Poznejte vzácného norského lundehunda: Má šest prstů, uzavíratelné uši a neuvěřitelně ohebné klouby

První písemné záznamy o tomto plemeni pocházejí z roku 1591, jedná se tedy o nejstarší psí plemeno v Norsku. Více než 400 let je obyvatelé norských ostrovů používali k lovu papuchalků, malých ptáků hnízdících vysoko ve skalních roklinách (odtud pochází i název plemene: lunde = papuchalk, hund = pes).

Jakmile se však zavedla nová metoda lovu pomocí sítí, obliba lundehundů začala klesat. Zčásti za to mohlo také zavedení daně za psa. Definitivní vyhubení pak hrozilo v období kolem 2. světové války, kdy severní norské ostrovy zasáhla epidemie psinky. Přežilo posledních 6 psů, se kterými se kupodivu podařilo plemeno obnovit.

Celá populace nyní čítá přibližně 2000 psů, z nichž 60 % žije v Norsku. V Česku se stala zakladatelkou chovu lundehundů paní MVDr. Renata Kosinová, jež si z USA přivezla první fenku v roce 2003.

Lundehundi jsou malí, maximálně 40 centimetrů vysocí psi. Vyznačují se hned několika anatomickými zvláštnostmi: nápadné jsou zejména jejich tlapky se šesti plně vyvinutými prsty. Široké tlapky jim umožnily vyšplhat a udržet se na strmých skaliscích, kde lovili papuchalky. Zároveň byly užitečné i při vyhrabávání ptačích hnízd.

Další zajímavostí jsou sklopné a uzavíratelné uši. Chrupavka ušního boltce je natolik pružná, že psovi umožňuje úplně uzavřít zvukovod. To mělo praktický důvod v případech, kdy se lundehund prodíral úzkými hnízdy a průrvami zatopenými vodou a blátem – uši tak jednoduše uzavřel a mohl se soustředit na lov:

Lundehundi jsou také neuvěřitelně ohební. Klouby jsou natolik pohyblivé, že dokážou rozpažit tlapy od sebe v úhlu 90° nebo zvrátit hlavu až nepřirozeně dozadu.

Poslední zvláštností je pak menší počet zubů: lundehund má totiž o dva zuby méně než ostatní psi. Tím se podobá vyhynulému varangerskému psovi, který žil před 5 až 7 tisíci lety na území dnešního Laponska.

Lundehundi jsou popisováni jako velice přátelští psi, kteří jsou fixovaní na své majitele. Dají se snadno vycvičit a bývají poslušní – je pouze nezbytné nastavit jim jasná pravidla a ukázat jim, kdo je autorita. Vzhledem k mírumilovné povaze jsou vhodní i do rodiny, ale potřebují dostatek pohybu. Jsou zvědaví, milují aportování a rádi se unaví na dlouhých procházkách.

I přes hustou srst se však nedoporučuje chovat je venku. Na druhou stranu doma může být problém s tím, že často štěkají. Zároveň je nutné počítat s jejich vrozenými loveckými sklony, kdy mají tendenci pronásledovat zejména ptáky.

Norský lundehund je vzácné plemeno, na které jen tak nenarazíte. Na druhou stranu každého překvapí svou neuvěřitelnou tělesnou adaptací na drsné lovecké podmínky, jimž muselo po staletí čelit.

Ačkoli se jedná o relativně zdravé psy, je třeba také počítat s tím, že si s sebou nesou několik genetických nešvarů z období, kdy jim hrozilo vyhynutí. Křížení tak malého počtu jedinců vedlo například ke vzniku tzv. lundehundího syndromu, jenž se vyznačuje závažnými trávicími obtížemi.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: