Článek
Bazén, šampaňské a osudové setkání
Červenec 1961. Sídlo Cliveden, venkovské sídlo lorda Astora. Víkendová párty u bazénu pro britskou smetánku – politici, aristokraté, lidé s konexemi.
A pak tam byla ONA.
Christine Keeler. Devatenáct let, tmavovlasá tanečnice z klubu Murray's Cabaret v Soho. Vyrůstala s matkou v železničním vagónu. Matka pracovala v továrně, otec je opustil. Od převlékání v šatně nočního klubu k bazénu v Clivedenu to měla daleko. Jenže zpátky to měla ještě dál.
Christine Keeler
Přivedl ji tam Stephen Ward – osteopat, který léčil nejvyšší vrstvy londýnské společnosti - Lorda Mountbattena, Winstona Churchilla a další.Ward měl specifický životní styl: obklopoval se mladými krásnými ženami, které bydlely v jeho bytě, a zval je na večírky s mocnými. Nebyl to kuplíř v klasickém slova smyslu. Rád viděl, jak se prolínají různé světy a propojoval je. Christine u něj bydlela, on jí pomáhal finančně. Výměnou za to, že byla ozdobou jeho večírků.
Kdo byl ON? John Profumo, čtyřicet šest let. Ministr války ve vládě Harolda Macmillana – jeden z nejvýznamnějších postů v době, kdy studená válka dosáhla bodu varu. Krize v Berlíně, napětí se SSSR, kubánská krize na obzoru. Ženatý s Valerií Hobsonovou, slavnou herečkou. Šarm, vzdělání z Oxfordu, budoucnost na zlatém podnose.
Aféra začala u bazénu a trvala pouhých několik měsíců – od července do prosince 1961. Tajná setkání ve Wardově bytě na Wimpole Street, dopisy, sex. V prosinci to Profumo ukončil, protože si uvědomoval riziko.
Myslíte, že tím to skončilo?
Tady právě přichází zápletka. Christine totiž ve stejné době spala i s Jevgenijem Ivanovem, námořním atašé sovětské ambasády. Ivanov nebyl jen diplomatický pracovník, byl důstojník sovětské vojenské rozvědky GRU.
Britský ministr války má přístup k nejpřísnějším tajemstvím NATO, včetně informací o jaderných zbraních. Ruský špión má úkol získat informace pro Moskvu. A mezi nimi je devatenáctiletá dívka z East Endu, která spí s oběma.
Pikantní? To je slabé slovo.
MI5, britská kontrarozvědka, to věděla. Dokonce varovala Profuma už v srpnu 1961, krátce po začátku aféry. Sir Roger Hollis, ředitel MI5, mu to řekl na rovinu: „Pane ministře, ta dívka je bezpečnostní riziko.“
Profumo aféru ukončil. Ale mlčel o ní. To byla jeho první chyba.
Stephen Ward, osteopat a společenský motýl, který celou dobu tahal za nitky, se dostal do hledáčku policie. V prosinci 1962 se Christine rozešla s dalším milencem, jamajským jazzmanem Lucky Gordonem. Ten pak vystřelil na jejího nového přítele před Wardovým bytem. Policie začala pátrat.
V tomto okamžiku se lavina utrhla.
Když pravda začne unikat
Leden 1963. Britské noviny sice o skandálu nepsaly, slušná média tehdy soukromý život politiků nerozebírala. Ale šuškandy kolovaly parlamentem jako požár. Opozice začala klást nepříjemné otázky. Labouristé cítili krev. George Wigg, poslanec a veterán, naznačoval v parlamentu, že se šíří „určité fámy o členovi vlády“.
V březnu se nakonec skandál do tisku dostal. Westminster Confidential, jeden z bulvárních časopisů, přímo uvedl Profumovo jméno. Tlak rostl a ministr války musel jednat.
22. března 1963 se Profumo se postavil do Dolní sněmovny a řekl:„K žádnému nevhodnému vztahu nedošlo. Podám žalobu na každého, kdo bude tyto fámy opakovat.“ Trvalo to jedenáct týdnů. Jedenáct týdnů lží, během nichž se Profumo snažil udržet fasádu. Valerie při něm stála, premiér Macmillan mu věřil, vláda ho kryla.
Jenže pravda má tu vlastnost, že nakonec vypluje na povrch. Vždycky.
Policie mezitím pracovala. Stephen Ward byl postaven před soud za kuplířství. Obvinění bylo křehké: Christine a další mladé ženy bydlely v jeho bytě, někdy dostávaly dary od bohatých mužů, kterým je Ward představil. Soud to nazval prostitucí.
Proces začal v červenci 1963. Vláda z něj udělala obětního beránka. Ward měl nést vinu místo mocných mužů, kteří využívali jeho dívky. Ještě před vynesením rozsudku se Profumo zhroutil. Přiznal právníkům vlády, že lhal. Lhal parlamentu. To je ve Westminsteru smrtelný hřích, horší než samotná aféra. Týž den rezignoval.
3. srpna 1963, den před vynesením rozsudku, Stephen Ward spáchal sebevraždu. Předávkoval se barbituráty. Zemřel tři dny poté.
Jak dopadla Christine?
V roce 1962, když policie začala pátrat po střelbě před Wardovým bytem, Christine prostě odpověděla na otázky. Ano, spala s ministrem války. Ze své vůle - nebyl to žádný „zadaný úkol“ od Warda, prostě se do něj zamilovala. Ano, ve stejné době spala i s ruským diplomatem.
Později přiznala, že po ní Ward chtěl, aby z Profuma získala informace o jaderných zbraních. Ale ona žádné tajemství nepředala. Pravděpodobně ani nechápala, co se po ní vlastně chce. Prostě tam byla, zatímco kolem ní se točila studená válka.
Novináři se na ni slétli jako supi na mršinu. Když tlak rostl, prodala svůj příběh novinám. Ne pro peníze z chamtivosti, ale protože neměla nic jiného. Byla showgirl z East Endu, ne dcera z vyšší společnosti s rodinným majetkem. The Daily Mirror zaplatil za její příběh tisíce liber a pak ji roztrhal na kusy. Karikatury ji zobrazovaly jako zkaženou femme fatale. „Ženu, kvůli které padla vláda.“ Jako by šlo o ni. Jako by to byla ona, kdo lhal parlamentu.
Později řekla větu, která člověka píchne do srdce: „Nejsem hrdinka ani děvka. Jen jsem tam byla.“ Zbytek života strávila pokusem o normální existenci, který se jí nikdy úplně nepovedl. Vdávala se, rozváděla, psala memoáry, které ji finančně nezajistily.
Christine Keeler v roce 1988
Cena, kterou zaplatil Profumo a jeho žena
Nezapomeňme ještě na Valerii Hobson - Profumovu manželku a bývalou filmovou hvězdu. Ženu s elegancí starého světa a klidem, který by vás udivil. Když přišla hanba, mohla odejít. Vzít si své věci a zmizet s hlavou vztyčenou. Celá země by jí dala za pravdu. Místo toho stála při něm. Před novináři, před soudem, před celou zemí. Neřekla jedinou hořkou větu na veřejnosti. Neobvinila ho. Neprodávala svůj příběh novinám.
Po pádu z vysoké politiky se Profumo stáhl z veřejného života. Oba začali pracovat jako dobrovolníci pro Toynbee Hall, charitu v londýnském East Endu. Mohli si to dovolit, Profumo pocházel z bohaté rodiny (jeho otec byl baron), Valerie měla peníze z herecké kariéry. Nemuseli vydělávat na živobytí. Místo aby žili v luxusu a snažili se na skandál zapomenout, zvolili si tvrdou práci mezi chudými. Mezi lidmi, kteří nikdy neměli ani kousek z toho, co oni kdysi považovali za samozřejmost. Profumo tam pracoval víc než 40 let. Umýval toalety, vozil staré lidi, rozdával jídlo. V roce 1975 mu královna udělila Řád britského impéria – ne za politiku, ale za charitu.
Co zůstalo po skandálu
Aféra Profumo skončila a zamíchala politickými kartami. V říjnu 1963 rezignoval premiér Harold Macmillan – oficiálně ze zdravotních důvodů, ale všichni věděli, že skandál ho dorazil. Ve volbách v říjnu 1964 vyhráli labouristé pod vedením Harolda Wilsona. Po třinácti letech konzervativní vlády přišla změna. Ačkoliv to nebylo jen kvůli Profumovi, jeho aféra symbolizovala zastaralost a pokrytectví celého systému.
Skandál změnil i britskou žurnalistiku. Do té doby slušné noviny o soukromém životě politiků nepsaly. Po Profumovi už ano. Začala éra investigativní žurnalistiky, kdy se po politicích pátrá i tam, kde by gentlemani pátrali neměli.
Christine Keeler zemřela 4. prosince 2017 v 75 letech, na chronickou obstrukční plicní nemoc. Valerie Hobson zemřela 13. listopadu 2018 ve věku 103 let. John Profumo zemřel 9. března 2006 ve věku 91 let – jako respektovaný filantrop.
Jenže kdy člověk skutečně zemře? Když přestane dýchat? Nebo když už se o něm přestane mluvit?
V případě aféry Profumo to vypadá, že ta druhá smrt ještě dlouho nepřijde. V roce 2019 natočila BBC minisérii The Trial of Christine Keeler, která skandál vrátila do povědomí nové generace. Ukazuje se, že některé příběhy mají zvláštní schopnost – zůstávají aktuální, i když se odehrály před šedesáti lety. Protože pokrytectví moci, ženy, co nesly tíhu mužských hříchů a pravda, která nakonec vždycky vypluje – to všechno je s námi pořád.
Zdroje:
Wikipedia – Profumo Affair
