Článek
Obyčejné děvče z vesnice
Vysoká nad Uhom. Malá vesnice na východním Slovensku. Místo, kde se všichni znají. Kde se čas měří úrodou a církevními svátky.
Anna Kolesárová se narodila 14. července 1928 v rodině zbožných katolíků. Otec Ján Kolesár, přezdívaný Hruška, byl sedlák. Matka Anna zemřela, když bylo dívce deset let. Od té chvíle se mladá Anka ujala vedení domácnosti. Starala se o otce a staršího bratra Michala, dojila krávy, pekla chleba, chodila na pole.
Každé ráno chodila na mši. S kamarádkami se účastnila pobožností, na svátky zdobila kostel. Modlila se růženec při práci. Žila jednoduchý život, jaký žily tisíce děvčat na venkově.
Nic ji nevyčleňovalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že její jméno bude jednou znát celé Slovensko.
Anna Kolesárová
Noc plná strachu
22. listopadu 1944, pozdní večer. Do vesnice vjíždějí první jednotky Rudé armády. Místní vědí, co to znamená. Už týdny se šíří zprávy o tom, co sovětští vojáci dělají v obsazených oblastech. Ženy a dívky se převlékají do černého, mažou si obličeje sazemi, krátí si vlasy. Snaží se vypadat jako staré baby.
Šestnáctiletá Anna nosí černé šaty po matce. Doufá, že díky nim bude vypadat starší, méně atraktivní.
Rodina Kolesárových se s několika sousedy schovává ve sklepě pod kuchyní v hospodě. Čekají v temnotě a tichu. Slyší hlasy, těžké kroky, dunění děl. Pak se ozve dupot přímo nad nimi.
Ruský voják prochází dům. Hledá ukryté civilisty. Svítí si do sklepa. Objeví je.
Otec Ján se snaží situaci zklidnit. Říká Anně: „Dej mu něco najíst.“ Doufá, že voják, když dostane jídlo, půjde dál. Anna poslušně vystoupí ze sklepa. Jde do kuchyně.
Co se tam děje přesně, zaznamenal později farář Anton Lukáč podle svědectví přeživších. Voják je opilý. Vidí mladou dívku. Začne ji osahávat. Požaduje, aby s ním šla, aby se mu oddala. Anna odmítá. Vysvětluje, že nemůže. Voják se rozzlobí. Vytáhne pistoli.
„Buď půjdeš se mnou, nebo tě zabiju.“
Anna znovu odmítá. Vytrhne se mu a uteče zpět ke sklepu. Voják běží za ní. Před vstupem do sklepa na ni zařve: „Rozluč se s otcem!“
„Sbohem, tati,“ říká Anna. Pak dodá: „Ježíši, Maria, Josefe!“
Dva výstřely. Anna padne k zemi. Umírá před očima otce a sousedů, kteří se ve sklepě krčí v hrůze.
Tajný pohřeb
Boje pokračují. Tělo Anny leží doma přes noc. Druhý den večer ji tajně pohřbí sousedé. Postaví narychlo rakev. Není čas na obřad, není přítomen kněz. Bojí se, že další vojáci se vrátí.
Až 29. listopadu přichází farář Anton Lukáč. Vykoná pohřební obřad dodatečně. Do matriky zemřelých napíše latinskou poznámku: „Hostia sanctae castitatis“ – oběť svaté čistoty.
Do farní kroniky v Pavlovciach nad Uhom zaznamená: „Anna čerpala sílu z eucharistického Krista, protože krátce před smrtí přistoupila ke svátosti smíření a svatému přijímání.“
Vyšetří svědky. Pět lidí podepíše výpovědi. Všichni potvrzují totéž – Anna odmítla vojáka, vytrhla se mu, utekla. On ji zastřelil.
Pak nastává dlouhé mlčení.
Půl století pod zákazem
Po válce se nad Československo snáší komunistická diktatura. Sovětský svaz je osvoboditel. Kritika Rudé armády je zakázána. O znásilňování se nesmí mluvit. O Anně Kolesárové se nesmí mluvit.
Režim zakáže jakékoli shromažďování u jejího hrobu. Zakazuje se i vzpomínání na ni. Lidé, kteří by o ní mluvili nahlas, riskují problémy.
Přesto si její příběh lidé vyprávějí potichu. V roce 1957 začíná jezuitský kněz Michal Potocký, který pocházel z téže vesnice, tajně shromažďovat svědectví. Ukládá dokumenty, připravuje materiály. Ví, že jednou by se mohlo něco změnit.
Ale až do pádu komunismu v roce 1989 zůstává Annin příběh prakticky zapomenutý. Jen občas si někdo dojde k jejímu hrobu potají, v noci, aby se pomodlil.
Celá Evropa zaplatila
Anna Kolesárová nebyla osamocená oběť. Jen v její vesnici se odehrávaly desítky podobných případů. A podobných vesnic byly tisíce.
Ruth Schumacherové bylo osmnáct, když ji u Halle v Německu znásilnilo postupně pět sovětských vojáků. „Vzpomínky se vám vracejí pořád dokola, nikdy na to nezapomenete,“ říkala o 65 let později. „Někdy po tom, co o tom mluvím, usnu na pár hodin a pak se probudím s pláčem a křikem.“
V Berlíně zapisovaly nemocnice denně stovky znásilnění. Jedna anonymní německá žurnalistka vedla deník, ve kterém psala: „Znásilňování pokračuje. Jsou všude, v každém domě. Teď obsluhujeme Rusy. A my ženy musíme mlčet. Nebo nás už žádný muž nikdy nebude chtít. Ubohé Německo!“
Historici dnes odhadují, že sovětští vojáci během osvobozování a po válce znásilnili nejméně dva miliony žen. Sovětská válečná zpravodajka Natalja Gesse později napsala: „Ruští vojáci znásilňovali všechny německé ženy od osmi do osmdesáti let. Byla to armáda násilníků.“
Věk obětí nehrál roli. Sovětští vojáci znásilňovali děti, těhotné ženy, staré babičky. Znásilňovali i osvobozené vězenkyně z koncentračních táborů.
Když jugoslávský politik Milovan Đilas stěžoval Stalinovi na znásilňování jugoslávských žen, sovětský diktátor odpověděl: „Musíte pochopit, když voják prošel tisíce kilometrů krví a ohněm, chce si trochu užít se ženou nebo si vzít nějakou maličkost.“
Při jiné příležitosti Stalin řekl: „Příliš mnoho kážeme našim vojákům. Nechte je mít iniciativu.“
Velký pátek, kdy biskup zemřel za ženy
28. března 1945, Velký pátek. Město Győr v Maďarsku. Sovětské jednotky právě obsadily město. Biskup Vilmos Apor poskytl azyl stovkám žen a dětí. Ukryl je v suterénu a podzemních chodbách biskupského paláce.
Do rezidence přichází skupina vojáků. Požadují ženy. Údajně je prý potřebují „na loupání brambor“. Biskup ví, co to znamená. Odmítne vydat kohokoliv. Vojáky pošle pryč.
Později se několik opilých vojáků vrátí. Vrazí dovnitř. Jedno mladé děvče, které se domnívalo, že nebezpečí už pominulo, opustilo úkryt. Vojáci ji spatří.
Začne honička. Dívka běží chodbami paláce a křičí o pomoc. Volá biskupa.
Vilmos Apor přiběhne. Jeho těžké kroky duní chodbou. Je to statný muž, vysoký, v plné biskupské sutaně. Postaví se mezi pronásledovanou dívku a vojáky. Roztáhne ruce do stran, jako by chtěl vlastním tělem zatarasit cestu.
„Sem nesmíte!“ zařve na ně. „Okamžitě odejdete!“
Jeho hlas je tak autoritativní, že vojáci na okamžik zaváhají. Nejsou zvyklí, že by se jim někdo postavil. Couvají ke dveřím.
Ale jeden se otočí. Zvedne samopal. Nejdřív vystřelí do stropu – varovné výstřely. Dodnes jsou na stropě paláce vidět stopy po kulkách.
Pak namíří na biskupa. Tři výstřely. Kulky zasáhnou hlavu a břicho.
Biskup Apor padne k zemi. Krev se rozlévá po dlažbě. Vojáci prchají.
Těžce raněného ho převezou do nemocnice. Lékaři ho operují, podají mu svátosti. Doufají, že by mohl přežít. Ale zanedlouho se objeví infekce. Antibiotika nejsou k dispozici. Ránu nejde vyčistit.
2. dubna 1945, na Velikonoční pondělí, biskup Vilmos Apor umírá. Je mu 53 let. Před smrtí dostane zprávu, že vojáci se už do rezidence nevrátili. Ženy jsou v bezpečí.
„Děkuji Bohu, že přijal moji oběť,“ šeptá.
Jan Pavel II. ho v roce 1997 prohlásil za blahoslaveného. Stejně jako později Annu Kolesárovou.
Apor Vilmos - památník v Budapešti
Když mlčení skončilo
Po pádu komunismu v roce 1989 se začíná mluvit otevřeně. Lidé ve Vysoké nad Uhom znovu objevují příběh Anny Kolesárové. Mládež organizuje první veřejné poutě k jejímu hrobu.
V roce 2004 začíná oficiální proces blahořečení. Diecézní vyšetřování probíhá v letech 2005 až 2012. Shromažďují se důkazy, svědectví, historické dokumenty.
Hlavním hybatelem je kněz Pavol Hudák, který ve Vysoké nad Uhom působí jako rektor Pastoračního centra Anny Kolesárové. „Příběh začal znovu ožívat díky mladým lidem,“ říká. „Oni objevili, že tady žila dívka, která měla odvahu zemřít za své přesvědčení.“
Farář vypráví, jak se příběh šířil: „Začalo to malými poutěmi. Pak přicházelo víc a víc lidí. Mladí lidé zjistili, že Anna není vzdálená postava z učebnic. Je to dívka od vedle. Měla jejich věk. Řešila podobné věci. A přesto dokázala něco neobyčejného.“
6. března 2018 podepisuje papež František dekret o mučednictví. Potvrzuje, že Anna zemřela „in defensum castitatis“ – v obraně cudnosti.
