Skrytá tvář H. C. Andersena: Od pohádkových světů k osobním démonům

Hans Christian Andersen se narodil 2. dubna 1805 do chudé rodiny ševce a pradleny v dánském městě Odense. Lásku k literatuře zdědil po svém otci, jenž mu předčítal pohádky a sám měl zálibu v poezii. Dobrý vztah měl také s babičkou z otcovy strany, která prohlašovala, že ve skutečnosti mají šlechtické předky, ačkoli to bylo později vyvráceno.

Nicméně romantická představa o původu z vyšší vrstvy prý Andersenovo chování poznamenala tak, že se cítil nad ostatními nadřazený – to se projevovalo například v jeho tendenci vyhledávat společnost aristokratů a bohatých mecenášů, přestože sám pocházel z chudých poměrů.

O poznání horší vliv měla matka – ač byla pověrčivá a nábožná, po smrti manžela v roce 1816 se provdala za alkoholika, s nímž tuto neřest sdílela. Mladý Andersen, který se už předtím projevoval spíše introvertně a odmítal si hrát s ostatními dětmi, se od té doby stal ještě zasmušilejším.

Po smrti otce se rodina ocitla v ještě větší chudobě a Andersen brzy musel nastoupit do svého prvního zaměstnání ve tkalcovně. Dělníci si všimli, že umí krásně zpívat, a začali obdivovat jeho sopránový hlas. Jeden z nich ho ale kvůli tomu nařkl, že je dívka, a před očima všech mu stáhl kalhoty, aby to dokázal. Zahanbený chlapec poté utekl domů a už se do dílny nikdy nevrátil.

Nadání pro zpěv se Andersenovi hodilo i potom, co se už ve 14 letech rozhodl odejít z domova. Nakonec zpíval v Královském divadle v Kodani do roku 1822, kdy ho puberta o jeho jemný hlas připravila. Naštěstí si stihl vybudovat jisté konexe a ujal se ho ředitel divadla Jonas Collin, jenž mu zajistil vzdělání a podporoval ho až do konce svého života.

Ovšem na léta strávená ve škole Andersen nevzpomínal s láskou, protože ho spolužáci i učitelé šikanovali. Důvodem byl podle některých zdrojů autorův vzhled, podle jiných zženštilé chování a údajná dyslexie. Velmi pravděpodobně se tak tyto zážitky staly základními kameny pro vznik příběhu O ošklivém káčátku, jemuž se ostatní kachny posmívají.

Psaní, které mu přinášelo úlevu, se však věnoval ještě před odchodem z divadla: první krátkou pohádku s názvem Lojová svíčka sepsal už v roce 1820. Tento raný příběh reflektuje pocit nedocenění a hledání smyslu života, což jsou témata, jež Andersena neustále pronásledovala.

Při posuzování Andersenovy tvorby nelze opomenout jeho osobní život, jenž je dodnes předmětem spekulací. Různé zdroje označují spisovatele ve škále od asexuála, homosexuála, bisexuála až po pedofila. Co z toho je však skutečností? S jistotou se nedá vyloučit ani jedna z možností právě kvůli Andersenově komplikované osobnosti.

Nejistý postoj k intimitě se vyvíjel už v dětství, kdy ho negativně poznamenalo chování matky, ale i jeho nevlastní sestry Karen, jež pracovala jako prostitutka (podobně jako jeho teta). Andersen jimi opovrhoval a tvrdí se, že právě z rodiny si odnesl odpor k fyzickému kontaktu se ženami.

Přesto se do dvou žen v životě zamiloval, a to do sestry svého spolužáka Riborg Voigtové a operní zpěvačky Jenny Lindové, která mohla být inspirací pro vznik pohádky Císařův slavík. Oba vztahy prý ale připomínaly spíše sourozeneckou lásku.

Diskuzi vyvolává jeho náklonnost k mužům, zejména k Edvardu Collinovi, jenž byl synem jeho mecenáše. Další zalíbení pak našel v dánském tanečníkovi Haraldu Scharffovi a výmarském knížeti Karlu Alexanderovi. Zatímco první dva jeho lásku neopětovali, výmarský kníže si s Andersenem dopisoval 32 let a autor ho v dopisech oslovoval „můj vroucně milovaný velkovévodo“.

Přesto neexistují přímé důkazy o tom, že by měl s muži intimní poměr. Vše se pravděpodobně odehrávalo převážně na platonické úrovni a v Andersenových romantických představách. Jeho city tak zůstávaly nenaplněné podobně jako v Malé mořské víle, jež se nikdy nedočkala svého prince.

Ve vztahu k dětem se pak zdroje nejvíce rozcházejí – podle některých s nimi Andersen vycházel skvěle, protože jednak se z jejich strany nemusel obávat sexuálního kontaktu, a jednak s ním sdílely jeho sklony pro fantazii. Jak jinak by také autor mohl napsat takové množství pohádek, kdyby v duchu sám nezůstával dítětem? Podle psychologa a psychiatra Ondřeje Trojana však Andersen vykazoval známky pedofilního chování.

Ačkoli měl Andersen mnoho přátel a kontaktů, ne všichni zvládli ustát jeho výstřední povahu. Poměrně zábavně zní historka o jeho návštěvě v domě Charlese Dickense, jež tak trochu připomíná frustraci rodiny z Mr. Beana ve filmu Největší filmová katastrofa.

Andersen se prý choval nadutě a očekával, že se s ním při pobytu bude zacházet jako s aristokratem. Domníval se, že mu Dickensova rodina bude prát prádlo a jeho nejstarší syn mu každé ráno oholí obličej. Projevoval se také různými excesy – při špatné recenzi na jednu ze svých prací se vrhl na trávník a plakal jako malé dítě. Jindy zase propadal nekontrolovatelným záchvatům vzteku, z čehož některé zdroje usuzují, že byl autista.

Kromě toho trpěl různými fobiemi – měl panickou hrůzu z bakterií, z požárů nebo jen z toho, že ho někdo může pohřbít zaživa. Když mu Dickens naznačil, že je nejvyšší čas odjet, dokonce se na tři dny zabarikádoval ve svém pokoji. Po jeho odchodu se vyčerpaný Dickens vyjádřil takto:

Je tedy patrné, jak výrazná byla Andersenova odlišnost, kvůli které tak často trpěl. Zda jsou události popisované Charlesem Dickensem pravdivé, se už nedozvíme. Nicméně vrhá to poněkud jiné světlo na naše ošklivé káčátko – do jaké míry si za nepřijetí ze strany okolí mohl Andersen sám?

Hans Christian Andersen zemřel 4. srpna 1875 a byl pohřben se všemi poctami – den jeho úmrtí byl dokonce vyhlášen jako den národního smutku. Často se o něm hovoří jako o autorovi, jehož pohádky zpravidla nekončí happyendem. Příběhy přesně reflektují Andersenovy pocity odlišnosti, odmítnutí, nenaplněné lásky, zmaru, ale také kvalit a čistoty dětské duše – například v pohádce Císařovy nové šaty má dítě jako první odvahu přiznat, že císař je nahý.

Možná právě proto jsou jeho díla stále oblíbená napříč generacemi po celém světě. Andersen totiž ukázal, že pohádky nemusí být jen jednoduché příběhy pro děti, ale mohou obsahovat hluboké psychologické vhledy a sociální komentáře, jež jsou blízké i dospělým čtenářům.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: