Bratři Pospíšilové vyhráli 20 mistrovství světa v kolové. Na důchod si museli vydělat v cizině

Dvacet titulů mistrů světa. Na čtyřiadvaceti šampionátech vždy s medailí. Nikdo před nimi ani po nich nic takového nedokázal. „Sportovní sláva je polní tráva,“ říkají dnes oba bratři. Vědí, o čem mluví.

Jindřich Pospíšil se narodil v Brně v březnu 1942. Jan krátce před osvobozením města, v dubnu 1945. Ještě před koncem války odešla celá rodina z Brna do Útěchova. Tam jejich otec v květnu 1945 padl v odboji jako jedna z posledních obětí druhé světové války.

Matka Anna zůstala sama se třemi dětmi. Rodinu živila jako řidička nákladního auta. Starší sestra Zdenka jednoho dne přinesla zprávu, že nedaleko, v královopolské sokolovně, trénují kluci na kolech a trefují se míčem do branky. Kluci se šli se podívat a zůstali. Tak Jindřich a Jan Pospíšilovi poznali kolovou a zároveň muže, který je provede celým životem místo otce, kterého neznali.

Rudolf Harth byl rodák z Vídně. To se v Československu komunistické éry nelíbilo. Z Prahy na bratry tlačili, ať si pořídí jiného trenéra. Bratři odmítli. „Nikdy jsme ho neopustili, přestože na nás z Prahy tlačili, abychom si pořídili jiného, politicky vhodnějšího trenéra.“ vzpomínal Jan.

Harth zůstal. Vedl je od žáků přes dorost, přes vojnu, přes první mezinárodní sezony. Čtyřicet let. Byl u každého z dvaceti titulů. „Staral se o nás jako vlastní otec, protože my jsme tátu neměli. S bratrem mu vděčíme za všechno,“ říkal Jindřich. Harth zemřel v roce 2013 ve věku pětadevadesáti let. Bratři ho nikdy nepřestali zmiňovat jako klíčového člověka svého života.

Jindřich začínal ještě s jiným partnerem, Jaroslavem Svobodou. Získali spolu bronz v roce 1961, stříbro o rok později na světovém šampionátu. Svoboda ale neměl pevné nervy, psychická zátěž před důležitými zápasy ho rozkládala. V roce 1964 tak nastoupil Jindřich poprvé s mladším Janem.

Oba byli útočného ražení, v bráně to neuměl ani jeden. Harth vymyslel taktiku, která to obešla. Na mistrovství světa v roce 1964 v Kodani skončili druzí. O rok později, v roce 1965 v Praze, stáli na vrcholu poprvé. Harth je ale nezastavil: „Chlapci, nespěte na vavřínech. Pro mě budete opravdovými mistry světa teprve tehdy, až titul obhájíte!“ Obhájili ho. Pak znovu a znovu.

Klíč k dominanci popsali oba shodně. Trénovat dvakrát tolik než ostatní. Být fyzicky i herně nad soupeři. A pak něco, co se nedá natrénovat: „Vypěstovali jsme si jakýsi šestý smysl. Přihrávali jsme si s bratrem naslepo do míst, kde jsme jen očekávali, že partner bude. A vycházelo to,“ říkal Jindřich.

Pak přišly roky 1982 a 1983. Německá dvojice, bratři Steinmeierovi, je dvakrát po sobě porazila. V novinách se psalo o obrovském neúspěchu a zklamání pro socialistické Československo. Zazněla slova o tom, že jsou staří a mají nechat místo mladším. Hrozilo, že na mistrovství světa nepojedou, protože tam dvakrát nevyhráli zlatou.

„Tenkrát za nás tvrdě bojoval Rudolf Harth. Bouchl do stolu: Dokud je někdo nesesadí z trůnu mistrů republiky a budou u nás nejlepší, na mistrovství pojedou! Vybojoval pro nás účast, ale zároveň jsme všichni tři věděli, že nad námi visí Damoklův meč,“ vzpomínal Jindřich.

Odpověděli tréninkem. Jindřich najezdil týdně desítky kilometrů se silničními cyklisty, aby získal zpět rychlost a vytrvalost. Jan začal hrát tenis a ping-pong, aby si v bráně udržel postřeh. Od roku 1984 přidali dalších pět zlatých medailí z mistrovství světa. Svaz, který je odepsal, jen přihlížel.

Poslední titul přišel v roce 1988 v německém Ludwigshafenu. Oběma bylo přes čtyřicet. Bylo to nejtěžší finále kariéry. Dvě minuty před koncem nerozhodného utkání nařídil rozhodčí penaltu proti nim. „Přijel jsem za bráchou a povídám mu: Celý život jsem tě bránil vpředu, teď je to jen na tobě. Odpověděl mi: Neboj, Jindro, já to zvládnu,“ líčil Jindřich.

Jan odhadl přesně, kam střela poletí. Vyrazil ji. Pak přišlo prodloužení, rozehrávali Pospíšilovi. Jindřich Jana uvolnil a Jan vsítil rozhodující branku zadním kolem. „Byl to nejdramatičtější zápas našeho života,“ řekl Jan. Tamější publikum je odměnilo ovacemi ve stoje a hrála jim hymna. Dvacátý titul. Přesně takový konec, jaký si kariéra zasloužila. Jindřich ukončil aktivní kariéru v šestačtyřiceti letech.

Jedinou věcí, která jim trvale unikla, byly olympijské hry. Kolová se do olympijského programu nikdy nedostala, přestože se o to v různých epochách bojovalo. Bez olympijského lesku zůstal sport závislý na vlastní, malé komunitě. „U našeho sportu byl problém, že nebyl v programu olympiády. Jinak věřím, že by se to chytilo ve více zemích,“ říkal Jan.

V těch zemích, kde kolová žije, jako je Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Dánsko, Japonsko, je dodnes živá. V Česku, kde ji bratři Pospíšilovi vynesli na světovou úroveň, pomalu umírá. „Mladší ročníky možná ani nevědí, že nějaká kolová vůbec existuje,“ řekl Jindřich.

Po odchodu z hřiště okamžitě nastoupili jako trenéři. V roce 1989 dovedli dvojici Miroslav Berger a Miroslav Kratochvíl ke zlaté medaili na mistrovství světa. Předali štafetu, nástupci uspěli. Potom přišla mediální válka o to, kdo hráče povede dál. Rozhodlo se, že si vavříny zaslouží jejich oddílový trenér Jaroslav Svoboda, paradoxně stejné jméno jako Jindřichův první partner s nestabilními nervy.

„Protože jsme s Honzou chtěli předávat své zkušenosti a ne se někam vnucovat, přenechali jsme světové šampionáty Jardovi. Jenže jeho svěřenci se už nedokázali na výsluní udržet,“ řekl Jindřich. Zlatá éra skončila přesně v moment, kdy Pospíšilovi opustili ti, které vychovali.

Po roce 1989 chtěl Jan trénovat juniorskou reprezentaci. Bylo mu řečeno, že na to nejsou peníze. „Tak jsem zvážil zahraniční nabídky a nakonec odešel do Švýcarska. Patnáct let jsem v Oftringenu trénoval děti od sedmi let a zároveň dál aktivně hrál na čele švýcarské národní ligy. Dnes jsou mí svěřenci dospělí a úspěšně hrají světový pohár,“ vysvětloval Jan.

Jindřich odešel trénovat a hrát kolovou do rakouského Sankt Pöltenu. Se spoluhráčem Gerhardtem Schlachtnerem získal bronz na rakouském mistrovství. Poslední krásná tečka za sportovními úspěchy, tentokrát v cizích barvách.

Právě tam, v Rakousku a ve Švýcarsku, platili odvody. Dnes odtud přichází jejich důchod. Dvacetinásobní mistři světa, sportovci roku, osminásobní králové cyklistiky. Stát, který se jimi čtvrt století chlubil na světových šampionátech, jim odpovídající rentu nezajistil.

Pomyslnou sportovní štafetu alespoň převzala rodina. Jindřichovy dcery Jana a Blanka závodily za Českou republiku v krasojízdě. Jana přivezla bronz z mistrovství světa, Blanka stříbro ze závodu dvojic. Vnučka Jana pod vedením maminky získala stříbro na mistrovství Evropy juniorů.

Janova větev jde jinou cestou: starší syn Jan má v Německu obchod s koly. Otec za ním jezdí a pomáhá s opravami. Oba bratři dnes žijí v Brně, v rodinném dvojdomku nedaleko Královopolských strojíren, kde jako kluci bez otce vyrůstali. Jindřich jezdí na kole dvakrát až třikrát týdně, šedesát až sedmdesát kilometrů. „Bez toho by to nešlo,“ říká. Jan tráví čas na chalupě v Orlických horách.

V roce 2014 je uvedli do Síně slávy Českého svazu cyklistiky jako první. V roce 2008 dostali hvězdu slávy ve Velké Bíteši. V roce 2023 zasadili v pražské Botanické zahradě strom jako 116. osobnosti projektu Kořeny osobností. Byl to jasan americký, jehož dřevo se tradičně používá na podlahy sportovních hal. Jindřich byl ten den nemocný. Strom zasadil Jan sám.

Ve filmu Samotáři běží v jedné scéně archivní záběr z roku 1988. Pospíšilovi přebírají zlaté medaile, hraje hymna. Macháčkova postava hymnu nepozná. Režisér David Ondříček ten záběr zařadil do příběhu o osamělosti v moderní době jako obraz světa, na který se zapomnělo. Asi to nemyslel jako komentář k jejich osudu, ale vlastně to sedí.

Zdroje: cs.wikipedia.org, idnes.cz, blesk.cz, denik.cz, sport.aktualne.cz, kultino.cz, strednicechy.rozhlas.cz