Blahořečení a odkaz Anny Kolesárové
1. září 2018. Stadion TJ Lokomotíva v Košicích. Tribuny jsou plné. Sešlo se zde 30 000 lidí. Většinou mladých. Přijeli z celého Slovenska, z Česka, z Polska, z Maďarska.
Obřadu předsedá kardinál Giovanni Angelo Becciu, prefekt Kongregace pro svatořečení. Je to první blahořečení, které vede ve své nové funkci.
V homilii říká: „Anna se v síle Ducha Svatého rozhodla, že čistota srdce a těla je vzácnější než vlastní život. Kolik mladých dívek a žen i dnes je objektem násilí! Znásilnění je považováno za válečnou zbraň, která zůstává nepotrestaná, aniž by byla uznána za zločin proti lidskosti.“
Relikviář s ostatky Anny doprovází šestnáct dívek – stejně jako bylo let Anně, když zemřela. Nesou obrovské stříbrné srdce s perlou uprostřed. Přes perlu je vidět dovnitř, kde jsou uloženy ostatky.
Po mši svaté papež František při modlitbě Anděl Páně řekne: „Včera v Košicích byla blahořečena Anna Kolesárová, panna a mučednice, zabitá proto, že odporovala tomu, kdo chtěl znásilnit její důstojnost a cudnost.“
Anna Kolesárová se stává první blahořečenou slovenskou laičkou. Její liturgická památka je stanovena na 20. listopad.
Mezi účastníky je i osmadvacetiletá Zuzana z Bratislavy. „Byla jsem obětí sexuálního násilí,“ svěřuje se reportérům. „Annin příběh mi pomohl pochopit, že to nebyla moje vina. Že mám právo říct ne. Že moje důstojnost má hodnotu.“
Hrob Anny Kolesárové jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na Slovensku. Každoročně sem přichází více než 50 000 lidí. Organizují se zde tři velké pouti – v únoru, dubnu a srpnu. Kromě toho sem proudí návštěvníci po celý rok.
Dům, kde Anna žila, stále stojí. Dnes v něm sídlí organizace Domček Anny Kolesárové, která pořádá dobrovolnické akce, workshopy pro mladé páry, přednášky o vztazích a důstojnosti. Každý rok tudy projdou stovky mladých lidí.
Nikdy nebyli potrestáni
Sovětský voják, který zabil Annu Kolesárovou, nikdy nebyl identifikován ani potrestán. Stejně jako drtivá většina vojáků, kteří znásilňovali statisíce žen po celé Evropě.
Profesor Oleg Ržeševskij sice tvrdil, že 4 148 důstojníků a velký počet vojáků bylo potrestáno za válečné zločiny, ale trest zpravidla nesouviselo se samotným znásilněním. Vojáci byli trestáni, když se nakazili pohlavní nemocí nebo když znásilnění provázela krádež.
V roce 2015 ruské ministerstvo školství zakázalo v některých školách knihy historika Antonyho Beevora o pádu Berlína. Důvodem byla jeho otevřená analýza znásilňování. Ruský generál Machmut Garejev prohlásil, že Beevorova práce je „horší než Goebbelsova propaganda“.
Historik Richard Overy z King's College London odpověděl: „Rusko odmítá uznat sovětské válečné zločiny, částečně proto, že je považují za oprávněnou pomstu za to, co Němci udělali jim a částečně proto, že píší dějiny vítězů.“
Dokumenty z archivů ukazují, že sovětské velení o znásilňování vědělo. V některých případech vydalo rozkazy proti tomu. Ale v praxi byli vojáci jen zřídka trestáni, pokud vůbec.
„Radši smrt než hřích“
Na hrobě Anny Kolesárové ve Vysoké nad Uhom stojí nápis: „Radši smrt než hřích.“
Je to prostý hrob na malém hřbitově v malé vesnici. Ale přichází sem lidé z celého světa. Přicházejí se pomodlit. Přicházejí hledat inspiraci. Přicházejí s vlastními příběhy bolesti a utrpení.
Pro někoho je Anna Kolesárová symbolem zastaralých hodnot. Pro jiné je inspirací v době, kdy je sexuální násilí stále aktuálním problémem. Podle statistik OSN zažije každá třetí žena ve svém životě nějakou formu sexuálního nebo fyzického násilí.
Její příběh už není tabu. Po desetiletích mlčení se o něm konečně mluví nahlas. Připomínají se nejenom Anna a Vilmos Apor, ale i statisíce dalších obětí, jejichž jména se nikdy nedozvíme.
Mladá průvodkyně v Domčeku Anny Kolesárové končí každou prohlídku stejnými slovy: „Anna měla na výběr – život nebo čest. Vybrala si čest. Dnes máme my na výběr – zapomenout nebo si pamatovat. Volba je na nás.“
Historie není jen o velkých bitvách a politických rozhodnutích. Je i o lidských osudech, o rozhodnutích jednotlivců, o odvaze nebo zbabělosti.
Zdroje:
