Článek
Město, které zmizelo
Stará Karviná dnes vypadá jako planina. Zelené kopce, les, občasná lavička. Jen málokdo by věřil, že tu ještě v polovině 20. století stálo rozkvétající průmyslové město s 22 tisíci obyvateli.
Ve třicátých letech 20. století měla Karviná honosné domy, pivovar, hotel, školy a dva kostely. Město rostlo díky uhelným dolům, kam proudily davy lidí z celého Rakouska-Uherska, především z Haliče. Většina obyvatel se hlásila k polské národnosti, ve městě ale žili i Češi, Němci, Židé a dokonce několik desítek Italů. Byli to potomci dělníků, kteří stavěli železnici. Původní malý kostelík svatého Petra z Alkantary přestal narůstajícímu počtu věřících stačit, proto byl postaven velký kostel svatého Jindřicha.
Právě ve třicátých letech se však „černé požehnání“ stalo zkázou. Vlivem těžby začaly praskat některé domy a terén klesal. Po válce se rozhodlo o sloučení několika obcí do nové Karviné. Po roce 1948, kdy se chopili moci komunisté a těžký průmysl se stal prioritou, byl vyhlášen verdikt: zástavba staré Karviné bude obětována těžbě a obyvatelstvo přesídleno. Jakýkoliv protest byl chápán jako vlastizrada.
Zatímco starou Karvinou brázdily buldozery, nedaleko odtud, v městské části Ráj, se stavěla nová velká sídliště. V roce 1960 padl kostel svatého Jindřicha. Obyvatele vystěhovali, domy zbourali. Zůstal jen malý kostelík svatého Petra z Alkantary – dramaticky nakloněný kvůli poklesům půdy. „Šikmý kostel“ je dnes jediným svědkem města, které zmizelo.
Region postupně ztrácel nejen budovy, ale i paměť. Začínal se prosazovat narativ, že tu vlastně nikdy nic nebylo. Že lidé celý život vykonávali práci, která se už nepočítá. Tento zapomenutý hornický region čekal na někoho, kdo mu vrátí hlas.
Důl Darkov v Karviné, v popředí krajina postižená důlními poklesy
Od skladu olejů k bestsellerové trilogii
Karin Lednická se narodila 5. února 1969 v Karviné. Po maturitě na střední ekonomické škole v Ostravě chtěla studovat knihovnictví a žurnalistiku. V roce 1987 napsala článek do školního časopisu. Komunistická zástupkyně z něj usoudila, že si autorka dostatečně neváží „prebend socialistického školství“ a přihlášku na vysokou školu jí nedovolila podat.
Následovaly tři roky v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. Dělnické profese měly mladou intelektuálku „převychovat“. Nejvýrazněji jí v paměti zůstalo zametání vapexu ve skladu technických olejů.
Po listopadu 1989 začala psát pro regionální tisk, pracovala jako zprávařka v soukromém rádiu. V letech 1993-94 studovala v Londýně angličtinu a anglickou historii. Po návratu založila nakladatelství Domino, později Bílou vránu. Dvacet let vydávala knihy jiných autorů, přičemž sama vychovávala dvě děti – syna Davida (2001) a dceru Zuzanu (2004). Na psaní vlastního románu jí zbýval čas po půlhodinách.
Když děti odrostly a ona prodala nakladatelství, mohla se plně věnovat vlastní tvorbě. Bylo jí padesát.
Trilogie, která zachránila region
První díl Šikmého kostela vyšel 20. února 2020. Románová kronika zaniklého města Karviná zachycuje léta 1894–1921. Co měla být povídka o silnici oddělující kostel od hřbitova, vyrostlo v sedmsetstránkový román. Kniha začíná největší důlní katastrofou v dějinách Slezska – výbuchem z 14. června 1894, při němž zahynulo 235 havířů.
Úspěch přišel okamžitě. Ve velké čtenářské anketě s téměř 120 tisíci hlasy se Šikmý kostel stal Knihou roku 2020. Následovaly další dva díly trilogie (2021 a 2024) a řada ocenění: Český bestseller – absolutní vítěz v letech 2020 a 2024, Audiokniha roku s interpretací Vilmy Cibulkové, Cena ÚSTR za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin, Medaile za zásluhy I. stupně od prezidenta Petra Pavla a Cena Jantar Moravskoslezského kraje.
Nejpodstatnější však zůstává dopad na region samotný. Ročně sem přijede padesát tisíc turistů, jak potvrzuje Aleš Honus z udílení Cen Jantar. Spolek Stará Karviná, který Lednická spoluzakládala, instaloval informační tabule, vytvořil naučnou stezku a pořádá komentované prohlídky. Místní podnikatelé hlásí nárůst tržeb, region získává pozitivnější image.
Karvinsko totiž nebylo nikdy literárně zmapované. Neexistovala ucelená historie ani z českého, ani z polského pohledu. Lednická vyplnila prázdné místo v paměti regionu. Celková prodejní čísla trilogie překonala půl milionu výtisků – pro českou literaturu mimořádný úspěch.
Karin Lednická na autorském čtení
Památník, který roky nikdo nechtěl opravit
V červnu 2022 stojí Lednická u hřbitova vedle šikmého kostela před torzem pomníku – zchátralým, bez kříže, se jmény opršenými k nečitelnosti.
Pomník obětem důlní katastrofy z roku 1894 původně postavil hrabě Jindřich Larisch-Mönnich jako důstojný památník 235 havířům, z nichž 58 se nikdy nenašlo. Po válce kříž zmizel. Pravděpodobně v padesátých letech, kdy komunistický režim systematicky odstraňoval křesťanské symboly.
Lednická dva roky obchází instituce, aby sehnala finance na obnovu pomníku. Ministerstvo kultury, krajský úřad, město Karviná. Odpověď? Mlčení nebo sliby, které nikam nevedou. Nakonec si uvědomí, že když to neudělá ona, neudělá to nikdo.
V roce 2024 financuje renovaci z vlastních peněz. Restaurátorský tým vedený Jakubem Gajdou vrací pomník do původní podoby. Při odhalení k 130. výročí tragédie mluví ostravsko-opavský biskup Martin David o tom, že pomník tu stával zapomenut, ponechán chátrání a stal se spíše upomínkou lhostejnosti než úcty ke člověku.
Částku renovace Lednická odmítá zveřejnit. Restaurátor Gajda jí při odhalení předává zmenšenou kopii pomníku s poznámkou, že spisovatelka vrací důstojnost kraji, který o ni v určitých dobách přicházel.
Původní podoba památníku, jehož opravu financovala Karin Lednická.
Když ministr kultury jen zavrtí hlavou
Předvolební kampaň hnutí Stačilo!, podzim 2025. V propagačním videu Lubomíra Zaorálka se objevuje jméno Karin Lednické. Ohání se jejím úspěchem, regionem a kulturou stojíc před šikmým kostelem. Odpověď Karin Lednické na Facebooku nepotřebuje žádný další komentář.
