Článek
Stadion Juliska se tyčí nad Dejvicemi jako monument minulých časů. Osmitisícová aréna s jednou mohutnou tribunou dnes hostí zápasy prvoligové Dukly Praha, ale málokdo z návštěvníků tuší, jaké bouře zde kdysi zuřily. Nejen sportovní.
„K zemi! Vztyk!“ „Bijte žoldáky!“ Takové pokřiky se nesly na adresu hráčů v červeno-žlutých dresech po celém Československu. Dukla Praha byla nejúspěšnějším fotbalovým týmem komunistické éry a zároveň tím nejvíce nenáviděným.
Systém, který vyvolával nenávist
Klub vznikl v roce 1948 jako ATK Praha (Armádní tělovýchovný klub) a až v roce 1956 získal definitivní název Dukla Praha na památku bojů o Dukelský průsmyk ve druhé světové válce. Byl to vojenský oddíl určený pro sportovce během povinné základní vojenské služby – geniální systém, jak zabránit kariérnímu úpadku nadaných fotbalistů.
Dukla Praha se stala nejúspěšnějším fotbalovým týmem za celou dobu komunistického režimu – ligu vyhrála jedenáctkrát. Jenže popularitu jí to nepřineslo. Právě naopak.
Systém fungoval jednoduše, ale kontroverzně: nadějný fotbalista narukoval na dva roky, a když se v Dukle prosadil, dostal před odchodem do civilu nabídku, jestli nechce zůstat – takzvaně „to podepsat“. Lákalo se na nadprůměrný plat, vynikající tréninkové podmínky, lehčí cestu do reprezentace, atraktivní zápasy v evropských pohárech a nepřetržitý boj o titul.
„Dukla povolavala na vojnu nejlepší fotbalisty z celé republiky. Tahle nenávist nebo aspoň nevraživost vydržela až do roku 1989. Dukle jako prominentnímu klubu se nikdy v zákulisí neubližovalo, vždycky našla zastání. Ostatně její dlouholetý předseda Rudolf Kocek byl léta předsedou fotbalového svazu. To jen potvrzovalo podezření ostatních, že armádní tým má zvláštní postavení v systému.
Zlatý věk s prázdnými tribunami
Paradoxem Dukly byla nízká popularita doma navzdory sportovním triumfům. Na zápasy Dukly se fanoušci nikdy nehrnuli, některé ligové návštěvy byly až ostudné. A to i v době největší slávy šedesátých let.
Josef Masopust, klíčový hráč zálohy Dukly, byl v roce 1962 vyhlášen nejlepším evropským fotbalistou a vyhrál Zlatý míč poté, co Československo skončilo druhé na mistrovství světa v Chile. Nejlepší hráči této éry byli Ladislav Novák, Svatopluk Pluskal, Josef Masopust, Pavel Kouba, Jaroslav Borovička, František Šafránek a Rudolf Kučera.
Bývalí fotbalisté pražské Dukly Praha: zleva: Masopust, Viktor, Fiala, Čadek, Geleta, Kučera, Gajdůšek, Nehoda, Vízek
V New Yorku vyhrála Dukla Americký pohár čtyřikrát v řadě (1961-1964) a dokázala, že patří mezi světovou elitu. Ota Pavel napsal o triumfu Dukly knihu „Dukla mezi mrakodrapy“, která se stala jedním z nejlepších sportovních děl české literatury.
V Evropě šel klub od úspěchu k úspěchu. V Poháru mistrů 1966-67 postupně vyřadila Esbjerg, Anderlecht a Ajax Amsterdam, až postoupila do semifinále proti pozdějšímu vítězi Celtiku Glasgow.
Josef Masopust mezi fanoušky
Romantik, kterého nikdo nemiloval
Vrcholem tohoto paradoxu byl osud Ladislava Vízka, jedné z největších hvězd československého fotbalu sedmdesátých let. Kdyby hrál Ladislav Vízek za jiný tým než za Duklu Praha, jejímž hráčům se nadávalo do lampasáků a žoldáků, byl by miláčkem ochozů. Jenže Dukla byla v nemilosti fanoušků napříč republikou.
„Romantik na trávníku“ – tak nazývali Vízka obdivovatelé jeho elegantního stylu. Byl pětkrát vyhlášen nejlepším fotbalistou Československa, dvakrát se stal králem střelců ligy. Tento virtuóz s míčem reprezentoval přechod mezi zlatou érou Masopusta a moderním fotbalem osmdesátých let.
Až na nepatrné výjimky na něj chodili jen ti nejvěrnější, což ještě víc vyniklo na mohutné tribuně stadionu na Julisce. Od roku 1960 měla Dukla stadion na Julisce, vysoko nad stalinistickým hotelem International. V polovině sedmdesátých let byl stadion přestavěn a na stráni vyrostla gigantická tribuna pro skoro třicet tisíc diváků.
Na Vízkovi se tahle atmosféra občas projevovala. Nedokázal se vybičovat, což je ještě slabé slovo. Někdy zkrátka bylo „ticho“ – atmosféra prázdných tribun dokázala ovlivnit i tak výjimečného hráče, jakým byl Vízek.
Výjimkou byly evropské poháry, kdy soupeři jako Manchester United, Barcelona, Everton nebo Stuttgart dokázali Julisku vyprodal. A nutno přiznat, že to byly jediné chvíle, kdy fotbalisté Dukly poznali, jaké to je hrát před skutečně domácím publikem, které jim fandí.
Kontext československého fotbalu
Dukla nebyla jen fotbalový fenomén, byla symbolem celého systému. Zatímco Sparta a Slavia reprezentovały pražské tradice a regionální hrdost, Dukla ztělesňovala státní moc. Byla ukázkou toho, jak dokáže totalitní režim proměnit i sport v nástroj své politiky.
Starší generace reprezentovaná jmény Masopust, Pluskal a Novák se později vystřídala s novější, kterou zastupovali Ivo Viktor, Zdeněk Nehoda a Ladislav Vízek. Právě Viktor a Nehoda výrazně přispěli k titulu mistrů Evropy v roce 1976. Nehoda se 124 góly zůstává nejlepším střelcem v historii klubu, dvakrát se stal králem střelců ligy.
Nehoda, Masopust a Viktor
Jejich úspěchy v národním dresu paradoxně ještě více zvýrazňovaly rozporuplnost Dukly – hráči, které lidé v klubových barvách nemilovali, se stávali národními hrdiny, když oblékli reprezentační dres.
Pád a znovuzrození
Po roce 1989 se ukázalo, jak byla Dukla závislá na systému. V roce 1994 poprvé sestoupila - rovnou do třetí ligy. Následoval chaotický převod pod kontroverzního majitele Bohumíra Ďurička (vrah Václava Kočky mladšího), sloučení s Příbramí a faktický zánik původní Dukly. Až v roce 2013 převzal téměř mrtvý klub Petr Paukner. „Záchrana stála 500 milionů, nevrátily se mi,“ řekl nedávno miliardář pro Seznam Zprávy. V roce 2024 se Dukla konečně vrátila do první ligy.
V březnu 2025 se změnil majoritní vlastník. Paukner prodal své akcie investorovi Matěji Turkovi, který nyní drží 83% klubu. Novým sportovním poradcem je Martin Hašek, tým od června vede trenér David Holoubek.
Odkaz, který přesáhl sport
Dukla Praha zůstává jedinečným případem nejen v českém, ale i světovém fotbale – klubem, který dokázal dominovat sportovně, ale selhal v budování vztahu s fanoušky.
Zajímavost: Duklu proslavila i britská hudební skupina Half Man Half Biscuit písní „All I Want For Christmas Is A Dukla Prague Away Kit“, která vyvolala zájem o klubové dresy po celém světě.
Dnes už nikdo nekřičí „Bijte žoldáky!“ Časy se změnily a Dukla hledá svou identitu v novém světě. Stadion Juliska má sice „jen“ osm tisíc míst místo původních třiceti tisíc, ale konečně může doufat v to, co po celou komunistickou éru postrádala – lásku vlastních fanoušků.
Zdroje:
kniha Sportu zdar!, autor Petr Nečada
