Článek
Kibuc Nir Oz ležel nedaleko hranice s Pásmem Gazy, ale jeho obyvatelé v něm viděli mnohem víc než jen rizikové místo na mapě. Tato komunita 421 lidí byla známá svou unikátní botanickou zahradou s 900 druhy pouštních rostlin – skutečnou oázou uprostřed Negevské pouště. Většina obyvatel se hlásila k levicovým ideálům, mnozí dobrovolně pomáhali Palestincům z Gazy s dopravou na lékařské ošetření v Izraeli.
Právě zde žila rodina Bibasových. Shiri, tehdy dvaatřicetiletá učitelka, v Nir Oz vyrostla. Její rodiče José Luis a Margit přišli do Izraele z Peru a Argentiny v sedmdesátých letech minulého století. Když se Shiri vdala za Yardena, svářeče a milovníka stand-up comedy, zůstali v kibucu. Yarden pocházel z jemenské židovské rodiny a když se narodil jejich první syn Ariel se zářivě zrzavými vlasy, rodina si z toho dělala legraci – „první jemenský zrzek“.
Ariel byl v říjnu 2023 veselý čtyřletý chlapec posedlý Batmanem. Jeho devítiměsíční bratr Kfir byl podle příbuzných klidné miminko, které právě objevovalo svět kolem sebe. Oba měli stejně výrazné ryšavé vlasy.
Přes všechno kouzlo života v Nir Oz měl rodina Bibasových obavy. Blízkost Gazy znamenala neustálé raketové útoky. Podle výpovědí příbuzných vážně zvažovali přestěhování na Golanské výšiny, kde by byly děti v bezpečí.
Sobota, která změnila vše
Sedmého října 2023 zaútočili militanti z Gazy na jižní Izrael. Podle oficiálních údajů bylo zabito přes 1200 lidí a přes 250 uneseno. Kibuc Nir Oz patřil k nejhůře zasaženým místům – téměř čtvrtina komunity byla buď zabita, nebo unesena.
Kibuc Nir Oz po útoku
Z textových zpráv, které Yarden ten den posílal sestře Ofri, známe průběh ranních hodin. V 6:30 napsal o raketové palbě. Později informoval, že militanti vstoupili do kibucu. Vyjádřil obavy, že děti nezvládnou být potichu – Ariel měl čtyři roky, Kfir byl ještě miminko.
Podle svědectví rodiny Yarden nakonec opustil bezpečnostní místnost, aby odvedl pozornost útočníků. Byl odvlečen jako první. Videozáznamy, které se později rozšířily online, ukazovaly Shiri s oběma syny v náručí, obklopenou ozbrojenými muži.
Rodiče Shiri, José Luis a Margit Silbermanovi, byli během útoku zabiti. Jejich těla byla identifikována o dva týdny později.
Oranžová barva jako symbol
Ariel a Kfir se rychle stali symbolem celé krize rukojmích. Kfir byl nejmladší – v době únosu měl devět měsíců. Jejich zrzavé vlasy se staly vizuálním symbolem, který obletěl svět a oranžová barva začala znamenat mnohem víc než jen odstín vlasů.
K prvním narozeninám Kfira v lednu 2024 se stovky lidí shromáždily na Náměstí rukojmích v Tel Avivu. Izraelský prezident Isaac Herzog ukázal chlapcovu fotografii během Světového ekonomického fóra v Davosu. Po celém světě se rozsvěcovaly oranžové světla na budovách.
Isaac Herzog v Davosu
Pro Yardena byly měsíce v zajetí extrémně náročné. Podle jeho pozdějších výpovědí byl držen většinu času v izolaci v podzemní cele, zhubnul o 15 kilogramů. Hladověl, některé dny nedostal vůbec žádné jídlo.
Únosci ho po celou dobu psychicky mučili nejistotou o osudu rodiny. Nejprve mu říkali, že Shiri a děti unikly a byly spatřeny v Tel Avivu. Později ho přinutili natočit propagandistické video poté, co mu sdělili, že jeho rodina zemřela. Podle svědectví dalších rukojmích byl Yarden v té chvíli v hrozném psychickém stavu. V rozhovoru pro americkou televizní stanici 60 Minutes, který poskytl několik měsíců po propuštění, Yarden vzpomínal, že mu únosci po sdělení zprávy o smrti rodiny opakovaně říkali: „Nevadí. Najdeš si novou ženu. Nové děti. Lepší ženu. Lepší děti.“
Návrat Yardena
Po 484 dnech v zajetí se Yarden vrátil domů jako součást dohody o příměří. Rodina vydala prohlášení: „Čtvrtina našeho srdce se vrátila… ale domov zůstává neúplný.“
Osud Shiri a chlapců zůstával nejasný. Hamas už v listopadu 2023 tvrdil, že byli zabiti při izraelském bombardování, Izrael to však nepotvrdil. Dvacátého února 2025 byly předány rakve s jejich těly. DNA testy potvrdily identitu Ariela a Kfira. Tělo Shiri bylo předáno o den později.
O příčině smrti existují sporné verze – Hamas hovoří o izraelském náletu, izraelské úřady tvrdí, že rodina byla zabita únosci. Žádná ze stran nepředložila veřejné důkazy. Pro rodinu a svět to ale v tu chvíli už neměnilo nic na faktu, že tři životy skončily.
Šestadvacátého února 2025 se tisíce lidí rozloučily s rodinou Bibasových. Shiri, Ariel a Kfir byli pohřbeni společně v jedné rakvi vedle prarodičů. Argentina, země s argentinským občanstvím rodiny, vyhlásila dva dny národního smutku. Budovy po celém světě se rozsvítily oranžovou barvou.
Yarden Bibas po propuštění ze zajetí
Za každou obětí je příběh
Yarden dnes žije se vzpomínkami, které ho budou provázet celý život. Kibuc Nir Oz pomalu začíná s obnovou, i když zatím se vrátilo jen osm obyvatel. Jejich domovy jsou zničené, ale botanická zahrada – paradoxně – přežila téměř nedotčená.
V dubnu 2025 Akademie hebrejského jazyka přejmenovala druh motýla Melitaea ornata. Dříve se jmenoval „Oranžový Jeruzalém“, nyní nese jméno „Oranžový Ariel“ – na paměť čtyřletého chlapce, který už nikdy nebude moci běhat mezi květinami kibucu.
Příběh rodiny Bibasových není ojedinělý. Je jedním z tisíců podobných příběhů – na obou stranách konfliktu, v mnoha válkách, napříč stoletími. I naše historie zná podobné tragédie. Lidice. Terezín. Příběhy dětí, které se staly obětmi válek dospělých.
Co nám tento příběh říká? Možná to, že za každým číslem v televizních zprávách – ať už je to 47 obětí v Nir Oz, nebo tisíce obětí v Gaze – stojí konkrétní lidé se jmény, rodinami, sny. Otec, který poslal poslední zprávu „Miluji vás“. Matka, která držela své děti v náručí. Dva malé chlapce se zrzavými vlasy.