Soudruhu Zaorálku, na tohle vaše předvolební video mě lidi upozornili už před pár týdny. Říkali, ať vás zažaluju, nebo ať se aspoň veřejně distancuju. Že mě trapně zneužíváte. Že to může působit dojmem, jako bych vás podporovala (dobrý bože, jak by mě něco takového mohlo napadnout!). Nic z toho jsem neudělala, protože bych tím vás a vaši partaj akorát zviditelnila - a to jsem fakt nechtěla. Když už je teď ale jasné, že ani natočení tohohle trapného výstupu NESTAČILO, můžu ho sem nasdílet pro obecné obveselení a coby důkaz, jak hluboko může klesnout někdejší intelektuál. A jen připomínám, že naposledy jsme se viděli před pěti roky. Jako tehdejšího ministra kultury jsem vás zavedla k zdevastovanému torzu pomníku největšího důlního neštěstí z roku 1894 a prosila vás o podporu mých snah o renovaci. Vy jste řekl: „Hmhm, to je ale ve strašném stavu,“ a zavrtěl jste hlavou, jako že nevěříte vlastním očím. A to bylo všechno, co jste udělal. Od té doby jsem o vás neslyšela. Pro nic z toho, čím se v tom videu oháníte, jste nehnul prstem: ani pro Karvinsko, ani pro lidi. Na závěr tři informace pro upřesnění: 1. Stará Karviná byla srovnána se zemí za vlády komunistů, tedy vašeho nynějšího (ne)koaličního partnera. 2. Komunisti tehdy taky nejprve odstranili vsechny slušné sociální demokraty a nechali si jen ty bez páteře (ach ty historické paralely!) 3. S myšlenkami na opravu pomníku se nezabývejte. Je zrenovovaný; zaplatila jsem to ze svého. A už si mě laskavě nikdy neberte do huby. Protože my dva spolu nemáme společného lautr nic.
Primátor, Bakala a bitva o budoucnost Staré Karviné
Zaorálkův případ však není jediný politický konflikt, do kterého se Lednická dostala.
Od roku 2015 probíhá spor o budoucnost území Staré Karviné. Vládní skupina vedená tehdejším ministrem průmyslu Jiřím Ciencalou (ČSSD) vyhlásila oblast za vhodnou pro průmyslovou zónu. Jenže nejde o brownfield, jak tvrdí politici. Jde o zrekultivované zelené území, nejrozlehlejší rekreační zónu široko daleko, do níž stát investoval desítky milionů korun.
Majitelem pozemků je miliardář Zdeněk Bakala prostřednictvím OKD. Primátor Karviné Jan Wolf (SOCDEM) plány na průmyslovou zónu aktivně podporuje. V roce 2015 město změnilo územní plán – z orných ploch, lesních porostů a zahrádek se najednou staly plochy způsobilé k průmyslovému využití.
Mezi karvinskou veřejností zazněla domněnka, že skutečným důvodem primátorova úsilí je zprostředkovat prodej pozemků Zdeňka Bakaly a naplnit tak dříve učiněné dohody. Spor loni medializoval pořad Seznam Zpráv Ve stínu.
Primátor Wolf tvrdí, že Karviná žádnou jinou vhodnou plochu o velikosti 100 hektarů nemá a že průmyslová zóna přinese pracovní místa. Lednická oponuje, že město disponuje jinými plochami, ale ty nejsou v majetku Bakaly.
Památkáři varují, že plánovaná výstavba by zničila unikátní kulturní krajinu. Spolek Stará Karviná sbírá podpisy do petice a organizuje protesty. Jde o místo, odkud byly vyhnány desetitisíce lidí. Bylo tam živé město a teď tam není nic. Lze na něm ukazovat důsledky masivní těžby fosilních paliv propojené s ideologií.
Příběhy, které si zaslouží být vyprávěny
Dnes Lednická žije v Ostravě-Svinově. Syn David studuje na univerzitě v Amsterdamu, dcera Zuzana hraje basket a studuje ve Státech.
Psaní však už není dávno všechno, co Karin dělá. Cestuje a beseduje i za hranicemi České republiky, bojuje za památky, organizuje výstavy. V roce 2025 připravila expozici o tragické smrti petrovického faráře Ludvíka Sobka, který padl za oběť komunistickým represím.
Plánuje vytvoření „open air muzea“ na místě zaniklého města a je v jednání s krajem i městem. Na stole má návrh od režiséra, který chce ze Šikmého kostela natočit seriál.
Některé příběhy si zaslouží být vyprávěny. A některé regiony si zaslouží, aby na ně někdo pamatoval.
Zdroje:
