu podle Jana se píše, že Slovo se stalo tělem a „stanovalo“ (přebývalo) mezi námi (Jan 1,14). Ježíš je místem, kde se nebe a země dokonale spojily v jedné osobě. Pro Wrighta je tělesné vzkříšení Ježíše Kristanejdůležitější událostí lidských dějin. Není to pouhý návrat do starého života (jako u Lazara), ale proměna do nového typu fyzické existence. Ježíšovo vzkříšené tělo je hmotné, učedníci se ho dotýkají, ale zároveň nepodléhá smrti.
Wrightova eschatologie (učení o konci věků) vrcholí tam, kde vrcholí celá Bible; v knize Zjevení. Křesťanská naděje podle něj nespočívá v tom, že my poletíme nahoru do nebe, ale že nebe sestoupí dolů na zem. Ve Zjevení Jan nevidí lidi odlétat do oblak, ale vidí „Nové město, Jeruzalém, sestupovat od Boha z nebe“. Konečným cílem dějin je „svatba“ nebe a země. Bůh svět vykoupí, obnoví a oslaví. Na konci věků dostanou věřící lidé nová, vzkříšená těla (stejná, jako má Ježíš). Nebe je jen „přestupní stanice“; konečným cílem je život na Nové zemi.
Pro Wrighta je nebe prostorem, kde vládne Bůh. Wright však zdůrazňuje, že toto nebe je pouze dočasný mezistav. Nebe tedy není cílem křesťanské naděje; cílem je Nová země. Když Ježíš říká umírajícímu zločinci: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lukáš 23,43), tím podle Wrighta : „Dnes se mnou vstoupíš do konečného Božího království“. Ježíš sám vstal z mrtvých až o tři dny později. Ráj je v tomto kontextu předpokojem nebe. Slovo „ráj“ (z perského pairidaeza – ohrazená zahrada) představuje místo, kde si člověk přechodně odpočine, občerství se.
Wright také odmítá tradiční představu očistce po smrti. K procesu „očišťování“ a umrtvování hříchu dochází podle jeho názoru během pozemského života, skrze posvěcení, utrpení a působení Ducha svatého.
Wright upozorňuje, že nejstarší a nejspolehlivější řecké rukopisy neobsahují slovo „spáleny“ (katakaēsetai), ale „obnaženy“, „odhaleny“nebo „nalezeny“
(heurethēsetai). Oheň Boží přítomnosti spálí veškerou strusku (hřích, nespravedlnost, zlo), aby to, co je v základu dobré a pravdivé, bylo odhaleno v čisté podobě. Nová země vznikne skrze očištění té staré, nikoli zcela nově z ničeho.
Člověk byl stvořen, aby odrážel Boha (byl nositelem Božího obrazu). Pokud někdo dlouhodobě odmítá uctívat Boha a místo toho uctívá stvořené věci (peníze, moc, sex, ego), dochází u něj k procesu dehumanizace (ztrátě lidskosti). Z lidských bytostí se potom stávají jen „ex-humánní“ trosky, stíny původního obrazu. Z nového světa budou tito lidé zcela vyloučeni. Tak si Tom Wright představuje peklo – jako propadnutí nicotě.
Letnice se tradičně chápou jako moment sestoupení Ducha svatého na Ježíšovy učedníky. Wright však říká, že Letnice jsou především naplněním starozákonního slibu, že se Hospodin vrátí do svého Chrámu.
Ve Starém zákoně byly Boží oheň a Boží přítomnost bezpečně uzavřeny v nejsvětější svatyni Jeruzalémského chrámu. O Letnicích se stalo něco šokujícího; oheň sestoupil na jednotlivé lidi. Každý věřící, zasažen Duchem, se stal živým „mikro-Chrámem“. Místo toho, aby lidé museli chodit za Bohem do Jeruzaléma, chodí Bůh v lidech do celého světa. Hlavním úkolem Ducha svatého v současnosti je podle Wrighta zpřítomňovat budoucí věk vzkříšení uprostřed starého světa. Duch svatý je v Novém zákoně nazýván „závdavkem“ (arrhabon). Je to první splátka, kus budoucí reality Nového nebe a Nové země vložený do našich životů teď a tady. Duch uschopňuje člověka k tomu, aby dělal pro svět to, co dělal Ježíš pro Izrael; přinášel uzdravení, odpuštění a rozbíjel moc struktur hříchu. Wright zdůrazňuje, že Duch svatý z nás nedělá „nadpozemské anděly“, ale naopak skutečné a autentické lidi. Duch v nás obnovuje Boží obraz (Imago Dei), který hřích zdeformoval. Zmocňuje lidi k praktické práci. Wright tvrdí, že když křesťan pod vedením Ducha tvoří krásné umění, bojuje za sociální spravedlnost, poctivě pracuje ve svém zaměstnání nebo pečuje o životní prostředí, buduje materiál pro budoucí Boží království.
Duch svatý není abstraktním dogmatem, ale živou přítomností Boha, který se nastěhoval do svého lidu, aby skrze něj začal s generální opravou celého vesmíru.
Wright vidí nebe a zemi jako dva rozměry jedné Boží reality. V současnosti je to právě modlitba, která funguje jako nový Chrám– tedy jako prostor, kde se tyto dva světy fyzicky potkávají. Modlitba Páně nás učí toužit po tom, aby se tato planeta stala místem, kde se plně prosadí Boží spravedlnost. Když se modlíme „Přijď tvé království, staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“, prosíme o radikální svržení mocností nespravedlnosti, chamtivosti a zla v našem současném světě. Modlitba je uváděním Božího rozměru reality na zem. Modlitba je způsob, jakým člověk vykonává správcovství země. Bůh záměrně čeká na naše modlitby, protože skrze ně dává lidem autoritu a zapojuje je do procesu obnovy světa.
O křtu
Pro Wrighta křest není pouhým symbolickým rituálem, ale naopak v něm spatřuje nový exodus. Izraelci byli zachráněni z Egypta tím, že prošli skrze Rudé moře. Na druhém břehu se stali novým, svobodným Božím lidem. Křesťanský křest je podle Wrighta přesně tímto momentem; člověk prochází „vodami smrti“, kde za sebou nechává otroctví hříchu, egoismu a temnotya vystupuje z vody s úplně novou identitou. Je definován tím, že patří Kristu. Ponoření do vody (které bylo v prvotní církvi běžné) je reálným pohřbem starého člověka. Vynoření se z vody je startem nového života. Znamená to, že moc budoucího věku vzkříšení už teď vnikla do přítomnosti pokřtěného člověka. Při křtu je člověk označen a vybaven Duchem svatým. Pokřtěný člověk se stává Božím spolupracovníkem. Jeho úkolem je žít na této staré zemi tak, aby ztělesňoval hodnoty Nové země. Křest je tak vlastně „královským pomazáním“ k tomu, aby člověk ve svém každodenním životě (v práci, v rodině, v umění) prosazoval Boží spravedlnost a lásku. Křest je v pojetí Wrighta veřejné, kosmické a politické prohlášení, že dotyčný člověk zemřel starému světu, byl vzkříšen k novému životu a stal se součástí Božího projektu na obnovu celého vesmíru.
Wright jako anglikánský teolog a biskup ale obhajuje i křest dětí. Obrací pozornost od individuálního rozhodnutí k aktu milosti. Wright jako biblista neustále propojuje Starý a Nový zákon. V Izraeli se chlapeček stával součástí Božího lidu osmý den po narození skrze obřízku. Narodil se do rodiny smlouvy, a proto dostal znamení této smlouvy. V Novém zákoně je křest přímým naplněním a nahrazením obřízky (jak píše Pavel v Koloským 2,11–12). Pokud Bůh ve Staré smlouvě zahrnoval děti do společenství svého lidu od narození, Nová smlouva v Kristu přece nemůže být užší nebo vylučující.
